Kopni mu do gymen !

 

 

 

Kopni mu do gymen ! aneb kaktusářský fórovník

 

Jak (ne)zbohatnout na kaktusech


Kde se vzal tu se vzal - výška dva metry, váha 200kg, holá hlava...není řeč o nějakém cereusu
coby novém přírustku do sbírky, ale o novém přírustku do místního kaktus klubu.
Teda tebe bych kamaráde spíše viděl někde na Bazalech v baníkovskem kotli...
než mezi kaktusáři...řekl jsem si. No nic - mně to nedalo, abych nepozjišťoval co zde dotyčný
hledá, zvláště když jsem zaslechl útržek jeho fundovaného rozhovoru s př. Chvastkem - "...jo, no probléma, přistínit a odvětrat... ", řeč byla zřejmě o výsevech...Z nováčka vyšlo najevo, že je skutečně nováčkem a že s kaktusy začíná právě teď.
Čím víc jsem ho poslouchal , tím více jsem nevycházel z údivu: Že doba je zlá, práce moc není a nevalně platěj ( taky pravda ) a že to tedy " rozjede s kaktusy " jakože výhradně na kšeft. No na kaktusech ještě nikdo nezbohatnul - ale ten nový mně vypečeně odbyl, že to říkají hlavně ti co mají skleníky od 500m čtverečních výše a 4x ročně lítaj do Mexika...Já na to opatrně že nevím, že nemohu hodnotit a hned jsem se poptal, co jako má v plánu pěstovat, a jestli už má základní povědomí alespoň o rodech a tak...Hned jsem se dozvěděl, že všechno a když mi ukázal "nově objevený" katalog z Brna padnul jsem na zadek - položky, které NEbyly objednány se daly spočítat na prstech obou rukou, psal tedy objednávku obráceně - " toto označené nechci, jinak všecko"...

No o nějaký měsíc později objevil i katalogy z Chrudimi a DKNL takže za chvíli mně zval ať se přijedu podívat na sbírku. Neodmítnul jsem. Kaktusy ve volné kultuře, byly toho mraky a z něj nakonec vylezlo, že neví co s tím a jestli to má dobře a jakou půdu a tak dál. Nejdřív jsem se chechtal, protože předzvěst katastrofy byla víc než zjevná, ovšem když z něj vylezlo, že si kvůli kaktusům vzal babu s 4 děckami (zahrada) uznal jsem že, mu nejde jen o kšeft, ale že kaktusy musí mít hodně rád, ježto já bych teda takové oběti nebyl schopen a tak jsem ho pozval k sobě na sbírku.

Tam zas padnul málem on (fuj to je smradu) a hned začal vyzvídat. Poněvadž předtím už stihnul objet všechny místní kaktusáře jako Kupčáky, Žwaky, Potyky a podobně, a byl nabitý informacemi, neměl jsem mu už co poradit, akorát jsem mu řekl to, že nejhorší škůdci ve sbírce jsou : 1.Kaktusář 2.Zavřená okna 3.Voda 4.Slunce 5.Špatný substrát 6.Kocour ve výsevu 7.Tornádo....a manželka... což ať má neustále na paměti. Taky se podivoval nad vytrněním rostlin a hromadou žlutého jílu k přípravě substrátu, že mu "všichni " řekli, že to je pro kaktusy absolutně na nic. Já nato že jsem kaktusový anarchista, a ti jak známo si můžou sadit do čeho chtějí a to byla jediná rada ohledně "tajemství zázračného"substrátu co u mně dostal...

Minul nějaký čas a byl jsem znovu pozván k němu do sbírky s prosbou o pomoc, že potřebuje přepikýrovat výsev a že neví jak na to. Tam jsem zažil teprve skutečný katusářský šok. Myslel jsem že uvidím pár natažených boraků někde v jednom kelímku od nanukáče. To co jsem viděl už asi nikdy neuvidím, rád bych se toho dožil někdy ve své sbírce. Dotyčný novopečený kaktusář objednal semena za několik tisíc korun a vysel je do jakésiho želvária velkého 3x1 m. To trůnilo na stole v samostaném pokoji, kam neměl nikdo přístup. Shora do toho pralo 6 zářivek prý celý rok ve dne v noci, prostě v kuse. Na dně byla vrstva divného šedivého substrátu v tom nadělány řádky a v řádcích... pediáče, skleráky, ariáky, teláky i gymna, všeho možného a jen s lokalitami v neskutečné kvalitě veliké asi 1cm, natlačené tak, že se nedivím, že volal o pomoc. Než jsem to rozdýchal, zkušeným okem jsem odhadnul, že je toho tak 20 000 ks. Kdyby prodal jeden kus po 50Kč a to by prodal -výsledek si snadno spočítáte sami. Kolega si pochvaloval kolik vydělá, ale zároveň mi ukázal svoje ruce - "já s těmihle lopatami, to nemám šanci dát ", což byl fakt. Moc se mi do toho nechtělo, ale když jsem dostal slíbený oběd + semenáčů co si do sbírky vyberu jaké chci, pustil jsem se do toho.

První co kolega dostal - herdu do zad - pinzetu musil zahodit, vytáhl jsem svoji lancetu, mu dal do ruky obyčejnou tužku a pustil jsem se do demontáže. Šteští, že to neměl zalité... Po dvacáté napikýrované míse jsem se složil, s tím že rest a zbytek že si musí dodělat sám, že teď už to zvládne i s těma lopatama, když viděl jak na to. Kolega nadšeně děkoval, dostal jsem mizerný oběd a pár hrstí perfektních gymen a teláků a mazal jsem domů. Celou cestu jsem nevěřícně kroutil hlavou a tisíckrát si opakoval úsloví o hloupém sedláku a velkých kobzolech. Možná to bylo tím substrátem, nebo dobrým rokem, nebo kdoví čím. Ani o tom nezkoušejte uvažovat, takový výsev už nikdo nikdy neudělá. Taky jsem celou dobu tušil, že to byla neskutečně šťastná náhoda a že to skončí nějakou pohromou. Ne že bych mu to ze závisti přál, ale rok zkušeností je přece jenom málo, přestože přečetl více literatury o kaktusech než já...
Katastrofa se dostavila na podzim: Když byly všechny mísy zdárně přepikýrovány a dorost zakořenil, došlo k jisté fatální události, že manželka v jakésim amoku mu všechno vyházela oknem.
Rozvod následoval.

A tak z těch perfektních semenáčků mám jen já několik ve své sbírce a kaktusový milionář se nekonal...


 

Objednávání rostlin

S objednáváním rostlin (i semen) mám spjato mnoho historek, dobrých i těch špatných. V zlatých časech mého kaktusaření (bylo mi 14 let), kdy jsme násadou od smetáku dloubali sousedce odnože z velké Echinopsis na okně a ta na nás pak pustila svého agresivního kocoura, v té době nebylo ještě kaktusářských katalogů. V naší lokalitě to ani nebylo třeba, protože v místě kaktusařili pěstitelé patřící k světové elitě - pánové Korecký, Borůvka, Daněk, a největší eso ze všech Ing. Golka, který měl styky jak s pražským PAPABOLISem tak i s Mesa Garden a pěstiteli v USA a Mexiku. On to byl, kdo první po ČSSR rozšířil Tephrocactus articulataus v. papyracanthus a celou řadu mamilárií i jiných specialit, u něj se například zaučoval i J. Žwak.
Proto tenkrát bylo v místním obchodě k mání tolik vzácných kaktusů - jako Copiapoa hypogaea v. gigantea -fialový macek s černými trny -kde je mu konec ?, celá řada vzácných mamlí i gymen a to vše za 6,- Kčs. Kvetoucí Ariocarpusy o průměru 10cm prodával přítel Korecký za 30 - 60,- Kčs / kus a to mnozí ještě nadávali na drahotu. Přesto byl problém s budováním sbírky, protože o kaktusy byl tenkrát obrovský zájem.
Nejlepší nabídkový katalog a služby s ním spojené  - musím uznat mělo vždy - Brno. Aniž bych někomu chtěl dělat reklamu, pěstitelé a dodavatelé do katalogu z širokého okolí dodávali nejlepší rostliny. Nestalo se aby mi přišla špatná kytka. Dokonce jednu dobu byla v Brně přímo specializovaná prodejna jen s kaktusy -jo kde jsou ty časy... Za celou dobu (od roku 83) jsem dvojici Drápela + Dohnalík vyreklamoval jen jednu kytku a to byla Sulcorebutia rauschii, kterou jsem dostal omylem místo TFC. rauschii, náprava byla sjednána okamžitě v můj prospěch...
Zkušenosti s objednáváním z Čech jsou spíše tak 50:50. Nejhorší a nejdražší "rostliny" mi přišly z Prahy, komunikace s pěstitelem byla příšerná, viz. Pěstitelská pálenice sukulenty. Věřím tomu, že v Praze nejsou pěstitelé žádná "béčka", proč se ale na tuzemském trhu někteří chovají jako "zetka", mi není jasné...

