Pěstování

 

Pěstování, články:

 

 

Dešťová voda

 

Déšť je tak mimořádná událost ve vesmíru, že můžeme napsat, že na planetách kde prší voda - je život se 100% jistotou. Chemickým složením dešťovky se dopodrobna zabývají jiné weby, nebude to tady rozváděno, jen ve stručnosti:

Kapalné srážky začínají na kondenzačních jádrech pylu, prachu ( v našem století 50/50) jen  ve speciálních případech na zárodcích krystalů, všechno to je destilovaná voda H2O, ale jen zpočátku. Jednotlivé dešťonosné proudy jsou zpravidla uloženy do válcových komor,( 3 -15 km vysokých), kde absolvují desítky až stovky cyklů nahoru-dolů, čím je komora - buňka vyšší a čím více má energie, tím je větší možnost vzniku krup nebo tornádových jevů...Při tomto "pumpování" se voda nabíjí elektrickým nábojem, získává různé ionty ze složek vzduchu (převážně dusík), a zároveň se okyseluje (pH 5 -6,5) vlivem CO2. Až hmotnost obsahu převáží nad vztlakem vzestupných proudů - dojde k vyprázdnění komory - padá déšť.
 

Výsledkem je něco jako kondicionér, stimulátor a ve styku s půdou i hnojivo zároveň, protože reaguje s půdními sloučenimami takovým způsobem, že je mění na živiny ve formách rostlinám dostupným.

Žádná jiná voda toto nedokáže, čili úloha deště v evoluci života je nezastupitelná.
 

I kaktusaření bez dešťové vody nedává dobré výsledky. Letos jsem přesadil prakticky celou sbírku a protože zálivka vodvodní vodou byť i upravenou nitrofenoláty a regulátory tvrdosti k ničemu nevedla,  nezbylo než nechat kaktusy projít dvěmi průtržemi. Stačil týden na nápravu... foceno při druhé průtrži další argumenty už jsou zbytečné:

 

Tabule se obvykle sundá, až se nejhorší přežene a vzduch se pročistí. Někdy se sundá sama...

 

Záběr pro jistotu přes okno bez blesku, ale s blesky - a ne z foťáku...

 

Už to vypadalo, že jen deštíček se bude lít, když tu přišel druhý kumulonimbus a lilo se i bláto  - na všechny strany...což je ovšem v Sonoře nebo Kalifornii normální. Tam to přeci také nikdo nezálévá konvičkou a vodou z vodovodu...

 

Rostliny doslova svítí i v té tmě (foceno za obtížných a dost dramatických podmínek..) Vypadá to u vás podobně ?

 

Ještě pokus o půlnoční tornádko, ke kterému naštěstí už nedošlo.

 


 

 

Jak na ariáky - 2.

 

připravuje se.

 

 


 

 

 

Obecné zásady pěstování - Zálivka

O zalévání by se dala napsat několiksetstránková kniha, základní věci najdete v každé příručce pro začátečníky jako O kaktusech od Jelínka nebo v Pěstování kaktusů - Fleischer a Schütz. Zalévání podle velikostí rostlin a jiných kritérií (kondice, záměr) zde nebude zmiňováno.
Takže to vezmeme letem světem:

Zálivku můžeme rozdělit podle:

 

1. Počasí

Za chladu mi asi kaktus neporoste, ale kolik to ten chlad je ? Literatura uvádí pro rostliny s CAM metabolismem optimum +40C což je skutečně pravda, jenže POZOR - na nalezištích !!! Tam je velká expozice, vzduch, jsou to vlastně volné kultury. Výpar je tam velký, neřádí tam hniloby, proto nehrozí krčkovice a jiné hniloby. Rozumný kaktusář z toho vyvodí důsledky, že ve volné kultuře při vhodném stínění zalít lze, ve sklenících už nikoliv, teplota pro zálivku se nám posouvá někde na +25C kořenové teploty.

Kořeny kaktusů začínají pracovat zhruba od teploty +18C v kořenovém prostoru. Dnes kdy jsou teploměry s čidly a sondami již toto není problém si měřit. Tato teplota zhruba odpovídá skleníku nahřátému na průměrnou teplotu +25 až +30C, samozřejmě různé části prostoru se ohřívají různě, teplý vzduch jde do vrchu, kdežto spodem je přisáván chladnější vzduch z venku, je třeba dát pozor aby zalité kořenové baly nebyly v tomto "tahu". Průvan nad rostlinami je v letních horkých měsících žádoucí.

Není třeba ani velké vědy - pro změření stačí i tento postup: Dá se venku pohodlně existovat v tričku nebo košili ? Když dá (= cca 25C), můžete zalít. Když je na tričko moc zima nebo moc horko, pak ani kaktusům to není příjemné. (Mám na mysli naše agrokultury...)

To že se zálévá za poloblačného počasí není třeba snad připomínat. Prudký úpal nebo studená fronta s deštěm nejsou vhodné momenty. Pokročilí ví, že vláha se má udržet v substrátu cca 3 dny.

 

2. Podle fenofází svázaných s roční dobou.

Jsou různé rody kaktusů s různými požadavky. Dnes už nestačí rozdělení na "zimní a letní rostliny" dnes je třeba znát mnohem více, například:

MML plumosa se zaleje 1x v prosinci, 1x v lednu potom 2x v dubnu a 2x v květnu tzv. binární fenofáze

NTC  ottonis se zaleje 1x v lednu, 1x v únoru potom pravidelně až do července

EFS ssp. se zalejí 1x v únoru 2x v březnu 3x v dubnu potom pravidelně až do července

G ssp. se zalejí 1x v dubnu 2x v květnu 3x v červnu potom pravidelně až do srpna

ARC spp. se zalejí 1x v květnu 2x v červnu potom od srpna až do října tzv. binární fenofáze

AST spp. se zalejí 1x v červnu a pak celé léto až do září

FRC ssp. se zalejí 1x v srpnu potom pravidelně až do listopadu (u nás obtížné)

Schlumbergera cv. se zaleje 1x v listopadu potom pravidelně až do února

Binární fenofázi s vynuceným letním odpočinkem mají třeba Sulcorebutie, nebo u jiných sukulentů zářný příklad EUPH stellata. Tyto a jiné rostliny odpočívají 2x ročně a zálivka kolekce rebutií uprostřed červencových veder by byla jejich spolehlivou zhoubou.

Pozn: uvedené příklady se týkají dospělých a zdravých rostlin.

 

3. Podle stavu rostliny

Zálivkové téma je nevyčerpatelné a dá se neobyčejně zkomplikovat: První zálivka po zimování. Zálivka při zakořeňování v zimě, zálivka po zálivce, zálivka mlžením, zálivka roubovanců, zálivka spodem//horem a což teprv psát o vodě, atd...

První zálivka po zimování má svoje půvaby, bez vody není života a skutečně zahajuje sezónu, přestože rostliny byly dány na letní stanoviště již dřív. Většina kaktusů ( i kaktusářů ) u nás zahajuje vegetaci na jaro, takže předpokládejme, že rostliny vynesou ze zimního stanoviště na letní a pak se čeká "co bude".

Kdo má kaktusy na stejném stanovišti pořád, stačí jakmile je po dobu 14 dní dosahováno vyrovnaných " tričkových" teplot +25C, může po 14 dnech zalít.

Kdo má kaktusy v teple +20C a vystěhuje do stejného počasí ( pozor na stálost!) může zalít za 3 dny.

Kdo rostliny vytáhnul ze studeného zimoviště - kaktusy aklimatizuje cca 4 týdny a jakmile venkovní teploty dosahují těch +25 poprvé zaleje.

Během té aklimatizační doby je vhodné rostlinám "říct", že se bude zalévat, pravidelným přemlžováním se stoupající tendencí.

Každá první zálivka je vlastně zakořeňování a voda do kořenového systému může přijít až jak se tam vytvoří čekací kořeny !!! Nepodceňujte přípravu na první zalití, bez předehry se to neobejde. Mimořádným kritériem je srovnání denních a nočních venkovních teplot, je pořád lepší když je třeba +17C ve dne a v noci, než třeba +27C přes den a v noci kolem nuly.