Zde si musím sáhnout do svědomí i já, kolik jsem špatných kytek poslal sám ?
Přiznávám, že nejhorší byly kdysi lofofory - polovičně podélně rozřezané, zasádrované stimulátorem...ale byly to importy v době kdy se to ještě mohlo, přesto všecky rostliny se ujaly a reklamace nebyla ani jedna.
Nejdále jsem posílal kytky na Martinik, Trinidad a USA, přestavte si, že jen samé feráky a gymna. Nejblíže to bylo sousedovi 50m za plot, 300 Kč mi splácel pak 2 roky, málem mně trefil šlak...
Největší kytku jsem posílal Trichocereus spachianus a terscheckii 40kg o dl. cca 1m x 0,2m, musela být zhotovena speciální bedna, a co s tím bylo na poště ani nechtějte vědět...
Nejmenší kytku jsem posílal minulý týden a byla to Frailea phaeodisca sesušená na průměr 5mm, ale již po odkvětu...
Nejhorší bylo zabalit 30cm trs Echinocereus blanckii s 35cm trny na každou stranu...
Nejlepší bylo prodávat A. myriostigma f. quadricostatum v průtrži mračen na pouti, kdy o kytky byla rvačka a furt tam chodil jeden pejsek co odnášel kaktusy ze stolu...
A hodně by se dalo napsat i o dobách dřívějších spojených s cyklovýlety za kaktusy...

Nadšení některých lidí pro objednávání nezná mezí, jak jsem viděl u jednoho "případu" kdy si dotyčný dal kaktusy na zimu na netopenou půdu - za objednané dlužil 40 000 Kč... (objednával  - nadšenec - po celých stránkách), nu a na moje výstrahy nedbal: "Byly dvě zimy měkké třetí už nebude, dej bacha a nedávej to tam ! "
No a na půdě bylo tu zimu -20 C, kaktusy komplet kaput, což bez problémů vyřešil další objednávkou na dluh za 60 000 Kč...
Zlatá dobírka...


Nejdůležitější rada na závěr: Ať už máš katalog jakýkoli - vždy objednávej s rozvahou, ne ve spěchu a hlavně ve STŘÍZLIVÉM STAVU !!! Jsem moc dobře pamětliv jedné akce, kdy podkavše kolegu s katalogem v ruce jsme si už dopoledne sedli do bistra, kde jsme "probrali" objednávku a odpoledne se šli dorazit na kulec -samozřejmě s katalogem...Výsledek přišel za 14 dní: Auto z pošty muselo přijet hned nadvakrát, a ten kravál potom doma...bedny byly až po strop...špatně mi je z toho ještě teďkom.



 

Rada odborníka

Samozřejmě se jedná o mne, o tom ať nikdo nepochybuje.
Neznám prostě slastnější kaktusářský pocit, když mohu někoho náležitě poučit.

Kdysi před pár lety za mnou přišel soused s tím, že má kolegu kaktusáře, který se zaboha nemůže zbavit škůdců ve skleníku a shání někoho kdo by mu ODBORNĚ poradil. Tu jsem ho hned uvítal,  že je na pravém místě a v neprozřetelné ješitnosti ihned souhlasil, že se tam zajedeme podívat. Bylo to poblíž Nového Jičína, dotyčný sousedův známý měl čas, byl zrovna doma se zlomenou rukou a tak jsme jeli.
Cesta uběhla rychle, ani jsem se nestihl povyptávat co vlastně pěstuje, holt to vyšlo tak, že vše uvidím na místě. Jen sem zvěděl, že začíná s kaktusy a to bylo podstatné.

Z auta jsme vylezli důležití jak amíci na Měsíci. První co bylo - se mi podlomila kolena: Malej barák , ale skleník 10 x 16 metrů, tříetážový. A sákryš, povídám si. Majitel, starší pán vylezl ven, hned nás uvítal a po představení zasvětil do problému:
"To je dobře, že jste přijeli, dáme si kávu, já vám vše povím a pak se na to půjdeme podívat."
Chlap začal vykládat jak ho trápí molice a i vlnatky či co tam má, že to slíval nejdřív Metathionem, potom Actelicem, ale je to čím dál horší. Usadili jsme se pod slunečníkem a já se postavil na vyvýšený dekl od studny, aby mně bylo dobře vidět a hned jsem začal dělat kázání:
Povykládal jsem mu o rezistenci, kterou vytvářejí organofosfáty, o nutnosti střídat přípravky i z jiných skupin o přírodním pěstování ve volné kultuře a tak dále a mezi přednáškou jsem se jen tak zeptal kolik že roků ty kaktusy vlastně pěstuje...
Majitel sbírky mi řekl, že šest - což mně potěšilo - á vida, zase jeden, co potřebuje doškolit a nasměrovat, a chtěl jsem pokračovat v podobném povýšeneckém duchu poučeného nad poučovaným. Jenže vzápětí dodal, že předtím dělal 40 let sukulenty a měl to v pařeništích a v malých sklenících, trochu ve mně hrklo, hergot co to tam v tom hangáru může mít ? Přeci za 46 let praxe nemůže být takové jelito, aby si neporadil se škůdci ???
Po venkovních železných schůdcích jsme vystoupali nahoru do třetího patra. Otevřel skleník a ve mně hrklo potřetí: Prošli jsme všechna tři patra - hangár nabitý kaudexy, pachykauly, pod střechou snad komplet mexické kaktusy, ariáky jak balóny, kvetoucí feráče všech druhů, teláky o jakých se vám ani nesnilo, druhé patro komplet sukulenty, pelargonie, euphorbie, stephanie, adenia, pachypodia atd. no a dole to samé ještě s rozsáhlými výsevy kaktusů i sukulentů.
Všecko neskutečně zaprané molicemi, hlavně druhé a třetí patro. Taky jsem ten další bílý humus identifikoval jako mšice. No potěš koště, vylezli jsme ven na zahradu a já se motal nejen z vedra , ale i z uvažování, jak se dostat z té polízanice. Poseděli jsme, dopili kafe, já už spíš mlčel než mluvil, ale nakonec to stejně přišlo, co jako navrhujeme, a že zaplatí jakoukoliv částku, když to dáme do pořádku.
Zbytky skrovného rozumu mně naštěstí neopouštěly, tak jsem diplomaticky řekl, že si vyžádáme týden na rozmyšlenou a pak, že se ozvem. Chlap že jo, podal nám levou zdravou ruku, zamával sádrovou a pak jsme odjeli. Soused v autě dostal nadáno, že neřek nic bližšího dřív, ale když se ukázalo, že už i sebral 3000 Kč zálohy na další konání, byl jsem málem nepříčetnej...

Tři dni sem se pořádně nevyspal, s uvažování jak ven z té ostudy. Molice jsou svinstvo, že to nechal dojít tak daleko, no asi kvůli té ruky, to už toho moc nenadělá, ovšem nejhorší bylo to obrovské množství rostlin na 3x160 metrech čtverečních a udělat se to muselo naráz.
Postupně jsem zavrhoval jedno řešení za druhým. Co vzít nějaký skafandr a 200 litrů jedu a kropit to od shora dolů ? Rozměr byl problém, než to všecko jeden vystříká tak se otráví sám. A navíc byl pokročilý květen, začínaly vedra, muselo se to udělat co nejdřív. Prostě potíž na potíži.

Spásný nápad přišel až pátý den jak jsem se hrabal ve skříni, kontrolujíc svoje přípravky. Jen tak mimoděk jsem sáhnul na krabici a tam byly moje chemické potřeby pro pokusnictví v ranném mládí. Při té příležitosti jsem si vzpomněl jak jsme jednou dělali dýmovnici z tabáku namočeného v acetonu...Potom jsem si vzpomněl jak kdosi zkoušel trávit molice zaplynováním tabákem namočeným v nějakém přípravku. Ano to je ono. Zatěsnit skleník, zaplynovat na hodinu a bude pokoj. Jednoduché bezpečné a účinné !

Chemické znalosti přišly opět k užitku. Připravil jsem tři plechové pekáče samozápalné směsi z dusičnanu, dřevěného uhlí a cukru. Do toho jsem zamíchal insekticid dichlorvos v příslušné koncentraci a hned jsme jeli do Nového Jičína jako vítězové. Majitel skleníku byl poučen den předem po telefonu, aby co nejlíp utěsnil okna a všechny větrací otvory ve skleníku. Náramně se mu náš nápad líbil, zvlášť když viděl "nástrahy" profesinálně připravené, opatřené zápalnými šňůrami i ochrannou fólií.

Na každé patro skleníku jsem umístil jeden pekáč, strhnul fólii, zapálil doutnák. Nejdřív nahoře a pak uprostřed, ještě i dole a zavřít
spodní dveře, a zatímco ti dva je zatěsnili, vyběhnul jsem ven. 

Usedli jsme opodál na plastové židličky a pozorovali, co se bude dít. Chvíli se nedělo nic, ale potom se začalo horní patro plnit bílým dýmem. Vzápětí prohořel doutnák ke
střední směsi a nakonec i k dolní, to jsme poznali podle toho, že se celý skleník rovnoměrně vyplnil bílou mlhou.
"V té chvíli je po problému"  Pochválil jsem se.
A soused taky pyšný, naslouchal
majiteli, který děkoval až za hrob. 
"Pánové jste machři, tohle bych v životě nevymyslel, a ani kdybych vymyslel tak bych nedal dohromady" a ukazoval na svoji zasádrovanou ruku.

Mlha ve skleníku houstla, a začala měnit barvu na šedivou, později žlutohnědou, podle toho jak směs stále hořela v pekáčích. Taky jsem zpozoroval, že utěsnění nebylo dokonalé, z rohů kolem střechy i ze škvíry, kde skleník přiléhal k baráku se linuly čůrky hustého dýmu.
Najednu rána jak když střelí a navrchu hřebene vyletělo okno, a proud dýmu jako z lokomotivy se hnal k obloze
"Co to bylo ?"
Nevím" řekl jsem , "to asi tím tlakem" ...Jenže mně už napadlo, že jsem to neměl dávat do smaltovaných pekáčů, protože tou teplotou se smalt pálil a začal střílet.
Vzápětí další dvě rány a další dvě okna vyletěla, chytlo to průvan a skleník se pozvolna začal podobat tomu kopci co se jmenuje Krakatoa..
Museli jsme vzít do zaječích, nejdřív na opačnou stranu zahrady a potom přes ulici do pole.
Skleník dýmil jako peklo a do toho rány jako z kanónu.
"No co směs dohoří a dodýmí a je to v pohodě, hlavně že bude po molicích.." uklidňoval jsem situaci.
Majitel jen nadával, "molice  - svině jedny"

Tolik dýmu, co se začalo valit do údolí tahle lokalita nepamatovala ani při osvobození.
Už jsem myslel, že pozici za mezí nějak uhájíme, ale kdepak - museli jsme zdrhat k lesu.
To byl taky moment kdy se začaly ozývat sirény. Nejdřív na místní zbrojnici a potom houkání hasičských vozů jedoucích po hlavní cestě. Přijely posádky i z Příbora a Kopřivnice.
Nás jako žháře odchytil policejní vůz. Korunu tomu nasadil ten kaktusář:
"Jen klid to nic není, já si to podpálil sám !" 


Nakonec se vše vysvětlilo. Kdo platil výjezd a pokutu nevím, já rozhodně ne.
Zatímco pohled do zmrzlých skleníků Friče je dostatečně znám, myslím že pohled do tamtoho skleníku po akci byl daleko horší. Muži z požární brigády skropili rozžhavený pekáč v přízemí vodou což vedlo k explozi a naštěstí je to odradilo od dalšího postupu. I tak bylo potřeba vyměnit 24 oken, jak jsem se později dozvěděl. Nutno dodat, že po škůdcích nebylo ani památky, ale bohužel taky i po některých mísách s rostlinami. Rád jezdím navštěvovat sbírky, ale v Novém Jičíně jsem od té doby nebyl...


 

Zničit krtka ! - tvrďárna jen pro otrlé...

Tohle není ani tak pro zasmání, jako spíš pro výstrahu.  Znal jsem jednoho shromažďovače kaktusů (schválně nepíšu kaktusáře) jmenoval se Jarda. Chatu měl, zahrádku se skleníkem a spoustou kaktusů. Jarek byl takový ten typ jak se říká jednodušší - dělal zedníka (tím to nebylo), ale zajímala ho jen šichta a potom Rychta, kde si natankoval přední nádrž 12 plzničkama a 6 frťany na prokládku pro turbo...Když bylo teplo seděl nejraději na své zahradě a vrtal se v kaktech, ovšem s basou piv za zády...Rostliny měl parádní, snad podle hesla čím hloupější sedlák, tím větší kobzole...Občas i na schůzku klubu zašel, aby se tam vytahoval se svými moudry, ale jako člena ho musím hodnotit kladně...přičinlivej byl, to jo. I když někdy moc užvaněnej až dotěrnej no.

Jednou se mi svěřil, jak strašně ho na té jeho zahradě (s výstavní podsklepenou chatou obroubenou carrarskými kopáky) se**- zlobí krtek. A že už zkusil kdeco, ale nic nezabírá, zahradu má prý jak tankoviště a že už i skleník mu podrývaj...Já na to jen, že krtci jsou v Červené knize jako zákonem chráněný a ohrožený druh. Jarek na mně vyvalil červené oči, pak mávl rukou a dodal : " Zničit krtka !" 

Jsou prostě mezi náma lidé (drtivá většina, takže spíš mezi nima jsme my, co to nechápeme...), kteří se na vše živé, co se nedá zblajznout - nebo z čehož hned neplyne hmatatelný užitek a zisk, dívají jako na škůdce ne-li hotové vrahy. U mně na zahradě je krtek vítanou spásou, protože žere červené myši, slimáky a drátovce a kdeco, co ničí úrodu, proto tohoto pomocníka by mně v životě nenapadlo hubit, spíš marně uvažuji kde ho sehnat a čím ho na zahradu nalákat.  

Jarda byl ovšem jako většina - opačného názoru. Jenže to co říká a dělá většina, ještě přece není vůbec žádnou zárukou, že je pravdivé a správné. Ale Jarda té jakési radě uvěřil a možná, že by to i vyšlo, nevím, spíš si myslím, že kde schází rozum tomu "rady" pohorší...

Jednoho dne Jarda dovezl na zahradu čistý propan v tlakové láhvi, kterýžto plyn jak známo je dosti jedovatý a z plic těžko odstranitelný. Tedy "díky" jeho další vlastnosti a to té, že je zhruba 1,55 x těžší než vzduch a tudíž se skvěle bude šířit chodbami a hravě vytráví a zadusí celou krtčí rodinu.

Jarda obkopal ústí děr a obešel všechny krtčí díry, nastrčil hadici a napustil je plynem co vešlo. I našel veliký krtinec, tzv. krtčí hrad, obkopal jej taky, všechny ostatní díry ucpal, a opět napouštěl co to dalo. Když už byla láhev prázdná, chvíli spokojeně postával nad dobře vykonaným dílem a uvažoval, co by to ještě chtělo. A tu jej napadlo - že propan je i plyn hořlavý, a když už ho to tolik stálo, že by byla škoda to nechat jen tak, a jaksi pro jistotu - by mohl těm krtkům ještě zapálit koudel...

A tak škrtnul sirkou a...

...V dědickém řízení pozůstalosti se v odhadní zprávě nemovitého majetku píše toto:

"Chata s číslem popisným to a to - nenalezena

Hospodářská budova s garáží a skleníkem - nenalezeny

Parcela stavební číslo xy/z - rovněž nenalezena..."

Jediné co bylo nalezeno, byla 1ks Mammillaria uncinata, našel jsem ji já až v létě, pověšenou na stromě u řeky, když jsem se šel koupat a bylo to přesně 2 kilometry od místa kráteru. Věnoval jsem ji sousedovi, který chtěl taky na své zahradě trávit krtky plynem, ale potom si to rozmyslel a raději se stal kaktusářem...

 

7mm aneb: Aby ti kroupa na lofku přišla !!!

Tak tenle příběh je (jako ostatně všechny v Pálenici) do posledního písmene pravdivý. Mezi českým národem je známo množství kutilů a vynálezců, kaktusáře nevyjímaje. Jeden můj známý byl skutečný vynálezce par excellance, ne takový ten co běhá s pokaženým rádiem po baráku a hledá ufony, ale skutečný profík, který ještě než odešel do důchodu, vykonal mnoho záslužného v našem průmyslu. Samosebou byl a je velký fanda do všeho co roste, a jen výčet jeho sbírky by přesáhl hranice nejednoho webu. Na co Pepa šáhl, to mu rostlo a kvetlo pod rukama. Zahrada byla plná pařenišť, kde hlavní prostor měly pro sebe kaktusy, ale dále i sukulenty, skalničky, bonsaje, tropické ovoce, jehličnany, orchideje, prostě všechno.

Jen skromný výčet jeho zlepšováků v zahradní praxi: Mlýn na antuku ze starých květináčů s reglulací velikostí zrna, lanovka na stěhování rostlin do zimní zahrady, paprikový strom, který ve foliáku plodil kapie jak kopačáky až do prosince, množárna na orchideje s automatickým provozem atd...kdo neviděl v praxi, těžko může pochopit, šíře záběru toho neskutečně vitálního člověka byla obrovská, jen kaktusů měl šest pařeništ.

Když se někomu daří vše, na co šáhne, obyčejně se - bohužel vždy najde nějaký závistivec a škodič. Tak tomu bylo i v tomto případě, Pepík měl souseda řezníka, který velice nelibě nesl jeho kvetoucí rajskou zahradu. A protože sám byl "kaktusářem", spíše velkopěstitelem, zejména lofofor (tenkrát se to ještě mohlo), byly mu trnem v oku zejména pepovic kaktusy...

Tak se stalo, že Pepík jednou našel v pařeništi masivní poleno, které mu zlý soused hodil v noci přes plot, nebo část vzácných kytek politých sajrajtem, že do jedné uhynuly..., Dobrák Pepík na to nic. Jen sadil, množil, rouboval, pracoval do úmoru. Když jsem tak jednou u něj byl na návštěvě, povídám mu, "víš máš tu už všechno, ale jen na ty kaktusy by to chtělo skleník...a dát to hlavně pryč od toho plotu....." Pepík hned na to, že už postavil schody na garáž a tam to letos v létě bude, protože se mu rýsuje nějaký kontakt na levný materiál.

Minulo jaro, léto v plném proudu a od Pepy došla zpráva, abych mu pomohl ze stavbou skleníku. Takovou akci si žádný správný kaktusář nesmí nechat ujít a jak jen jsem mohl, hned jsem byl tam. Materiál měl všechen, jen jak jsem spatřil to sklo, hrklo ve mně: "Z toho chceš jako dělat skleník ?"