Poté mohou nastat různé stavy - a to jak s počasím tak i s rostlinami, samozřejmě se ochladí - zákon schválnosti, ne všecko se napije stejně, něco roste něco ne atd. Dalo by se o tom pokračovat tisíc let.

Ani dvě zdravé rostliny nezareagují na jednu zálivku stejně, je to zákon pravděpodobnosti, je třeba vytrvat a ono se to potom nějak srovná (nebo taky nefrown). Tím vytrváním je míněno ne to ulít k smrti, ale raději ihned vysušit a nechat 14 dní napokoji. Vždy platí, že teplo má přednost před vodou:

 

TLC hexaedrophorus, CSD 118, po první zálivce 4.4.2014 při tričkové venkovní teplotě +25C (taková teplota tu třeba byla na 24.12. 2013 kdy se dalo pohodlně vykoupat i v řece..) Stejné rostliny reagovaly různě a z celé škály můžeme sledovat dvě rostliny s krajní reakcí. Zatímco jeden člen se napil...


 

...na některé zalití nemělo žádný vliv a pokleslý turgor je víc než zřejmý. Protože nastoupilo silné ochlazení další proces nutno zopakovat i s celým "zahřívacím" 14 denním cyklem.

 

Celodenně +5C...ajajaj - teď jsem zjistil, že venku mi celá jedna bedna gymen stojí ve vodě !



 

Obecné zásady pěstování - Trnitost rostlin

Jsou kaktusy trnitější než jiné a to i v rámci rodu. Je zřejmé, že trnitost u druhů u kterých se předpokládá by měla být náležitě napěstována. Jak toho docílit ? Klíčem k úspěchu je pěstování bez zbytečných tepelných a vodních stresů. Roste-li kaktus, pak je tento růst vhodné udržovat. Příliš vysoké teploty nebo naopak nízké růst zastavují. To samé i s vodou. Musí být podávána v pravý čas podle stavu rostliny, ročního období i vlastní aktivity kaktusu. Značným faktorem je i UV záření. Rostliny odstíněné od UV složek světla - třeba sklem pro UV nepropustným, redukují otrnění. UV záření však není samospasitelné a mělo by být podáváno jako pravidelný lék nebo vitamíny. Dostatek tepla a současně expozice nelze vždy v našich podmínkách zajistit.To všecko je ale k ničemu, když je kaktus zasazený ve špatném substrátu. Dá se tedy říct, že existuje příma úměra mezi kořenovým systémem a vzhledem rostliny. Připravit vhodný substrát je záležitost dlouhodobého studia - jednak rostlin vlastních a dále i místních podmínek odkud bereme jednotlivé složky substrátu. Nemyslete tedy jen na vršek rostliny jestliže vám na vršku záleží...

FRC Peninsulae ssp. Mulegus, Mulege, La Trinidad, průměr 13cm...

 


 

Obecné zásady pěstování - Pořádek ve sbírce

Tak se stalo, že jsme kdysi s místním kroužkem navštívili jednu sbírku. No celkový dojem byl na závěr, že už příště ne. Majitel měl několik pařenišť krásných kytek, ale napůl promíchané s totálními boráky. Hned za stodolou obr plato zmrzlých kaktusů. Pod nohama binec, kusy dřeva, po zahradě rozházený materiál spíše smetiště. Do toho zápach ze špatně udělaného septiku... Musel jsem dávat pozor na všechny zúčastněné aby ve zdraví odešli a nikdo se nepřerazil o ty dřeva, protože akci jsem zorganizoval já.
Majitel ( za kaktusáře si ho netroufám označit ), předem souhlasil, že vše je v pohodě a dle něho také bylo...) Ponaučení z toho plyne, že příště vše prověřovat důkladněji a pokud si chcete do sbírky vodit návštěvy a jste vidlák - neznamená to, že všichni ostatní jsou také vidláci, neboli hnojaři jak se říká. Pořádek ve sbírce je základ úspěšného pěstování, přičemž to začíná v každém květináči v každé bedně. Že se občas připálí pár kytek se přihodí i mistrům, ale celkový dojem ze sbírky vypovídá i mnohé o pěstiteli... Občas máme tendenci sklouzávat k pohodlnosti všichni. Složit haldu nemytých květináčů doprostřed uličky skleníku a pak si pozvat zájezd není zrovna skvělé i kdbychom měli skleník plný rarit. 

Co ta bedna v rohu ? Nechtělo by to zkontrolovat a trochu to vzít do rukou ?  

 

Že to hned vypadá lépe a boráci si to užívají.

 

 

Obecné zásady pěstování - Přesazování

Přesazování patří k hlavní náplni kaktusářských prací a v podstatě zabírá nejvíce času. Na toto téma bylo napsáno již mnohé, základ spočívá v přípravě substrátu podle druhu rostliny, a volbě nádoby
o vhodné velikosti. Některé kaktusy s masivním kořenem mají rády hlubší nádoby - Thelocactus, jiné s doširoka  propletenými jemnými kořínky spíše uvítají plytké misky - Ferocactus. I tedy volbou nádoby ovlivníme následné úspěšné pěstování. Nejvíce práce dají ty nejmenší a největší rostliny. Přesazování metrového gruzóna může být obřadem, ale je-li těch gruzónů deset - mění se to na řeholi. A co teprv háčkovité trny...

Nejdůležitějí ze všeho je:

a, přesazovat rostliny ve fázi vegetačního klidu

b, přesazovat včas

 

Kulovité rostliny o velikosti 15 cm a výše už považuji za velké. Záběr z přesazování feráku o průměru 15 cm s trny cca 7- 10cm. Použitá nová nádoba květináč oprůměru 20cm ( lepší jsem nenašel ) zákrok se odehrává v lavóru, tak aby se spadaný drahý substrát mohl vrátit zpět.

 

 

Obecné zásady pěstování - PŮDA

Na půdě záleží. Používám substráty na bázi jílu. Ovšem není jíl jako jíl a nemohu nikoho nabádat aby dělal totéž, když dva co dělají totéž  - není to stejným... Ta moje základní složka neboli matrix se jmenuje oficiálně glejovitá půda, je to taková z níž vyválíte hádka, nebo vypálíte keramiku. Všichni na to nadávají tak nevím. Samozřejmě je to jen základna, dále následují přísady na úpravu pH a přísady na vylehčení či ztěžení půdy a hlavně na zajištění propustnosti. O to aby voda odtékala ani nejde. Použil bych i písmo klidně 100x větší , kdyby to šlo, takový význam tomu přisuzuji:


Důležité je zajistit kořenům vzduch v celém objemu pěstební nádoby !

 

Na snímcích je Nolina recurvata průměr kmene 16cm/ květník 22cm při přesazování březen 2014 Pokud vidíte trochu té půdy, je to jen tenoučká slupička co zbyla mezi kořenovým balem a stěnou květináče. Tak jsem myslel, že to z toho nějak vyklepu, ale nebylo co. Celý objem květníku se proměnil na masivní kořeny o tvrdosti dřeva a to rostlina nebyla měsíc zalévaná, aby se to trochu sesušilo a scvrklo. Greenhorn by se to pokusil uvolnit, ale tím by se jen zkomplikovalo přesazení, poškodila rostlina a zbytečně oddaloval růst.

 

Jsou-li kořeny dobré - a zde už se fakt více nevešlo - je pak dobré všecko. Je tedy víc než žádoucí namíchat substrát dle potřeby rostlin na míru. Pěstování rostliny začíná tedy dřív než ji zasadíte a to nejpozději při míchání substrátu. Kořenové baly si fotím a rád se jimi chlubím. Kdyby rostlině můj recept nechutnal, nebylo by co fotit...Průměr špalku je oněch 22cm, následoval kyblík č.28

 


 

 

Pěstujeme rod Astrophytum

Rod Astrophytum představuje typické rostliny Mexika - děti slunce. Je jen málo kaktusových rodů, kde by každá druhá rostlina byla legendou jako A. myriostigma, A. asterias, A. caput - medusae. Celkem bude asi 5 - 6 botanických druhů o zbytek se postarali sběratelé a tvůrci katalogů...Astrophytum niveum = crassispinum s trny 4mm silnými jako hřeby ani neexistuje, jde o vyselektované kultivary z A. capricorne od Cuatro Cienegas, nebo Sierra de la Paila. Ovšem původní rostliny podle lokalit mají největší hodnotu. Další věc jsou skutečné kultivary astrofyt z Japonska, kde je to normální samostaný průmysl. Proti gustu žádný dišputát, některé novinky maj šílený vzhled, začalo to mutantní rostlinou A. asterias
Mirakuru Kabuto, škoda jen, že se toho nedožil pan Sadovský...