"No a co, je to 7mm tlustý a bylo to jen za odvoz" povídá Pepa, "to už něco vydrží, i od těch krup už budu mít pokoj." Jenže ty tabulky byly děsně úzké asi tak 250mm a dlouhé 3 metry , takže z těch nudlí dělat skleník, to by znamenalo mít příčku vedle příčky, no hrůza. Ale Pepa trval na svém, vinkly už měl nařezané, takže jsem mu tu konstrukci svařil. Trvalo to několik horkých letních dní a za neustálých provokací souseda řezníka, který -majitel dvou velkých skleníků- se chechtal a poškleboval v jednom kuse:

"7mm sklo na skleník, kterej debil to kdy vymyslel !" (Pepa byl inženýr a jako první na světě postavil po domácku invertor...). Ale řezník provokoval dále: "Cha cha, nejdřív chystej vůz potom koně ! Kdo to kdy viděl dělat skleník v létě ! To budete jako stěhovat to tam na podzim a pak hned domů, takže letos nadvakrát, ne - natřikrát, cha chá ! " Ale psi štěkají a karavana jede dál. Vrchol ovšem byl když v noci ten prevít nechal přes plot puštěnou hadici a pepovic otevřené pařeniště řádně vyplavil. Protože k úhoně přišlo i pár kytek, které tam měla jeho manželka, došlo k nečekané situaci, kdy ta nedbajíc na domluvy zašla za řezníkem do krámu, a přímo před zákazníky mu pleštila takovou po hubě, že by to složilo i jarmarečního vola.

Ale jak známo mráz kopřivu nespálí, řezník se oklepal a za tři dny, kdy se už natíralo se bavil obíjením konstrukce házením kamínků. Nakonec i to bylo překonáno a přes jeden víkend Pepa se svým neméně šikovným synem skleník zasklili tím masívním 7mm tlustým sklem, mimochodem do speciálního kitu, který vymysleli sami. Tím bylo hotovo.

Nastal čas stěhování vzácných mexických miniatur do skleníku, ať si ještě užijou, jak povídal Pepa. Ale ouha, byl srpen a to se již zima pere s létem, aby výsledným kompromisem byl podzim...takže počasí vůbec nebylo na stěhování, bouřka, déšt, vichřice, Pepík nevěděl kam dřív skočit a soused za plotem se plácal do stehen: "Cha chá, teď ještě tak kroupy přijít, včera už to hlásili, cha chá, a na co ti bude prázdnej skleník s tím extratlustým sklem inženýrku ?!?! " A potom dodal výhružně a závistivě: " Aby ti kroupa na lofku přišla ! "

To se taky hned druhý den stalo. Sotva Pepík odkrytoval všech 6 pařeništ, aby viděl jak co líp skládat a půlku nanosil do skleníku, od západu se zatáhlo, potom se přivalil šedý válec jakési oblačné pěny, zafičelo ledovým vzduchem a už se sypalo kroupama jak ořechy. Viděl jsem tu zkázu od sebe z okna, tak jsem si říkal jestli Pepa stihl dát na pařeniště aspoń ty koberce ...

Nestihl jak jsme se druhý den přesvědčil, takže to co bylo už ve skleníku přežilo bez úhony, ale to co zůstalo ještě v pařeništích, bylo komplet na kaši...Řezník dostal hotový záchvat, doslova šílel od radosti, až jsem málem volal záchranku. Navíce to krupobití šlo jaksi v pásech a jeho sbírce se nestalo vůbec nic. "Aby ti kroupa na lofku přišla !!!" A potom ještě z radosti, že se zbavil konkurence: " Ó díky ti přírodo, cha chá já to věděl, já to tušil..."

Pepík kupodivu ani nebrečel, "víš stejně jsem chtěl ty eskobárky dát pryč, a pár těch lofek..." Ovšem se sousedem nešlo vydržet, kdykoliv vylezl na zahradu zpíval si: "Příjde kroupa na lofku a co naděláááš ?!"

A tak minul srpen a nadešlo září, kdy nastává v počasí masivní zlom. Ten zlom přišel jednu neděli ve dvě hodiny odpoledne a to si pamatuji docela dobře, protože jsme si nejdřív mysleli, že to se blíží  konec světa.

Krátce po obědě se do 30ti stupňového vedra přivalila mračna od jihu a opět zadul vítr. Místo aby pršelo, začaly se zdvihat mraky prachu. Najednou se ještě víc oteplilo, hotová sauna, fialové blesky bily jak divé a pod spodní vrstvou mračen se rozvítil zelený pás, z kterého se k zemi spustilo několik černých trychtýřů. V momentě se setmělo jak o půlnoci a vichr se změnil na orkán a do toho krupobití. Jenže ani ne tak kroupy, ale hlavně kameny, hroudy hlíny, klacky, jablka, ryby, žáby, to všecko se s hrozným rachotem sypalo z nebe a do toho hromové dunění ! Tohle dopuštění trvalo jen tři minuty, ale co to bylo za minuty ! Dokonce i modlit jsem se naučil. Neukápla přitom ani jedna kapka deště a nakonec opět vyšlo slunce. V baráku mi ani jedno okno nezůstalo z jižní strany celé, a některé to vyrvalo i s rámem...

U Pepíka bylo snad ještě hůř, zahrada sice zpustošená, ale velký skleník na garáži  s 7mm tlustým sklem to přežil bez úhony, se vším co v něm bylo. Zato řezníkovi bylo ouvej. Jeho velkopěstírna dočista zmizela, některé střešní profily to zatlouklo do země jako když bota rozšlápne. Seděl na prázdném kýblu před tou obrovskou změtí střepů a trosek a brečel.

Tu Pepa na něj zahalekal ze skleníku : "Tak co sousede, nepřišla ti na lofku kroupa ?"

A mně napadlo jedno staročeské úsloví: " Nepiš čerta po stěně, sám on se namaluje...!"

 

 

Vánoce doslova na blátě

Bylo to v roce 1990 zlatých časech podnikání, kdy jsme s kolegou jako kaktusáři dostali velkou zakázku na výrobu vánočních svícnů. To potřeboval jeden nadšenec do obchodu, aby vůbec měl co prodávat. Ze začátku jsme se tomu bránili, co my s tím, to není náš sortiment, dáváme ruce pryč od toho, ale jakmile nám byla řečená částka a množství, řekli jsme si proč ne.

Od začátku až do konce, ač by to nikoho nenapadlo, s tím byly jenom obrovské patálie. První potíž byla v tom, že termín byl šibeniční. Mělo se vyrobit a dodat 200 vánočních svícnů na sváteční stoly, ve dvojím provedení a to do Štědrého dne pochopitelně. Jenže to bylo už 18.12. Takže panika pořádná, kde vzít všechen materiál ???

Což o to, květináčů jsme měli dost a jasnou představu jak by to mělo vypadat taky. Udělali jsme si rozpis komponentů na svícny, rozdělili jej napůl a každý se jal shánět svoje. Největší problém byl se svíčkami, kde je vzít, když už všecko je přebraný a zbyly jen ty drahé ? No to byl děs, který zabral dva dny a stál nás kupu lítání a nervů a k tomu v pekelné zimě.

Další průser - chvojí. Lesy vykácené, široko daleko devastace průmyslem, prostě najednou jak naschvál nikde ani jedna jehličnatá větvička. To bylo nemyslitelné. Nezbylo mi než v příšerném 25 stupňovém mrazu naškubat něco z keřů na náměstí, jinak se to nedalo, ale nechtějte vidět ten trapas jak mně zdrbala městská rada...podruhý sem to schytal ještě na svazu Záhrádkářů na výroční...

Chvojí tedy bylo, a co dál ? Natrhali jsme ještě suchého bolševníku, nebo co za maglajz, odstranili tomu okolíky a celek přestříkli lepidlem. Potom se to obalovalo v krabici s drceným pěnovým polysterénem. To jsme dělali ve sklepě kde bylo skoro -30 C, dodneska mi z toho běhá mráz po zádech a ta pěnovka tam furt někde poletuje. Kolega ulepenej až za ušima připomínal sněhuláka, teď se mohu potrhat smíchy, ale tenkrát to byla hrůza, ruce mi málem upadly. Výsledek byl ale vceku velmi uspokojivý, to už bylo ovšem 22.12.

Tak jsme měli zelené větve, bílé větve s námrazou, červené svíčky, červené nosy...Teď šlo o to, jak to dát dohromady v květníku. Původní plán byl, že uplácáme z jílu takovou výplň a do toho se to všecko napíchá (aranžérský piaflor nebo gely stejně tenkrát nebyly k mání). No jo ale kde vzít jíl když venku je sněhu a ten mráz...Nakonec se pomocí koštěte podařilo prašan odhrabat a nalézt pár zánovních krtinců. Ty jsme potom rozbíjeli krumpáčem, na jeden krtinec cca jedna hodina...takhle nějak jsem si vždycky představoval gulag...

Půda ovšem rozmrzat nechtěla a tak jsme ji nabíjeli do květníků tak jak byla kladivem a do toho se skobami dělaly díry, aby se mohl ukotvit ten materiál. K tomu ten příšerný mráz ve sklepě, na to jakživ nezapomenu...No nakonec jsme to splastali dohromady, jiný výraz mně nenapadá... Ale zboží nevypadalo špatně, ba dokonce se nám to i líbilo. Tak 23.12. na poslední chvíli jsme sbalili 200 svícnů do beden a odvezli je do Ostravy. Dotyčný podnikatel v obchodě se zaradoval- " Tož toto je perfektní, to se hodí ideálně na hřbitov !!! "

Tak jsem jeli zpátky a byli jsme v balíku, i kolega si pochvaloval - " vidíš jak se vyplatilo tam nacpat i ty Euphorbie..."

Doma ovšem nám to jen tak neprošlo. Hned na nás rodina uhodila: Když jsme se v předvánočním ruchu zašívali po sklepích s výrobou svícnů, tak kde je tedy máme ? Něco na stůl, jako od profíků, by se dodat slušelo, že ? I na tuto eventualitu jsme mysleli a každý měl udělaný jeden extra vyvedený svícen pro sebe. Já ten svůj dal přímo na sváteční stůl, kolega u sebe doma vysoko nahoru na sekretář, co bylo horší těžko říct...

Velké finále přišlo záhy, ono ne nadarmo se říká práce kvapná málo platná, atd. Neštěstí spočívalo v tom, že jsme použili ty kaktusářský kontejnery s těmi velkými otvory na bocích. No a těmi to bláto valilo jak ta kaše z pohádkového hrnečku, když ten zmrzlý krtinec roztál ! Teklo to nejdřív do parádního malovanýho talíře a potom na bílý ubrus po stole - hotová hnojárna ! Jen taková pohádka to nebyla, protože zastavit to nešlo, dělat s tím něco nešlo už vůbec. A tak zrovna při sváteční večeři na stole namísto svícnu stál gigakravinec a jeden by se divil, ale smrdělo to mnohem víc... 

Poté následovalo vyprávění kolegy - nadáno dostal ještě více než já. Tam u něj to kydalo po celém novém nábytku, takže to vypadalo jako když se posere želva, ne bahenní ale nejmíň sloní...že svíčka, která se v tom kantla, podpálila to chvojí s polystyrénem a od toho chytnul drahý gobelín na stěně jsou už jenom detaily.

Od té doby se nám říká plastači, a každoročně je nám svěřena vánoční výzdoba, kromě výroby svícnů na štědrovečerní stůl...

 

Veliký zgich

Téma sousedských sporů je věčné a nevyčerpatelné. Tak jsem se jednou stavil za Laďou pro dlouho slibované parádní nidulansy ( Thelocactus rinconesis fma. nidulans Sierra de la Paila ), když Laďa povídá: "Člověče průser, nemám ani jeden !" Vyvalil jsem nechápavě oči, protože výsev z importních semen se poved a u tak dobrého pěstitele nebylo možná, aby něco zbabral, "co se stalo ? " povídám.  "Si představ, že ta baba mně to všecko ukradla ! A dyby enem totok, ona už to stihla aji zrychtovat, sviňa jedna. Je po telakach..."

No teda tohle ! Usedli jsme venku na zahradě pod stromem ve stínu orchidejí a Laďa se dal do vyprávění. Tak vyšlo najevo, že sousedka zavaná šedivka (bo má škopek plesnivé jak staré čokl guĺe ) odvedle mu chodí na zahradu a krade tam jak straka. Tu zeleninu, onde kvítko a teď už došlo i na kaktusy v pařeništi a i ve skleníku šmejdila. Potíž byla v tom, že Laďa dělal na směny a jak byl na odpolední, tak ta baba mu tam lezla. Co hůř, pletivovej plot se sousedem byl dlouhej 150 metrů, a celkem v dezolátním stavu, nedalo se to zkrátka uhlídat. Ještě větší potíž byla v tom, že ten její starej byl sukulentář a z Láďou byli kámoši.

"Už sem tam aji byl ať domluví tej svojej jage, Pavel udělal kravál, ale co to helflo, telaky nechala stať kdesik pod rynů a jak v tu nedělů tak strašně chcalo, šlo to šecko do prčic. Pavel se omlůval přidal plato parádních echeverek, co ja s tym dyš zeleninu nejedu...esli chceš ber. Ale na týden byl pokoj a pak zasa mně tu lůšňala a cosik zasa čuzla ! Šedivka jedna mizerná !"

Navečer sme se sešli v hospodě "U mrtvoly", kde byla pořádaná schůze s hlavním bodem jednání -jak na šedivku. Laďa svatosvatě odpřísahal, že jak babu načapá ve vinohradu, tak ji zastřelí. Po několika málo hodinách jsme mu to rozmluvili, s tím, že vražda je u nás ješte pořád většinou trestná. Kolega navrhoval, že mu zapůjčí svého psa, který byl jen o něco málo větší než pivovarská kobyla, ale tento návh jsme taky smetli ze stolu, protože by to vyšlo nastejno...a v kriminále by kaktusů moc neužil. Jinej radil nasadit podél plotu zimovzdorné opuncie, ale to by byl kamión opuncií a kde ho tak naráz vzít ? Já sem navrhoval spravit plot, jenže to by se rovnalo postavit novej, což jsme záhy při dnešních cenách spočítali na dvě cesty do Mexika. Laďa prohlásil, že nějakou hradbou jednak nechce urazit Pavla, a taky že ta jeho šedivka toho za tolik neukradne ani za 50 let. "Čili s plotem je utrum, ale sere mňa to !", dodal.

Takže sme nic nevyřešili, avšak spásný nápad se dostavil až o několik dní později, když jsem náhodou dělal pořádek ve sklepě a namátkou tam natrefil na krabici fazolí. Tydlety fazole zvané "Becoky" jsem kdysi dostal z Ťerchové a dobrých 10 let jsem se pak bavil jejich selekcí a křížením ve snáze dostat z nich co největší obludy a taky se mi to i podařilo. Becok ultra měl dobrých 5 cm zdéli a uvařený v polívce se nevlez na velkou lžíci...Pokusů jsem zanechal z nedostatku času a taky odrůda nebyla ustálená a nevěděl jsem zda kdy vůbec bude.

Vzal jsem krabici a zašel za Laďou:" Když ne opuncie tak fazole. Je květen akorát fazolí pravý čas. Je to moje specialita, roste to jak ďas, a přes to nepřeleze ani myš. Udělej stojany, nasaď to podél plota, já ti s tím pomůžu a máš pokoj. A navíc v polívce je to lepší jak maso."

Laďa pochyboval: " A šedivka bude chodit krást ešče aji fazole..."

Já na to: "No však co ? Na fazolích se baba zarazí a dál se ani nedostane. A navíc bude toho tolik, že budeš jen rád, když to někdo trochu obere. Jen to zkus."

Tak slovo dalo slovo a Laďa postavil stojany na fazole, totiž jeden stojan. Na obou koncích plotu vytyčil obří trojnožky z trubek, zabetonovaných do země a mezi těmi triangulačnímy body napnul lanko. Na lanko pak od země navázal provázky v rozestupech dle mého doporučení. Společně jsme u každého provázku kotveného u země nasadili vždy po 8 fazolích a to - se později ukázalo - jako základní chyba. Zrovna jel kolem na bicyklu druhý soused Jura -večný ožran a nepořádník velkého kalibru "takykaktusář" a hned rejpal: "Co je ogaři, chmelnicu stavíte ? To se musí řádně zdrátovat, nebo ináč vám to zgichně po lebeni cha cha !" Laďa ho hned odbyl: "Sám si zdrátované, běž rači dát do pořádku svoje kytky, bo červi tam už na nich skládajů maturitu !" a tím byl pokoj. Ale aby se neřeklo, přidali jsme doprostřed ještě jeden podpěrný stojan.

Minul květen, fazole vyklíčily a chytily se na opory. V červnu lilo, ale i slunce pálilo, tak fazole hravě dosáhly vrchního vodorovného lanka ve 4 metrové výšce. Taky se rozkošatily bohatým listovým a tak vznikla nádherná zelená stěna. Laďa si pochvaloval, že to je paráda, že sice v květnu mu tam šedivka ještě parkrát zašla, ale od června je pokoj. Minul i červen a v červenci začaly fazole kvést. nádherná vůně se linula do zahrad i ulice. Tisíce včel bzučelo v květech. Láďa mně vynášel do nebe, kudy chodil. "Dobře si to vymyslel, teď už tam nevleze nikdo a fazole už majů přes 4 metry !"

Jenže na tom se to nezastavilo. Fazole dorostly mezní výšky, otočily a začaly se pnout nazpět, i podél nosného lanka, jinde po stromech či kam se dalo, ponejvíc do zahrady k šedivce. Pavlovi bylo dáno svolení, že ta jeho baba si může natrhat kolik chce. Všichni byli spokojení a těšili se na sklizeň. Avšak v srpnu přišlo pár ošklivých bouřek a celý přetěžký fazolový hřad se počal podezřele prohýbat až k zemi. "Hergot cos mně to dal, dyk to roste jak blázen !", hudral Laďa. "No nic to, musíme to přišponovat, to je celý" řekl jsem, hned jak sem viděl to nadělení. Na mou radu jsme udělali koš z masivních drátů a připojili na lanko, do koše se dalo 5 betonových obrubníků. Uvázání jsme povolili a fazolová stěna se mírně zvedla. "Kurnik to je málo musíme přidat, usoudil Laďa a tak sme přidávali zátěž a když nám došly obrubníky přivalili jsme si pár balvanů. Konečně se lanko vyplo a fazole mohly nerušeně dokvést a zaplodit. Jako naschvál jel kolem zase Jura a hned povykoval: "Ogaři to neděláte dobře s tyma kameňami, to jak zgichně - tak to strašně zgichně !" zakončil odborný komentář. "To budě zgich !!!" zachechtal se ještě z dálky. Mávli jsme nad tím rukou, protože konstrukce byla pevná a koš z drátů osmiček taky něco unese.