Pěstování odpovídá funkčním adaptacím rostlin. Skleník, plné slunce, teploty okolo +50C, nárazová zálivka, maximum světelné expozice. Substrát zásaditý jíl, těžké glejové půdy s nejmíň 30% zásaditého štěrkopísku, jakým je opuka (vápenec i omítka příliš saje vodu a rozpouští se). Užití kyselých hornin jako žuly, pískovce apod. vede ke kolapsu rostlin. Po zimování samozřejmě nezapomínáme na stínění a větrání. Výsevy jsou zábavné, semenáčky velké, s pikýrováním první rok netřeba spěchat. S vysetím semen však ano, dobrou klíčivost nedrží déle než 2 roky.

Jistá nectnost Astrophyt spočívá v ochraně proti škůdcům, jakmile se na rostliny dostane vlnatka a ta se tam dostává s velkou oblibou, zbavuje se jí jen obtížně, postřiky jsou tedy nutností. Poněkud jednotvárné stejné květy vyvažuje však naprosto excelentní geometrický vzhled rostlin mezi všemi kaktusy.

Astrophytum asterias AVF 0874-75, za Llera, Tamaulipas

 

Astrophytum asterias AVF 0874-76, za Llera, Tamaulipas Ne všechny rostliny musí mít proláklé žebra. Kolik takových mýtů ještě přetrvává mezi kaktusáři. Stejně tak i pohádka o čistě žlutém květu, což je pouze vyselektovaná odchylka. Svého času tuhle mystifikaci rozšířil kruh kaktusářů z Liberce, jmenovitě J. Jelínek...

 


 

A co takhle Thelocactusy ?

Rod středně velkých mexických kaktusů, které patří k nejbarevnějším vůbec (až po rodu Ferocactus ovšem ) O thelokaktusech je tu samostatná stránka, která bohužel trochu stagnuje a morálně zastarává. Mnohé se událo a leccos bych viděl jinak. Ovšem pro pěstování platí stále stejně: Sušší vzduch, sterilní prostředí, teplo, jílovitý substrát s pískem, dostatek světla, stínění po vystěhování. Thelocactusy se kupodivu nehodí do skleníků, kde vypadají příliš unaveně. Nejlepší výsledky dává volna kultura s horním nadkrytím a ochrannou severní bočnicí, nejlépe před jižní stěnou baráku, tzv. lufťáky na nohách spoň 1 metr vysokých proti ranním chladům. Průvan je nezbytný pro vývoj barevného otrnění. V malých uzavřených předokeňnáčích se rostliny mohu spálit cobydup. Pařeništní kultura za předpokladu, tepla, světla a vzduchu. Výsevy do inertních substrátů, ošetření fungicidy je nutné. Zimování říjen - duben podle počasí ovšem. Suché a světlé prostředí. Okruh bicolor má rád dostatečně prostorné nádoby, namačkané rostliny nevypadají dobře a ani dobře neprospívají.

Thelocactus bicolor ssp. heterochromus, Rodeo, Durango

 

Thelocactus hexaedrophorus, Las Tablas, SLP

 


 

Pěstujeme rod Ariocarpus

Nedovolil jsem si komolit název rodu, který je a bude v kaktusářství vždy ceněný a významný. Rostliny jsou velice příbuzné s rodem Mammillaria (kupodivu sekce Longimammae), přesto se některými znaky odlišují.

Pěstování má svoje zvláštnosti, především jde o teplo bez zbytečných výkyvů okolo +30C, při zimování okolo +15C. Rostliny jsou v přírodě úzce specializovné na extrémní aridní expozici a vše co s tím v terénu souvisí. U nás z toho vyplývá nejzávažnější fakt, a tím je zásadité sterilní prostředí.

Semena a výsevy:

Pro generativní rozmnožování je nutno překonat dvě překážky, první je klíčení semen, druhá pak pomalý růst. V přírodě je klíčení semen rozděleno do několika etap. První klíčí semena odnesené přívalovými deštěmi, ale jen jejich část. Další část semen klíčí ve vatě na mateřské rostlině, kde řadu let pak rostou semenáčky než z odrůstové zóny dopadnou na zem kde zakoření. Jiná zásoba semen klíčí uvnitř tzv. sekundárního živorodého plodu opatřeného transparentní pokličkou, který i se semenáči setrvává několik let na rostlině, než se malé semenáčky vysypou ven na půdní povrch.Tvrdá slupka a přítomnost inhibitorů dělící semena na různě klíčivé dávky znamená, že se semeny je třeba vždy před vysetím v kultuře něco provést. Pěstitel pro zvýšení klíčivosti musí aplikovat některý z všeobecně známých postupů - ať už je to skarifikace semen smirkovým papírem, naleptávání slupky žíravinami nebo předbobtnávání semen v roztoku stimulátorů či chemická stratifikace. Provedení výsevů do inertních materiálů je samozřejmostí. Ani potom ale výsledek není zaručen.

Pozdější pěstování:

Semenáček musí zformovat masivní podzemní část, proto je růst nadzemní části silně omezen. Roubování vede k překonání těchto potíží na úkor potíží pozdějších. Roubování silně nedoporučuji, když už, tak nikdy ne na "jusbert" který má zápornou afinitu k roubu a vrůstá do něj. Dnes se užívá FRC glaucescens, ECACT grusonii, Acanthocalycium proliferum, nebo EPSIS cv., přinejhorším ještě tak Myrtillocactus schenckii.

Ota Potyka razí metodu vodního pěstování kdy - jakmile rostlina v půli května nasadí jemné sací kořínky na růst, nesmí se přestat zalévat, protože tyto kořínky kaktus v suchu potom odhodí a další zálivka pak způsobí uhnití řepy v klidovém stadiu. Tyto dostihy umožňují napěstovat květuschopné pravokořenné ariocarpusy o průměru cca 10cm  zhruba za 5 let od výsevu. Aby byla pravda celá  - já dodávám - že se to neobejde bez úprav zálivkové vody pomocí fungicidů, adaptogenů a fytohormonů.

K tomu je nutné ještě dopřesnění. Ariokarpusy jsou rostliny, které rostou prvních 10 let spíše směrem dolů než nahoru... Jako všecko z Mexika vyžadují klid, vyrovnané pěstování, vyrovnané teploty, dostatek světla - nikoliv však slunečního záření - přímé slunce je poškozuje, vyčerpává a zbytečně brzdí.

Zálivka: O zalévání těchto rostlin bylo napsáno mnohé, ale mnohé taky špatně.

Výsevy: Zaléváme tak aby se udržovala jen minimální trvalá vlhkost. Výsevy je nutno držet v sterilním prostředí, jestli sousedi vozí do lesa shnilá jablka a my máme od toho 200 metrů skleník nic to nepomůže, že máme inertní substrát, je nutno přemlžovat protihoubovými přípravky z nichž Rovral se mi nejlíp osvědčil, má minimální vedlejší účinky.

Menší semenáče i dospělé rostliny už mají stejný režim: Zde máme na vybranou dvě možnosti, nastartování rostlin do vegetace v květnu je stejné, ale pak buď držíme trvalý růst zalévání = voda+ stimulátor+fungicid, anebo zaléváme, klasicky, přírodně, jednou za měsíc, pak je třeba mít na paměti, že ZNOVU A ZNOVU ZAKOŘEŇUJEME ROSTLINY !!! a ty kořeny tam nejsou jenom řepa, která shnije, je třeba u takového pěstování to rostlině nejdřív říct, že budeme zalévat nejmíň 14 dní předem, to znamená, namlžení a mírné podráždění krátkou zálivkou spodem 2ml na květináč ne více ! a až s odstupem poté řádná zálivka horem.

Zimování: Okolo 15C a absolutní sucho, i když roubovance mám v +20C v bytě a zrovna teď v lednu je zalévám, protože venku je +15C ( na Štědrý den 2013 tady bylo +24 C)

Substrát: 100% inertní pro výsevy, pro další pěstování 50% zásaditého jílu +50% štěrkopísku. Kyselé materiály způsobují kolaps rostlin.