Přešel srpen, fazole se obalily masivními lusky, šedivka běhala s miskou podél plotu nemohla se dočkat, škubala i nezralé.  Při poslední návštěvě jsem si všimnul, že fazole zas visí proklatě nízko a s takovou nevyzrajou, navíc ani nepůjdou obrat. Laďa lamentoval: "To bych neřek, co váží pár fazolí..." Nezbylo než opět přidávat zátěž do koše, který postupně klesnul skoro až k zemi a pomalu se otáčel.

Začal mně trošku jímat strach. "Hele Laďo, máš ty trubky dobře zabetonovaný, tohle není jen tak." "Trubky jo, ale už sem říkal Pavlovi, ať ta jeho baba neleze mezi plot a fazole. Za prvé je na mojej zahradě a za druhé svoje už si obrala..."

Ten den na komisi na obecním úřadě si pamatuju celkem dobře. Dále k věci vypovídá Laďa obžalovaný z všeobeného ohrožení: "No bylo chvilu co sem zrovna došel ze šichty, když tu najednou rana jak z moždířa, až zem poskočila, že sem rozlil kafe, pak svistot jak když stihačka startuje, no a potem hrozny rachot. Že pani Skotnicovu z pod teho vytahnut nemohli ani hasiči za to ja nemožu, neměla mi lezt na zahradu... " 

Až šedivku pustili z nemocnice musela na komis zas ona, kvůli neoprávněnému vniknutí na cizí pozemek a krádeži a poškozování cizích věcí. Nakonec se dohodli, že oba stáhnou svoje stížnosti a nebudou se domáhati dalších nároků. I tak to bylo štěstí, protože babě to mohlo vzít ty šedivé vlasy i s hlavou...

Když oba zaplatili pokuty, měl Laďa už od té doby pokoj. Není nad dobré sousedské vztahy.

Jeden by stejně neřekl, jak jsou Becoky důležité pro kaktusářskou praxi...

 

Neotravuj s lofoforou!

Aneb jak si pořádnou otravu lofoforou přivoditi...

 O kaktusu Lophophora williamsii byly popsány stohy papírů, haldy webů a naplkáno fůry nesmyslů. Za ten největší lze považovat úřední přijetí lofek do zákona o drogách a to dokonce tvrdých - kvůli obsahu TMPE, mezkalinu. Jest tedy tento kaktus na seznamu halucinogenních látek zakázaných a nachází se na "černé" listině vedle heroinu a spol. No určitě s lofkou není možno napáchat škody jako s "perníkem" či "háčkem" a jinými svinstvy, v původní domovině je stále užívána indiány pouze k religiózním účelům a to snad vadilo křesťanským přistěhovalcům, kteří se hrdě prohlašují za američany...

  Jak je to tedy s účinky lofofory ? U nás se na toto téma můžeme dozvědět celou řadu zasvěcených rad a výsledků pokusů i fám, které kolují po sklenících a bývaj dávány k lepšímu na sympoziích jako historky u táboráků...Tak se můžeme doslechnout, že jeden si dělal z lofek čaj, ale jen ho hlava z toho bolela, další tvrdí, že zkusil dvě lofky z cukrem, ale jen střevní obtíže se dostavily...a na Ostravsku se nejspíš dozvíte, že tady jsme tak otráveni těmi jedy, co na nás vypouští jistý ind, (ano, to je pravda, jenom dioxinů ročně 600 kg spadne v Ostravské pánvi), že na nás prostě ani vagon lofek zapůsobit nemůže... a nakonec panuje všeobecně rozšířený závěr, že lofka jenom pod mexickým sluncem rostlá ty správné halucinace způsobiti může -jako cestování po vesmíru, oproštění se od vlastního těla a barvoměny u všech předmětů...senzační to prostě věci.

  No nevěřil jsem tak moc ničemu, ale ani zkoušet na vlastním tělu se mi to nechtělo. Lofky nemám ve sbírce, mně se sice líbí, ale mezi mými feráky stejně vždy došly jen úhony...To vše do té doby než se mi celkem náhodou podařilo získat origoš indiánský recept na lophophoru. Tak jako se chmel namočený přes noc do vody nestane pivem, tak ani lofka nemá ty správné účinky...pokud není správně připravena. Přesný návod nemohu podat, protože nikomu užívání drogy neschvaluji...nicméně v rámci informovanosti, a od té doby co jsem recept měl, začal jsem hledat pokusného králíka...

  Králík se dostavil záhy....takže zde jsou tedy výsledky pokusu, který jsme provedli raději ve volné přírodě: Tak za prvé  - se užívají lophophory zásadně zelené - nikoliv ty s šedivou nebo namodralou pokožkou..., ty jsou k ničemu a jen potíže přivoditi můžou. Nejlepší jsou var. caespitosa, williamsii a jourdiana...Těm se uřežou hlavičky a připraví se dle receptu. Za zhruba měsíc jsou vhodné ke konzumaci...Ještě nutno dodati, že indiáni kmene Tarahumára před požitím lofofory, nejedí tak cca 3-5 dní, lofka se tedy užívá až po důkladném vylačnění, jinak je účinek nulový. Těžko říct kdy ti indiáni vlastně jedí, možná že vůbec...To byl hlavní důvod proč jsem vybral pokusného králíka a ne sebe, já bych totiž byl již po půldenním lačnění dávno mrtev... 

  Králík se nalačnil 24 hodin (stálo mně to flašku slivovice) a všechno poslušně schrumstal (cca 5 dkg zeleniny) a pak se čekalo co bude. Dále již volně převyprávím jeho zážitky i to co jsem viděl sám:

  Nejprve se lehká opice dostavila, mírné rozrušení až nakonec euforie. Naproti tomu křeče zažívací soustavy nebyly uváděny. Dále to pokračovalo neuvěřitelným náporem síly ve spojení s tzv. hrdinskou myslí - dotyčný vběhl do řeky, zvedal velké kameny a jimi házel, holou rukou přerval syrovou větev silnou jako mužskou paži...To trvalo tak 15 minut, současně s barevnými záblesky a rozmlženými konturami předmětů... Ale nadlidská síla i barevné přeměny prý brzo vyprchaly, králík usednul na balvan uprostřed řeky, místo síly se dostavilo vyčerpání, místo barev - mrákoty ...Ještě že tam byl málo vody...Po půl hodině se králík přebrodil zpátky na správný břeh...kde se svalil s tím, že opici má slušnou a že se mu chce spát, ať mu dám pokoj. Ale již za dalších 15 minut vyskočil opět při síle (avšak o poznání slabší), že jedeme domů, že dostal strašný hlad. Po půl hodině jsme byli doma, celou cestu se prý cítil jako opilý, barvy nic moc spíš se "stmívalo" ( 17 hodina v létě !). Doma se zase totálně vyčerpán svalil na kanape, že bude spát a po hodině vyskočil s tím, že se de najíst, najedl se tedy - mírná kolika se dostavila, asi jak ty lofky potlačil někam dál, opici již neměl žádnou, ale nepříjemnou kocovinu ješte 4 hodiny potom, celé to prý odpovídalo vypití půl litru alkoholu naráz, o něco slabšího než rumu, a to trénovaným jedincem.

Závěr : funguje to tedy, ale nestojí to za to. Barevné efekty možná mohly být lepší kdyby nejedl týden, ale kdo by to chtěl zkoušet a nač taky, že ? Daleko lepší je dát si pořádnou baštu a k tomu ty tekuté švestky. Komu je to málo ať se dorazí utopenci s cibulí...Lofofory jsou pořád nejlepší - v květináči !!!

 

Z kradeného štěstí nekvete

  V dobách zlatých časů mého kaktusářského mládí - ( stejně tak jako nyní ) bývala nejedna rostlina hitem, novinkou a snem mnoha kaktusářů. Před mnoha léty jsem se zbláznil do feráků a F. chrysacanthus byl velkým "špekem", který bylo takřka nemožné sehnat. Tuhle jsme s kolegou měli kontakt na jednoho skvělého staršího pěstitele, který vyséval od Mesa Garden a feráků měl požehnaně a mezi nima i vytoužené "chrysakanťáky". Problém byl v tom, že o prodeji ani nechtěl slyšet. Nabízeli jsme tehdy cokoliv, ale bezvýsledně. O to víc nás štvalo jak dědek s kaktusy zacházel -napěstovat to uměl to jo, ale při jeho šlendriánu (rád si taky přihnul alkoholu) končily nádherné rostliny většinou na kompostu, což nás drásalo nejvíc.