Zálivka po zakořeňování:  Měřením ( a vyhazováním rostlin ) jsem zjistil, že to není 1 měsíc, ani 6 měsíců ale rovný jeden rok, jako optimum pro první zalití přesazených ariokarpusů... Koupené semenáčky na burze na podzim 2013 jsou zasazené, a zalejí se v létě 2014 jako až moc brzký a rychlý počin.


Ariocarpus fissuratus, Chihuahua.

 

Ariocarpus fissuratus, TX. přechod k sběratelské formě lloydii.

 

Ariocarpus fissuratus uváděný jako fma. lloydii, se jako trochu výraznější odchylka vede někdy i jako samostatná subspecie. Rostliny lze poznat podle robustních tuberkulí, hojné produkce vaty a světlejších květů. Protože existují přechody napříč celým spektrem A. fissuratus je jméno lloydii smyšlenka stejně jako A. bravoanus. Ten se uvádí dokonce jako samostatný druh.  Z těhto omylů vás snadno vyvede další obrázek. A FISSURATUS NEMÁ ŽÁDNÉ SUBSPECIE, JSOU TO JEN STANOVIŠTNÍ ODCHYLKY PŘIROZENÉ V RÁMCI DRUHU.

 

Ariocarpus nebularis nom. prov. Podle mne přírodní hybrid mezi A. fissuratus a A retusus. Taková rostlina velice komplikuje "práci" taxonomům, kteří by nejraději měli v šuplátkách roztříděnou celou Přírodu. Ještě že Ta se alespoň byrokracií neřídí. Evoluce jasně ukazuje, jak jsou dílčí populace ve vývoji a že binární nomenklatura je nám vlastně k ničemu u n-rozměrných vztahů mezi jednotlivými populacemi. Musí to být úžasný pocit Buridanového osla, který váhá zda tuto rostlinu nacpat jako ssp. k AF nebo AR nebo dokonce uvést samostaně jako AN...

 

Ariocarpus retusus Las Tablas, někdy uváděn jako var. elongatus.

 

Ariocarpus retusus, sev. od Matehuala.

 

Ariocarpus retusus, Sabana Grande.

 

Ariocarpus retusus, var. furfuraceus, La Luz.

 

Ariocarpus furfuraceus, uváděný jako fma. rostratus. V kultuře se jedná o příjemné rostliny vytvářející obrovský kopec odnoží, takže se hodí jen do skleníků. Jde o jeden z nejrychleji rostoucích kaktusů vůbec.

 

Ariocarpus trigonus, Estancia Calles, Tamaulipas

 

Ariocarpus trigonus, fma. nova, Jaumave. Rostlina se svým vzhledem i semeny podstatně odlišuje jak od bílých trigonusů tak i retususů, hnidopichovi by snad nejlépe sedlo označení A. trigonus var. horacekii fma. albiflos ? Spodní strana tuberkulí nemá žádný kýl, je půlkulatá a hladce lesklá.

  


 

Trochu o turbinikarpusech

Představte si ideální situaci: Prázdný předokenní skleník a rozhodování co pěstovat...Tak jsme se zasmáli a teď vážně.

Nejdříve trocha nadávek kolem taxonomie. Rod Turbinicarpus je nyní předmětem intenzívního zkoumání amerických univerzitních specialistů, každý si může jejich "práci" stáhnout a přeložit z netu - aby po několika minutách čtení s dílem šlehnul do koše a odplivnul si směrem na západ. Zkrátím to: Navrhované změny na přesun Turbinicarpus do Gymnocactus si jedni a ti samí autoři neschválili, neboť při genové analýze vyšlo najevo, že by přece jen dvě rostliny měly patřit do rodu TBC. Rod se tedy nebude rušit a i rod SBC je oprávněný jako samostatný. Dále se zjistilo, že TBC, které jsou GMC patří spíše k TLC, ECACT, AST, dokonce ve hře je i nějaký cereus z Brazílie, ale to již autoři sami prohlašují, že nevědí co dělají...a snad to je jediná pravda s níž lze souhlasit. Jak dalece se k tomu má Aztekium + Geohintonia a co dokonce Neolloydia to je další počteníčko...jehož výsledkem je nejlíp Neolloydia ssp. gymnocactus var. turbinicarpus a až teď můžete psát druhové nebo jaké vlastně názvy. Zde se mi už vybavil název "Grand Finale" což je značka velkoformátového toaletního papíru...Pokud se nechcete zbláznit, radši na to všechno zapomeňte a držte se Backeberga. Že už na toto jméno vzpomínám i já jako odpůrce a "veliký slučovatel" to už teda musí být vývar...

S pěstováním to je podobné, otevře-li si začínající pěstitel klasickou domácí populární literaturu od Jelínka nebo Fleischera a Schütze dost se vyděsí snůškou neurčitých blábolů, z nichž největší je přičleňování Pediocactus papyracanthus (syn.= Toumeya) k tomto rodu. Ani pozdější literatura a monografie nedává jednoznačné návody na pěstování...Dost řečí, jdeme na to :

Turbinicarpusy se pěstují podobně jako Frailee jenom s tím rozdílem, že u nás v kultuře požadují striktně suchý vzduch. Jsou to rostlinky malé, libují si v dostatku tepla a světla, přímé sluneční záření v uzavřeném prostoru však nemusí snést. Jsou velice vhodné pro nasázení několika kusů od druhu do kulatých plast. bonsai misek, kde pak pěkně kvetou a snadno se i rozmnožují z vlastních semen. Kupovaná semena = nesnadné pěstování. Naroubovaný turbák = zničený turbák. Co se týče substrátu, zde nepanují jednotné názory. Držel bych se ale 50% mineralizace sopečnou vyřelinou - melafyrem, tufem, ve směsi s jílem. Drcené kusy, hrubé, jemné, vše velice propustné a nevýživné. Ph neutrální až mírně zásadité. Rostliny se nejlíp daří pěstiteli, který ztratil konvičku a nemá čas se o ně starat...

Turbinicarpus schmiedickeanus, SB 755, Dr. Arroyo, NL, MX.

 

Turbinicarpus alonsoi Xichu, Gto.

 


 

Trochu o strombocactusech

Strombocactus disciformis, Jalpan, Queretaro. Zde uspějeme s písčitým substrátem a pravidelnými velmi malými dávkami vody. Strombáče se vůbec nehodí do květináčů, mnohem přirozeněji vypadají na velkém balvanu tufu, nebo travertinu, kterýžto se jenom mlží a rostliny se zde snadno množí autovýsevem jako v přírodě. No jo, místo náš nepřítel...

 


 

Pěstujeme mamilárky

Když se řekne Mexiko vybaví se mi rod Mammillaria.
Někdo si pojem Mexiko kaktusářsky spojuje s astrofyty , jiný s lofkami, další třeba s echinocereusy či opunciemi - kde jedna z opuncií je i na státním znaku. Mně se Mexiko odjakživa pojí s tzv. zelenými mamiláriemi. Každý kopec v Mexiku má svoji zelenou mamilárii a kde není  - určitě se nějaká časem najde.
    Před rodem Mammillaria stojím v kaktusářské úctě. Je to největší rod kulovitých kaktusů co se týče plošného, výškového a ekologického rozšíření, počtu druhů i progresivního vývoje. Mammilárie můžeme nalézt po celé střední Americe, v jižní USA, na ostrovech v Karibiku, na Kubě a dále pak nověji byly objeveny i v jižní Americe v Kolumbii, Brazílii atd.  Rod Mammillaria odvozuje celou řadu dalších rodů jako např. Coryphantha, nebo Escobaria. I rod Ariocarpus je tak těsně spjat s rodem Mammillaria, že by mohl být jeho podrodem nebo pouze sekcí. Chemicky jsou ariáci nejblíž příbuzní - svět div se - s M. prolifera, M. longimamma což jsou jedny z nejsnadněji pěstovatelných mamlí.
Mamilárie patří mezi moje první opravdové kaktusy, s kterými jsem začínal ještě v předškolním věku.
Mezi laiky jsou rovněž nejznámější z kaktusů vůbec zejména pro kvetení do věnečku.
Hledáte - li jako pokročilí specializaci na určitý rod, pak už 
nehledejte

V tomto rodě se dají najít nejrozmanitější formy, tvary, velké rostliny i skvostné miniaturky, které patří mezi nejvzácnější kaktusářské klenoty. Sám moc mamilárií nemám - držím se na uzdě, protože vím, že by si zasloužily pořádný samostatný skleník. Pěstitelské metody se liší druh od druhu, dělení mamilárek na malé, velké, bílé, zelené, barevné, má cosi do sebe, ovšem dlouholeté studium je nutné.

 

Není obyčejných mammilárií ! Všechny jsou krásné !
 

Mammillaria magnimamma, Cuidad de México

Tahle krásná rostlina je nejstarší a můj první kaktus ve sbírce. Mám ji tedy více než 30let !!! tedy zcela první byla Opuntia hystricina var. ursinata, zachráněná ze dvou odnoží z úplné trosky-trsu uschlých rostlin na okně v čekárně u zubaře. Tenkrát mi byly 4 roky. Ale již za dva roky mně napadlo, že jeden je málo a tahle mamilárie je první kaktus, který byl koupen za účelem sbírání kaktusů !!! V malém květináčku byly ještě tři další jiné mamle a celá ta nádhera stála 6,- Kčs !!! Zlaté časy. Tenkrát mi bylo dobře...měl jsem prázdné okno, s dvěma květináči, sny o skleníku a prd znalostí. Celé roky jsem ji vedl jako M. mystax, ale to mi nevadilo. Tato rostlina mně provázela světlými i tmavšími dny mého kaktusáření a  provází mně dodnes. Jí vděčím za mnoho...

 

Další překrásná z těch zelených, kultovní rostlina pro mamilárkofily, pěstování je snadné, časté přesazování do jílovitého, ale živného pěstování a maximum světla a vzduchu podpoří vzhled rostlin i kvetení. Taky nesnese všechno a nechat jí stát ve vodě za studeného zamračeného počasí jí neprospívá.

Mammillaria mystax JO 6e, Tehuacan, Puebla.

 

Mammillaria lenta, Viesca, Coah.

Pěkná pomalu rostoucí mamilárka, která se jen zvolna mění v trsovitý kopeček. Tělo zahalené do množství sklovitých pouze okrajových trníků napovídá, že kaktus patří na slunce a do dostatku tepla s omezenou, ale pravidelnou zálivkou. Nehodí se tedy do volné kultury. V přírodě se vyskytuje ve státě Coahuila, typová lokalita poblíž obce Viesca. Obvykle dosahuje max. 1500 m.n.m. Někteří autoři ji uvádějí příbuznou z M. plumosa, což se mi zdá nesmysl. Substrát volíme kyselý živný, ale s min. 50% štěrkopísku. Sesušená vydrží i -5 C mrazu. Je to velice příjemná nepíchává mamle do malých sbírek a předokenních skleníků jako stvořená.

 

Mammillaria schideana ssp. giselae (Mart. Avalos & Glass) Lüthy 1998.

Další příjemná nepíchavá mamilárka ze skupiny plumosa -schiedeana. Od typové schiedeandy se odlišuje šedomodrým až šedozeleným zbarvením těla, hrubším nažloutlým otrněním a květy v barvě...no - růžové bílé i žluté všechny naráz na jedné rostlině...Rostlinu si sám pro sebe řadím do sekce "Proliferana", k plumose podle mně náleží pro shodnou dobu kvetení a strukturu tkání i dalších znaků.

Pěstování je velice snadné, kaktus stačí nasadit do směsi kyselého jílu s pískem a dát kamkoli kde je teplo a slunce alespoň 5 hodin v kuse. Dobře poroste i na jižním parapetu v bytě, kde se na podzim zaleje a spolu s plumosami kvete až do Vánoc. Zimování má tedy až od ledna, na jaro se budí do růstu, ale zálivku raději "odflakáváme", kaktus se pěstuje hlavně teplem. V letních vedrech se ukládá k hlavnímu odpočinku, aby se v listopadu opět aktivovala do života. Čas od času se doporučuje trsovité kaktusy přepěstovat ze semen, zde to jde nejlíp autovýsevem vyčištěných semen. Množení z odnoží jde samo, zkušenější zvládnou i z mamlí (řeže se po 4 mamle, ale je to celkem zbytečné).

 


 

Jak na rod Ferocactus ?

Ferokaktusy patří bezesporu k kaktusové elitě a co do otrnění jsou na prvním místě. Je-li smysl kaktusaření v sbírání co nejvíce ozbrojených rostlin, pak se tento smysl naplňuje v rodu Ferocactus a nelze ho minout. Jsou to vyložené děti slunce a především Mexika. Zpočátku rostou ve skrytu travin, nebo jiné vegetace, v dospělosti se proderou na plné slunce a to by mělo být vodítkem pro pěstování rostlin u nás. Větší kolekce se bez skleníku neobejde, jinak nejlépe rostou v pařeništi, menší druhy, ale jen na nějakou chvíli mohou vegetovat v předokenním skleníku. Rostliny jsou to rozměrově větší až obrovské a tomu musíme přizpůsobit umístění. Je to ovšem šlechta zbrojnošů mezi kaktusy a jakákoliv jiná kolekce jiných rodů působí ve srovnání s kolekcí Ferokaktusů fádně a nebarevně. Kvetení nastupuje od 15 cm spolehlivě u většiny druhů, jinak se říká, že Ferokaktusy kvetou otrněním. Pro zdárný vývoj toho musíme poskytnout rostlinám dostatek čerstvého vzduchu a průvanu, při teplotách okolo +30C, což bývá u nás dost obtížné. Prudké slunce semenáčům škodí, kyselý substrát je nutností, rostliny nastupují do vegetace až v  květnu červnu. Letní stagnace nepadá v úvahu, růst se snažíme protáhnout co nejdéle do podzimu, ne ovšem na úkor světelných podmínek. Mlžení je vhodné, ale ne příliš často. Černou plíseň odstraníme slabým roztokem peroxidu, vzniká právě u  málo mlžených rostlin, protože cukernatý roztok, který rostliny produkují z areol útvarem zvaným nektarium se neodstraňuje. V přírodě tato výbava slouží k nalákání mravenců na terminál rostlin kde takto potom rozvlékají semena. Zimovací stanoviště má být zcela suché a s teplotami okolo +15 C. Výsevy provádíme v létě do kyselého a písčitého substrátu. Nejvzácnějším druhem je F. vaccianus, ale kdo z vás ho dnes má ? Ranní chlad rostlinám neprospívá.

Mluvíme-li o kaktusech, je to vždy a především o rodě Ferocactus...


Je v tom prostě cosi ďábelského...

 

 

 

 

 

 


 

Jak na echinocereusy ?

Tento mexický a jihoamerický velkorod není určen pro každého a jsou to vyloženě skleníkové rostliny. Jen pár druhů je miniaturních a uživí se v předokenním skleníčku - např. adustus, bailey, knippelianus, pulchellus, viridiflorus atd. Některé druhy jsou legendární, třeba E. lindsay s barevnými trny, nebo E. pentalophus s obrovitými květy. Jiné patří k velké skupině mrazuvzdorných a pěstují se podobně jako opuncie volně na skalce, ovšem s krytím proti zimním oblevám. Jiné druhy se pěstují pro otrnění E. engelmannii - z jehož subspecií lze vytvořit pestrou kolekci, E. delaetii, E. nivosus, největší trny má E. blanckii až 30cm délky! Zimování musí být co nejchladnější a nejsvětlejší a nejsušší, nemáte -li toto k dispozici, na pěstování rodu zapomeňte. Substrát vyhovuje jílovitý s velkým podílem písku a štěrku. Slunce nemají tyto rostliny u nás nikdy dost. Zálivká sporá nárazová, výsevy vyžadují inertní substrát a ošetření protihoubovými přípravky.

Echinocereus floresii, Sinaloa, MX.

 

Echinocereus rigidissimus ( rigidispinus = nom. seniorum., syn. = pectinatus) ssp. dasyacanthus, Arizona USA.

 

Echinocereus rigidissimus ( rigidispinus = nom. seniorum., syn. = pectinatus) ssp.