  Byla svolána bojová porada, kde jsme s kámošem ujednotili další postup. Ožereme dědka, pak bude k prodeji svolnější. Ze skrovných a těžce získaných peněžních fondů jsme nakoupili kvalitní komunistické dryáky typu " Brandy" a šup na kola a hurá za dědkem. Ten návštěvu co nepřišla s prázdnou uvítal, provedl po sklenících a povykládal jak bylo v Mexiku...Vypít - taky vypil toho tolik jako Backeberg a nažvanil ještě více. Když došlo na feráky vytasil se s kýblem semen a jízlivou otázkou: "Už jste někdy hoši viděli 2 miliony semen chrysakanťáků ?!" Tohle byla těžká podpásovka, zvlášť když dědek prohlásil, že tohle všechno musí vyset sám a jaká je s tím práce...Jak došlo na prodej byť i jednoho semenáče, nechtěl zas o tom ani slyšet...Veškerá námaha vyšla tedy nadarmo a co mně rozlítilo ještě víc byl pohled na shnitých 5 rostlin G. spegazzinii , formy s růžovými trny silnými jako klacky, kterou jsem se taky marně po léta snažil od dědka koupit. Tak mi jen ukápla slza a táhli jsme domů jak spráskání psi s kytkami, které jsme vůbec nechtěli...

  Další porada již nic kloudného nepřinesla, zahltila nás hluboká skepse. Klíčovým momentem se stala až jedna pozdní říjnová návštěva, kdy kámoš jel sám k tomu kaktusáři zkontrolovat feráky...A celej udýchanej se na kole v mrazu přiřítil ke mně:.."Si představ, že dědek tam nechal zmrznout celou bednu těch townsendianusů !" ( Bedna bylo plechové plato 2x1m plné květináčů osmiček s nádhernými bohužel už gumovými rostlinami, které jsem potom taky fakt viděl ). " Chrysáky a emoráče nechal v pařeništi a vůbec to nesestěhoval, takže za chvíli zmrznou taky !" Byl krutý podzim, zima se hlásila už v září kdy posledního nasněžilo, takže to co řek kolega, bylo víc než 100% pravděpodobnost že se tak stane. Dospěl jsem k finálnímu zoufalému rozhodnutí: "A dost už, zítra dem na něj !"

  Toho rána bylo naštěstí vyjímečně teplo. Vyrazili jsem za dědkem s tím, že já ho zabavím a kámoš zcizí pár tolik vytoužených rostlin. Nic jiného nás nenapadlo, všechny možnosti jsme vyčerpali. Navíc zcela jasně se jedná o záchrannou akci, snad dotyčný promine, ale ten zbytek mu tam stejně zmrznul...platit jsme chtěli, měl toho nazbyt, tak co se dalo dělat...Dopadlo to přesně podle plánu, dědek se zakecal, poptal se kdy mu dovezeme další flašky a kámoš mezitím vyčistil co se dalo. Když jsem odcházeli byl kámoš nafouklý jak kosmonaut, ale dědkovi to vůbec nepřišlo, protože i tak byl zjevně pod parou...

  No a venku při nasedání na bycikly nastal teprve problém. Neptal jsem se jestli má, protože to bylo až dost zjevné ale : " Kolik si toho prosím tě pobral ?" "No byl jsi tam dlouho, tak co se dalo... a ty dva velký chrysakanťáky mám přímo mezi nohama... " Tenkrát frčely ty vietnamský šusťákový tepláky s takovou tou síťovanou podšívkou a do tej záclony si kámoš napíchal ty kaktusy...pravda druhou stranu trvořilo holé tělo, tak se moc hýbat nemohl, dostat se na kolo byl zázrak...

"A sakra " povídám " to abys ani nenasedal ani nešlapal..." No nakonec jsme se domluvili, že pojede vztyčený na pedálech, já před ním napřed a budu dávat pozor na auta, bylo to z kopce, potřebovali jsme se dostat doleva a pak doprava, přes dvě křižovatky na náměstíčko. Za náměstíčkem byl parčík, tam jsme to mohli přeložit do báglů...Byla neděle dopoledne, lidí nikde, od aut vymeteno, tak jedu před ním, kámoš za mnou bez brždění s nohavicema naditými kaktusy od shora až dolů, koukám kolem kdyby bylo potřeba zastavit, on semtam zařve -jak najede na hrbol, tak se tam ty kaktusy utřepávají, doleva -dobrý, doprava-dobrý, první křižovatka-dobrý, druhá-dobrý, náměstíčko-dobrý, parčík-dobrý, honem k první lavičce, dobrzdit zastavit -dobrý, "zvládli jsme to" povídám aniž bych se ohlédnul, jen tak periferním viděním zaregistruji jak pomalu dává nohu přes trubku rámu a povídá: "dobrý"... Najednou BÁC ! Rána a současně výkřik, který musel být slyšet nejmíň v celém kraji... A vidím ho jak tam leží na zemi s vytřeštěnýma očima.

Nehýbá se, hned jsem u něj, chci mu pomoct, ale další řev :" *NESAHEJ NA MNĚ !!********* "

Od teď jedna hvězdička bude přestavovat jednu nadávku:

" Můžeš se hejbat ? "

" **************************************************************************nemůžu !!!"

" Můžu z tebe sundat to kolo ?"

" ************************************************************************nemůžeš !!!"

Chvíl jsem se škrábal na hlavě od usilovného přemýšlení a pak položím kardinální otázku:

" Ty chrysakanťáky sou asi v PRDELI (!!??), že jo ?"

"**************************************************************************************************** !!!!!!!"

 - - -

Nakonec to dopadlo tak, že za nějakých 6 hodin jsem kámoše sebral a "odtrnil", na choulostivých partiích se odtrnil sám, celé kaktusy jsem dal do báglu a nějak jsme dojeli domů- doktor mu potom řekl, že měl velké štěstí, že i nadále bude mužem...

Z těch rostlin, co přežily jsem si všechny nechal doma (kolega už nechtěl feráky ani vidět) a druhý rok jsem je podle rady jednoho "znalce" z Palkovic postříkal Basudinem, takže bylo komplet po ferákách...

A tak z toho plyne ponaučení, že z kradeného štěstí nekvete.

 

Jak se stát "velikým" kaktusářem ?

  1. Změřte si metry čtvereční (m2) pěstební plochy a zveřejněte to na internetu ! Máte-li ve skleníku patrové regály nezapoměňte výsledné číslo vynásobit příslušným počtem pater...x2..x3 atd.
  2. Jeďte do Mexika a potom udělejte přednášku a napište cestopis do časopisu Kaktusy !
  3. Nechte si ukradnout pár kaktusů ! Nejlíp ariáky nebo lofky, ty totiž nepíchaj v kapsách...
  4. Navštivte zamykání sezóny v Chrudimi a neopomeňte se přitom vykoupat v bazénku u Pavlíčka ! Nejlíp v hadrech a i s nakoupenými rostlinami...
  5. Předávejte mladým členům klubu důležité kaktusářské informace, jako kolik bravků se snědlo na posledním sympoziu a kdo byl nejvíc ožralej...
  6. Uznávejte jen nejobtížnější rody na pěstování, všecko ostatní nazývejte slovy Roští, Klacky, Psi a Paskvil...
  7. Na jmenovkách mějte zásadně jen čísla a GPS souřadnice lokality místo názvu rostlin - na návštěvy to udělá dojem !
  8. Vydejte prodejní katalog vlastních rostlin, kde hlavní trhák bude Yavia cryptocarpa a Astrophytum caput-medusae, vše za pouhých 50 Kč naroubované na zavirovaných jusbertech...
  9. Nebavte se s okýnkáři a uznávejte jen makrolonové hangáry od 500 m čtverečních výše...
  10. Natočte pořad do "Loskutáka" nebo si alespoň udělejte vlastní www stránky ! 

 

Jak vznikl název "kopni mu do gymen !" ?

To bylo tak. Jednou jsem potkal jednoho kaktusáře, který se mi postěžoval jak ho druhej napálil a co za sviňárnu mu provedl. Jen tak mezi řečí jsem na adresu toho druhého prohodil: "...Já bych mu do těch gymen snad kopl !" Pak jsme se rozešli, já domů pykýrovat , poškozený do hospody zapít světskou marnost...Kdeže by mně napadlo, že onen kaktusář posilněn alkoholem i spravedlivým hněvem až se bude navracet zpátky, přeleze plot na zahradu toho druhého a udělá přesně to co jsem řekl...

  Když jsem tedy k tomu druhému ráno přišel coby vyjednávač a uviděl tu spoušť, musel sem se schovat zpátky za roh - málokdo by se k tomu přiznal - smíchy mi div nepukla bránice ...Dotyčný pěstoval kaktusy ve volné kultuře, na takových rámečkách byly jen položeny desky a na tom to všecko stálo. Teď byly rámečky bez desek a kaktusy snad všude - na plotech, na dalších zahradách, dokonce i na okenních parapetech a na cestě. Nakonec mně přemohl soucit, zamáčknul jsem slzu v oku, vylezl zpoza rohu, popřál dobré jitro a dal jsem se do pomáhání...

Na závěr nutno podotknouti, že až na pár přejetých gymen, kaktusy nedoznaly žádné újmy a všechny dluhy nakonec byly uhrazeny...