 


 

Pěstujeme fosuláče

Mexický rod Echinofossulocactus je jako stvořený pro obchodníky a zakomplexované lidi, kteří potřebují zviditelnit svoje jméno tvorbou nových popisů rostlin. Protože variabilita forem je obrovská, tak může mít každé stanoviště svůj "druh" a nabitý katalog i léčba ega je zajištěna.

Pěstitel, který začne tyto rostliny sbírat, to udělá nejlíp výsevy snadno klíčivých semen. Situace bude taková, že čím více bude vysévat, tím víc bude nadávat, protože jednotlivé rozdíly mezi formami se postupně budou stírat, při 25 "druzích" to ještě jde, při 50 už začne tušit to, co jsem psal již dávno: Že se jedná o rozsáhlý komplex max. 4 -5 druhů, a rozbor chromozomů může ukázat, že nakonec je to jen druh jeden. Na závěr to "nejděsivější": Variabilita jednotlivých populací je z valné části dána varibilitou terénů v Mexiku, což se pak u rostlin v jednom mikroklimatu naší kultury ztratí. Pro pokus nemusíte letět do Mexika, stačí si na Slovensku (když vás nechytnou) nasbírat sukulent Jovibarba globifera z V.Tater, N.Tater, M.Fatry a pod. V každém údolí skoro jiný "druh", "varieta"...a doma na skalce potom z toho za 10 let uniformní roští...

Na pěstování je to spíše skleníková kytka, jedno jestli ten skleník má 100m2 nebo visí na okně. Malé semenáčky v přírodě rostou ve skrytu travin, ale i tak na světle. Dospělým rostlinám poskytneme prudké slunce a hojné větrání pro vývin otrnění. Chladno snáší, vlhko nikoliv. Pěkně sesušené vydrží i  -5 C, mohou se tedy stěhovat až koncem listopadu. Do vegetace se budí brzo, již v lednu -únoru, kdo tohle propásne nedočká se kvetení. Proto rostliny již v srpnu přestaneme zalévat a pěkně je potýráme průvanem a suchem. Světla tento kaktus nemá nikdy dost.

Echinofossulocactus sp. PP 823, Entronque ? Huizache ?, aff. ochotereanus


 

Jak na notokaktusy ?

Notokaktusy představují rod příjemně otrněných a kvetoucích rostlin, bohužel koncem 90 let minulého století začaly být tyto kaktusy pěstiteli neprávem opomíjeny. Kdesi kdosi napsal, že to jsou rostliny pro začátečníky a tak kdo nejede "mexiko" není kaktusář. Dneska už je situace jiná a specialisti se pozvolna začínají vracet. Notokaktusy mají květy pastelových barev, kvetení je v sezoně opakované a bohaté, rostliny mají rády rosení, vlhký vzduch a živný propustý humusový substrát. Dostatek světla je žádoucí. Správné pěstování spočívá v zimování rostlin v létě a se slabší prodlevou v prosinci. Na vhodném stanovišti se rostliny nezimují vůbec, správně by se měly zalévat i v zimě, aby v časném jaru nebyly přeschlé a včas nasadily na květ. Kdo uvažuje o notokatusech ve sbírce, měl by začít výsevy sběrových semen.

Notocactus mammulosus v jedné z nepřeberných lokalitních položek

 


 

Jak na Echinopsis ?

Jihoamerický velkorod Echinopsis se opět stává zájmem specialistů. Pro pěstování se hodí takřka jakékoliv stanoviště, ovšem s dostatkem světla a čerstvého vzduchu. Ve skleníku taktéž porostou dobře, jenže až moc, a za chvíli se začnou měnit na obludy, zabírat místo a to vše na úkor otrnění. Trubkovité květy se zakládají poblíž terminálu, jsou ohromných velikostí, ale mají jednu nectnost podle rčení velká sláva, polní tráva se otvírají jen na několik hodin a druhý den již ta nádhera visí, zvláště došlo -li ke zdárnému opylení. Množení odnožemi je snadné u většiny druhů, pokud odnože vytvářejí. Vede to však ke vzniku klonů se všemi nectnostmi a těmi je další zvýšené odnožování na úkor vývinu solitérního těla a i kvetení. Daleko lepší je pořídit si kolekci z rostlin množených generativní cestou. Taková sbírka má pak i hodnotu je -li správně pěstována, tzn. zasadit do živného propustného jílu, pravidelně přihnojovat a umístit v volné kultuře s krytím proti dešťi, čili pod verandu nebo do lufťáku s odkrytými bočnicemi. I tak po letech zabírají mnoho místa. Zálivka má být vyloženě nárazová, zimovaní zcela suché, světlé a do +10 C. Rostliny dosti trpí škůdci, bez postřiků se to tedy neobejde. V širším taxonomickém pojetí spadají pod rod Echinopsis i Lobivia, Trichocereus a Pygmaeocereus. Některé z hybridů se využívají jako skvělé podnože.

Echinopsis tubiflora ssp. otevírá 15cm velké květy na noc, opylovačem jsou noční můry.

 


 

Jak na eriosyce ?

O eriosycích toho moc nenapíšu, protože loni jsem na prvního máje upálil celou sekci a zbyl jen jeden květináč semenáčů. Rostliny vyžadují dostatek světla, kyselý kamenitý substrát, nárazovou zálivku. Výsevy se daří do sterilních substrátů a za kontrolovaných podmínek. Zimoviště má být chladné pod +10C a velice světlé. Roubováním lze urychlit vytrňování rostlin, ale i jejich degradaci, nejlepší podnože jsou pomalu rostoucí druhy Echinopsis - spachianus, terscheckii, poco, macrogonus, ale já bych to nedělal. Tyto druhy kvetou v létě a pozdě na podzim takže pak se musí hlídat. Variabilita rostlin je obrovská stejně tak i různosti v náročnosti druhů na pěstování. Tyto kaktusy se daří ukázněnému pěstiteli, který pochopí co jaký druh vyžaduje a podle toho je rozdělí do skupin a přizpůsobí podmínky. Čili rozvaha při větrání, stínění i zalévání, a žádné zbytečné přesazování. S názvy lze polemizovat, stejně jako u rostliny na obrázku.

Eriosyce curvispina ssp. tuberisulcata (syn.= PRH aconcaguensis), est. Valparaíso, Chile.

 


 

Jak na tephrocactusy ?

Tephrocactus a celá řada dalších opuncií z Jižní Ameriky představuje variabilní rod převážně divoce otrněných trsovitých rostlin, oblíbených zejména mezi specialisty. Celá řada druhů je obtíženě pěstovatelných v našich podmínkách - TFC. atroviridis, bonniae, clavaroides, glomeratus, floccosus, rauschii, - aby se podobaly rostlinám z přírody vyžadují min. +40C  a zkušeného pěstitele. Výsevy nejdou bez potíží, semenům je třeba ke klíčení pomoci chemicky, máčením v stimulátorech. Jiné druhy rostou zase plevelným způsobem - TFC articulatus, další jsou zase zajímavé pro svoji variabilitu TFC alexanderii, geometrizans.

Pro výsevy je nejlépe mít větší množství semen, kvalitně dormovaných jeden rok a preventivní postřiky kultur proti houbovým chorobám v prvních letech. Umístění a pěstování je jinak shodné s rodem Opuntia, méně vody v narázových zálivkách, a co nejvíc tepla.

Tephrocactus articulatus ssp. strobiliformis FR 421, Serrezuela, Córd., ARG.

 

Tephrocactus geometrizans někteří autoři přiřazují jako subspecii k TFC alexanderii

 

Tephrocactus clavaroides, Mendoza, San Juan, má teplotní minimum +40C pro zdárný růst

 

Tephrocactus clavaroides foto s odstupem 1 roku od předchozího ukazuje rozvoj odnože.

 

Jak na opuncie ?

Opuntia je největší rod mezi kaktusovitými, někteří odborníci jej dokonce řadí do samostatné čeledi Opuntioideae. Ve sbírkách už tolik populární není, především pro velké rozměry a nepříjemné trny, a to jak ty velké s kutikulou ( O. tunicata ), které nejdou vytáhnout, tak zejména pro malé glochidie, které se rozprašují do vzchuchu, všude se roznášejí po prostorách a v po vniknutí do organismu mohou způsobit kromě zánětů i rakovinné bujení. Někeré opuncie se pěstují pro krásu květů - O. azurea, O. basilaris, jiné zase dávají punc botanickým zahradám O. robusta - kulaté články o průměru až jeden metr. Miniaturní druhy patří mezi vyhledávané špeky mezi specialisty, např. druhy O. pachypus, O. gracilicylindrica, O. pulchella. Zimovzdorné druhy mohou být venku celý rok, řada druhů se používá jako kvalitní podnože.

Pěstování - nejlepší je skleník, pařeniště, kvůli kontaktu s glochidiemi, rostliny tam mají klid, o bytové kultuře už se to nedá říct. Zimovzdorné opuncie se pěstují na vyvýšených rabatech a skalkách venku, pozemek se musí předem dobře odplevelit, pletí potom z výsadby je těžká práce. Substrát jakýkoliv s 30% podílem písku a kamení, velké druhy se musí přihnojovat. Výsevy jsou zajímavé tím, že semeno se sází pod zem a klíčení trvá měsíc až čtvrt roku.

Opuncie jsou kaktusy, které nelze až tak zatracovat, neboť celou řadu pěstitelů přivedly ke kaktusaření. Nejinak to bylo i v mém případě, na snímku je můj úplně první kaktus, kterým jsem začal ve 4 letech - Opuntia hystricina var. ursinata. Zajímavé je, že jsem tuto rostlinu měl hned správně určenou, díky jakési staré knížce o květinách kde byla vyobrazena... tato opuncie je zajímavá i tím, že trny na ní neustále dorůstají - i na starých článcích a pořád se prodlužují, čili vyspělé kusy pěstované na slunci se potom mění na vzhled cephalocereoidní

 


 

Jak na sulkorebucie ?

Módní rod Sulcorebutia se má odlišovat od rodu Rebutia protáhlým tvarem areol a větší diferenciací v uspořádání trnových úponů, v praxi však mezi těmito rody nelze vést přesnou hranici. Taxonomicky inklinuje též k rodu Echinopsis - sekce Lobivia. Tomu odpovídá i velice krátká doba trvanlivosti květů zhruba 1-2 dny až jen několik hodin. Tuto nevýhodu vyváží neskutečná paleta pastelových barev i hromadné kvetení větších rostlin.

V pěstování se přeci jen od klasických měkkomasých rebucií dosti liší. A bude v tomto směru daleko lepší na ně pohlížet jako na rostliny rodu Echinopsis. To ovšem neznamená, že by šlo vše snadno. Výsevy je třeba provést s maximální pečlivostí do inertního substrátu, jakoby šlo o ariokarpusy. Klíčenci také tak pomalu rostou, většina druhů přibývá dole, formují si řepovité kořeny, proto na vršku nic neuspěcháte. Substrát pro dospělé rostliny má být těžký propustný jíl s přídavkem kamení a štěrku.

O Sulcorebutiích se traduje volná kultura, opak je pravdou. Stačí jedná pořádná průtrž mračen a rostliny nenajdete. Prudké slunce nebo studený vítr jim rovněž nepřidá na kráse. Rostliny mají rády teplo. Čerstvý vzduch ano, hlavně na podzim aby zatáhly a vytvrdly, jinak patří do pařeniště nebo skleníku nejlíp. Letní stagnaci, kterou často proklínám, zde nelze opomenout. Nutit sulky do růstu v létě znamená vrchovatý kýbl uhnitých kaktusů. Kolekci založte z nakoupených kaktusů s kvalitním původem doplněných pozdějšími výsevy vlastních semen. Vyvarujte se nákupu roubovaných rostlin. Existuje cca 20 botanických položek, zbytek jsou nesmyslná jména vymyšlená tvůrci katalogů, aby se to dobře prodávalo, proto pozor.

Sulcorebutia steinbachii " ssp. horrida" VJ 54, čelní představitel "velkého okruhu subspecií "

 

Jak na rebucie ?

Rod Rebutia představuje malé měkkomasé kaktusy z jižní Ameriky, všem pěstitelům dobře známé. Doporučují se s oblibou začátečníkům, nebo naopak jsou předmětem zájmu specialistů. V našich sbírkách existuje tak obrovské množství kříženců, že je opravdu nejlépe začít výhradně výsevy nakoupených importních semen. Podstata pěstování spočívá v pravidelném preventivním postřiku proti škůdcům zejména svilušce a vlnatce, která nepozornému pěstiteli dovede zdecimovat kolekci rebucií již během jednoho měsíce. Umístění může být jakékoliv kde je dostatečný osvit sluncem. Mlžení rostlin jim prospěje daleko více než přehnaná zálivka. Substrát má být živný, černozem s dostatkem písku, kyselejší reakce. Většina druhů ráda přeměňuje poupata v odnože jsou -li zality v příliš časném jaru, je třeba počkat až se poupata plně vyvinou a vybarví. Větší trsy rebucií sázíme do kulatých misek nebo bonsai kamenů. Zimování má být pod +10C.

Rebutia violaciflora aff. hybr.

 


 

Pilosocereus pachycladus F. Ritter, 1979 = syn. P. azureus


Tuto rostlinu je poslední dobou možno vídat ve všech marketech i větších prodejnách potravin a v květinářstvích, nasazenou zpravidla po několika kusech v jednom kulatém květináčku.

V domovině je to až 8m vysoký stromový kaktus ze subtropických oblastí Brazílie - Mato Grosso, Bahia,
Minas Gerais aj., kde po dosažení výšky cca 2m vykvétá bílými nočními květy, které opylují netopýři a jiná havěť.

V kultuře u nás vyžaduje živný, avšak dobře drenážovaný substrát, horko, ale i vzduch. Silné modré zbarvení lze docílit umístění rostlin v maximu světla a tepla okolo +50 C. Je to kaktus vyloženě do skleníků a to zasklených sklem, nikoliv polykarbonátem. Za úporných letních veder se dá pěstovat i ve volné kultuře, ranní chlad však nesnáší. Zalití za chladu, či dokonce chladné a vlhké zimování působí vznik hnilobných lézí a kolaps rostliny.
Mráz je pro tento kaktus jistou zhoubou. Zálivka spíše nárazová s delším časovým odstupem. Větší kusy lze zmlazovat a zakořeňovat si pak mladé odnože, které jsou modré odshora až dolů. Je to citlivý, ale mimořádně dekorativní kaktus, kde azurová barva krásně ladí se zlatým otrněním.

 


 

Borzicactus madisoniorum, Hutch.

Známá rostlina, která je sloupovitá a pozvolna dorůstá až 30cm výšky, kulatou ji udržíme jen cca 10 let.
Existují dvě formy jedna světlejší a druhá tmavší, a taky varieta s bílým květem, oproti tomu varieta pujupatii neexistuje. Vyžaduje maximum světla, ale ne přímý úpal sluncem, vyhovuje teplé a vzdušné pařeniště, úplně nejlepší je volná kultura se sporadickou zálivkou. Za chladu je nutno zamezit vlhkosti, za tepla je mlžení velice vhodné.
Pro úspěch je nezbytné přesazování do živného minerální půdy každé 2 roky. Po přesazení má být u dospělých rostlin květináč stejný jako byl předtím. S výsevy není radno otálet, stará semena špatně klíčí.

Výskyt tohoto pěkného kaktusu spadá do trojúhelníku mezi obce Bellavista, Chamaya, Bagua Grande v peruánském departamentu Amazoňas, provincie Bagua. Celá sníženina je lemována masivními horskými řetězci Kordilleras de los Andes, což je rozlohou 1 800 000 km2 největší souvislé pohoří na světě. Jednotlivé řetězce se na zmiňovanou sníženinu a "pouze" pahorkatinu napojují mnohými rozsochami, střídanými hlubokými stržemi a údolími. Eroze je zde značná. Klima subtropické, s vlhkým vzduchem, ale v přece jen v oboustranném srážkovém stínu.

Celá oblast patří do subdukční kontinentální zóny takže výskyt velkých zemětřesení je zde pravidlem.
Poslední silný otřes o magnitudě 6,4 postihnul právě tuto lokalitu letos 19.5.2010 Ztráty na životech jsou naštěstí minimální, zato majetkové škody obrovské, některé silnice jsou zcela nejízdné, anebo již neexistují. Zemětřesení se šířilo podél páteřních zlomů do Bolívie i do celé Argentiny.

 


 

Pěstujeme frailee

Tyhle rostliny jsou vynikající do bytových podmínek, na balkóny východ - západ, či na stíněné jižní předokenní stanoviště, všude tam kde se pěstitel potýká s nedostatkem prostoru - třeba v panelácích. Pěstování se uvádí jako snadné, protože to zas jedno jelito opisuje od druhého, je toho plná literatura. Pravda je taková: Rod Frailea má sice semena s vynikající klíčivostí, ta je ovšem krátkodobá - 3 měsíce a potom se ztrácí. Z importních a koupených semen se tyto kaktusy pěstují tedy většinou velmi těžce. Citlivost na plísně je značná, proto s vodou ve výsevech nepřehánět. Jako druhou cestu doporučuji koupit si semenáče - většinou vykvetou už týmž rokem - a pak si vyset vlastní semena s výbornou klíčivostí a už snadným pěstováním.

Substrát má být kyselý, písčitý ale živný, vlhkost vzduchu vyšší. Chceme-li vidět květy a nikoliv jen kleistogamickou přeměnu poupat v semeníky, je potřeba rostliny už při prvních známkách násady na květ přestat zalévat. Poupata tak dorostou v normální květy, které se pak musí sprášit, aby daly semena.

Rostliny se musí hlídat před nápory svilušky a červců, čemuž napomáhá venkovní pěstování. Prudké slunce nesnášejí, podle toho volíme stanoviště. Do sbírky si vybíráme rozmanité druhy,  je bohužel celá řada jen smyšlených katalogový položek. Rod je konvergentní s rodem Astrophytum, to leccos pěstiteli taky napoví.

Frailea asteroides Baltazar B., RGdS, Brazílie v květináčku č.5



 

Jak se starat o velké rostliny ?

Větší kaktus vyžaduje přesnější pěstování, neboť každý přehmat na něm zůstává dlouho vidět. Je nutno mít na paměti, že větší objem těla = větší objem vody v těle, proto se intervaly zálivek prodlužují, měsíc je minimální doba. Pěstujeme otrnění a tvar, rychlost už zde je zanedbatelným faktorem. Samozřejmě, místo je problém, velké rostliny patří zásadně do skleníků nebo pařenišť s kvalitním krytím. Každý druh má jiné požadavky a stejně si naroste svoje, ovšem méně vody je zde 100x více. Vyvarujme se hnojení dusíkatými hnojivy. Rostliny na obrázcích níže se představují v napitém stavu, který lze považovat za mezní stav.

Echinocactus grusonii, Oaxaca

 

Ferocactus chrysacanthus, Cedros, BC

 


 

Kaktusářův rok

Namísto zprofanovaných keců z literatury uvádím kaktusářův rok jak je podle reality a nikoliv od psacího stolu...

Kaktusářův rok skutečně začíná na podzim.

Září:
Semena rychloklíčivých druhů sklizená v srpnu a odpočatá jeden měsíc vyséváme právě teď. K tomu přibereme loňská semena pomaloklíčivých druhů - které prodělaly dormanci. Po přechodu fronty zaléváme masivně sbírku, zvlášť když rostliny stagnovaly kvůli velkých letních veder. Smyjeme stínění. Rovnodennost =maximální růst.

Říjen:
Stále ještě vhodný čas na výsevy, ovšem po ruce je mít vhodné kultivátor, kdyby se zhoršilo počasí. Hlavní sbírka se pěstuje bez krytí při co nejvíce vzduchu, aby se podpořilo vytrnění a vyzrání tkání - čili přecházíme na volnou kulturu, jen do rostlin nesmí nalít.
Začínáme přípravu na přesazování kaktusů a to tak, že si včas zajistíme půdu a písek za pěkného počasí, v listopadu už to nemusí být možné.

Listopad:
Po prvním týdnu nastává drastická změna v počasí , nenastane-li pak až na konec měsíce, tady pranostiky fungují dokonale. Podle toho se stěhuje. Před sestěhováním si zakreslíme, nebo nafotíme plán sestavení rostlin, příští rok to usnadní vystěhování. Výsevy jdou ještě stále dobře od ruky, ale už jen v kultivátoru.

Prosinec:
Kaktusy jsou na zimovišti kde ještě hojně větráme pokud jsou teploty nad nulou. Sukulentům věnujeme zvýšenou péči - vysajeme všechny spadlé listy a uschlé zbytky rostlin. Kytky které začínají vegetaci umístíme na nejslunnější místo a do tepla. Výsevům se nebude dařit ani v kultivátoru u vyklíčeného přecházíme na sušší režim. Kvete MML plumosa, potřebuje slunce a min. 20 C, NTC se musí zalít, stejně tak i listové kaktusy.


Leden:
Kdo si neopomněl připravit půdu a květníky pokračuje s přesazováním. Začíná se s vytahováním od největších rostlin až po nejmenší -ty si necháme na únor, březen. Všechno vytažené se nasadí nasucho do květináčů vystlaných pouze novinami. Kořenový bal má být dokonale očištěn a zkrácen tak, aby se vešel do květníku. Rostliny potom ve správné pozici pokračují v odpočinku. Sucho, chladno a kontrola je nezbytností. Velice vhodné nastartovat výsevy v kultivátoru.


Únor:
Celá řada kaktusů se dostává do vegetace, zvláště jsou li pod sklem. Notocactusy, EFS-y se musí zalít a dostat do plné vegetace jinak špatně pokvetou. Probírají se turbáky těm je teplo zálivkou , pozor na to. V únoru se nevysévá, zato se pokračuje s vytahováním rostlin.

Březen:
Zima při práci utekla tak, že si pěstitel ani nevšimnul jak mu ledy poničily skleník. Práce tedy neubývá, naopak přibývá. Všecko co jsme vytahovali přes zimu má v prázdných květináčích kořeny a tak noviny vyměníme za substrát...Do půli března musí být všecko zasazené. Kdo má otužilé rostliny všecko vystěhuje ven, ostatní počkají na duben. Pěstiteské letní zařízení opravíme včas.

Duben:
Kaktusy musí ven všecky kromě vyloženě tropických rodů. První apríl, druhý somár a třetí  - spálené gymno.
Neopomeňme proto spolehlivé stínění. Přesazené rostliny se stěhují až po zakořenění, jinak by byl hned konec.
Koncem dubna se všecko aktivuje do růstu. Výborný čas na výsevy do kultivátoru, pro časté změny atm. tlaku.
Duben je svatý měsíc v naší přírodě  - rozdíl mezi prvním a posledním dubnovým dnem je propastný.

Květen:
Pokračujeme jako v dubnu, přesazené rostliny chytnou jarní růst je-li dobré počasí, využíváme toho. Na vedra stíníme, na chlad větráme, pěstujeme tedy přesně bez zbytečných stresů. Co kvete se sprašuje, koncem měsíce se vysévá i volně. Přesazování rostlin nepřipadá v úvahu, kdo stříká sbírku jedy má nejvyšší čas - rezidua, mnohdy jedovatější než vlastní postřik totiž zůstávájí v půdě až 9 měsíců ! Že se to dělá jen za úplného stínění je nabíledni.

Červen:
Špatný měsíc na výsevy, ale dobrý na přepikýrování semenáčků. Jinak pokračujeme jako v květnu.
Ariáky a jiné mamle vytlačují plody, sklízíme je včas. Slunce je teď největší nepřítel choulostivých rostlin.


Červenec:
Letní stagnace připadá v úvahu jen podle počasí a místa. Po horkém červnu a při chladném červenci kaktusy nestagnují a zalévají se co to dá. Do zalitého nesmí přijít slunce, udržení vlhkosti je  3-5 dní, jinak je z toho víc škody jak užitku. Sukulenty se řídí režimem případ od případu.

Srpen:
Jako předchozí měsíc. Jinak je čas semen a vysévání. Literatura doporučuje hnojení,  já dodávám jen u druhů, které ročně narostou o 25 cm a to jsou cereusy a opuncie...Za velkých veder stále hrozí zapaření rostlin anebo spáleniny.
Ve volné kultuře hlídáme rostliny před krupobitím. Sezóna finišuje.

TOPlist