    

Létající kabela aneb sajtesáci

  Zhruba před 10 lety k nám na Moravu zrovna dorazila z Čech móda udávat se mezi kaktusáři navzájem kdo má nepřihlášené rostliny z appendixu 1. Ačkoliv dnes již se ví, že CITES a Fyto předpisy se týkají jen dovozců a vývozců rostlin, snaživí zlodějíčci rostlin pod záštitou překrouceného zákona řádili ve sbírkách, kam je v rámci konkurenčního boje posílali sami kaktusáři jeden na druhého. Že končiny okolo Českého ráje jsou Mekkou udavačů a i v Pobeskydí mají šmejdi úrodného substrátu dost o tom svědčily četné excesy na poli "ochrany" rostlin...

  Tak se stalo, že jsem se zastavil u kolegy Š. který právě lamentoval nad bednou čerstvých roubovanců. Byly to samé mexické "špeky" jenže měly tu smůlu, že byly roubovány z odnoží, na podnože z odnoží a tak dostaly tu hnusnou nemoc, kterou trpí Geohintonia mexicana, pročež byly do jednoho na vyhoz. Tu Š. dostal nápad, kterého jsem sice nebyl svědkem, ale pár přátel ano načež se musím podělit o vypravování.

  Nevím jak to Š.  provedl, ale všechny rostliny nasázel do "substrátu" z "lidského hnojiva" jen vrch květináčků lehce zaprášil antukou...Pak to vše naskládal do staré objemné kabely a zavolal na sebe CITES kontrolu, že si tady jejich kolegové zapoměli rostliny, které vybrali do záchranného centra a on by měl nerad potíže s úřady, kdyby nedostál svým povinostem...

  Služebníci boží přijeli. Prošmejdili celý skleník, jestli něco nebylo opomenuto, odfrkli si nad záplavou lobivek a gymen, koukli do kabely, spokojeně přikývli a už se i s kabelou naložili do auta. Cesta k Š. je velmi hrbolatá... A tak auto neujelo ani padesát metrů, když tu zastavilo uprostřed křižovatky, dveře se honem otevřely a kabela vyletěla velkým obloukem...!

 

Postřehy ze sbírek

Nedá mi to aby některé hlášky kaktusářů nebyly zaznamenány:

  • "Udělám mu vítr v telakach !"
  • "Já nepotřebuju aby mi do teho kula valila celý den !"
  • "Kdo nedá do půdy písek je zvyře !!!"
  • "Toto je Mammillaria nejapensis..." - "Já jsem taky nechapensis !"
  • U pařeniště: "Jo, máš to pěkný, kdyby v tom plevelu nebylo občas gymno, byl by to docela pěkný plevel"
  • U skalky: "Kdyby v té hromadě šutráků nebyl občas pediáč, byly by to docela pěkná skládka kamení..."
  • V roce 97: "A jak ta Odra valila ze skleníků, byly všechny mamilárky napíchané na plotě..."
  • "Seš jak malé děcko, feráky tě vytlačí na ulici !"
  • ..." Nakonec ani střešní profily nebyly k ničemu, protože je ty kroupy zatloukly do země..."
  • "Najednou rána jak dyš padne kláda. Koukám a lípa leží přes všecky moje pařeniště..."
  • "A jak utíkali s těmi ariáky jeden spadnul na záda do kytek. Tak ještě i ten velký uncinatus odnes se sebou..."
  • "Propral jsem řádně semena. Semena nikde, svinstvo zůstalo!"
  • "Slej to Basudinem a máš pokoj !" "Tak sem to slil a mám pokoj a celou sbírku v popelnici k tomu."
  • Nabídka: Ke kaktuskům zdarma si můžete objednat trochu písčité hlíny za 500 korun...

 

Placatý kaktus

Nedá mi to abych si zase nezarejpal. Mezi pěstiteli se hojně šíří poslední dobou blud, že správně pěstovanej kaktus je jen ten, co je co nejplacatější. Omylem sem si loni rozšlápnul G. taningaense -pěkná placka..měl sem ji snad odnést na výstavu ? Ano když sesušíme některé druhy kaktusů, po zimním hladomoru mohou vypadat jako G. ragonesei 3mm výšky při průměru 50mm. Nu a co z toho, je to snad nějaká zásluha ? Taky sem neviděl u tolik populárních mexických rostlin, že by tam bylo moc placatejch kaktusů : Tak schválně: z  astrofyt jen asterias, strombáč, lofky, co dále. I ten skvostný rod Echinomastus má tendenci k vejcovitému růstu. Thelocatus, všecko vejcovité až sloupovité, vyjma hexáků a rinkonensisů -řádně přisušených ano a forma bicoloru od Higueras, no možná nezalitej bicák. Mamle vynecháme, Echinocactus, jasně kulovitej, Sclerocactus, Ferocactus jasně sloupovitej vyjímku tvoří makrodiskus...Takže tyto tvary rozhodně neovlivníme pěstováním, správně pěstovanej kaktus není placatej, ale má náležitě vyvinuté znaky jeho rodu a druhu vlastní, a je v dobré kondici... To je celé. Na níže uvedených snímcích příklady měření placatosti kaktusů:
 

Thelocactus hexaedrophorus, Las Tablas, "var. placatii" 10 mm x 70 mm

 

Gymnocalycium quehlianum STO 225, "var. subterraneum" 1 mm x 30 mm

Co už nebylo vyfoceno - vynáška těchto kaktusů do popelnice !


 

Běžte už s tím jusbertem do háje !

Roubování. Zásadně ho rozděluji na tři kategorie. Roubování množárenské, pěstitelské a záchranné. Pokročilým je všechno jasné, ale mně není jasné proč se furt používají jen ty samé podnože. Navíc podnož, která stojí za starou belu nejvíce a tou je Cereus ( Eriocereus ) jusbertii. Není to trvalá podnož, hodí se jen pro propěstování malých semenáčků. Mexické druhy na ní obrůstají, podnož tvrdne a napadají ji houbové choroby. Mexiko je dávno lépe roubovat na Echinocactus grusonii, Ferocactus glaucescens nabo Mammillaria wildi či Lemaierocereus sp. To jsou podnože zasluhující si daleko větší rozšíření než je doposud. A Cleistocactus tupizaensis jak je výborný, zkoušeli jste ? Proto každého začínajícího kaktusáře, který chce roubovat na "Jusbert" protože si to přečetl v knížce, odrazuji od ničení rostlin. Co takhle uříznout si raději palec a naroubovat , nejlíp na "Jusbert" ??? Škoda palce, škoda kytek -sáhněte po nejlepší podnoži kaktusářského světa -a tou je bezkonkurenční Echinopsis scopulicola !!!

 

Schlendrian sp.

Znáte to taky. Chcete zalít semenáče, protože už piští žízní, sáhnete po konvičce a - konvička nikde ! Ještě včera tady ležely dvě pinzety na pikýrování a zrovna jak jich je potřeba, ani jedna. Uvažujete, jestli náhodou ta návštěva...ale fuj ! Sáček s Kristalonem asi někdo vyhodil, protože jinak by tu musel být ! Přece není možné, aby se nenašly ty šestky květináče, když...! A hele, peán v kýblu ! Mít ho tak u vystěhovávání, to by bodlo, co já se ho nahledal. Někam ho dám, aby se s těmi ariáky náhodou nevynes pryč...!

Vypadá-li to u vás ve sbírce podobně, jistě je v ní častým hostem Schlendrian sp. Někteří jdou ještě dál a dovedli tuhle kytičku, která má lokality všude k úplné dokonalosti. Pro plevel není ve sbírce ani kaktus vidět, argumenty jsou však vždy po ruce: jak ta tráva spolehlivě stíní... atd. Máte-li Schlendriana sp. ve sbírce, dejte pozor, ostatní kytky by na něj mohli doplatit, velice rád je likviduje...a když to vlnatkou jenom pění a ani sto jedů nepomůže...Tady je nejvyšší čas zamyslet se nad sebou a vymést Schlendriana sp. jednou provždy ze skleníku. Jde to dost těžko, Schlendrian sp. je děsně nakažlivý a přitom tak nenáročný na pěstování, že jo ?

 

Úrazy u kaktusů

Říká se , že kdo alespoň jednou nespadl z koně, není koňák. Kdo se alespoň jednou pořádně nepopíchal o kaktus - není kaktusář. No, z koně jsem ještě nespadl, nevím jak je to možné, ale u těch kaktusů se pokusím o upřímnou zpověď.

  • Jednou jsem zavíral okno tím způsobem, že jedna ruka se octla i s pořádně trnitým gymnokalciem - mezi rámem, tím gymnem a zavíraným oknem....dost drsný...
  • Podruhé jsem zkusil chytat pořádný ferokaktus makrodiskus ovšem i s celou převracející se bednou, kde bylo třicet dalších. Bednu jsem nechytil, ale ten jeden se chytil sám. Dva centimetry hluboko...
  • O nakopnutí gruzóna bosou nohou o půlnoci se nechci moc rozepisovat...
  • Když jsem visel na povolující trubce vodovodu nad záhonem kvetoucích ferokaktusů, zachránil mně kolega přivolaný pekelným řevem...
  • A taky jsem zakopnul o odhrnuté linoleum a letěl po hlavě do astrophytů. Naštěstí do myriostigem, ale ornata byla hned vedle !!!
  • Jestli jsem kaktusář nevím, ale na koni bych se ještě projel...

 

Snobismus v sbírkách českých i  moravských

Být kaktusářem samo o sobě nic neznamená, není to záruka nějakého charakteru, lidí točících se kolem kytek je spousta, a jak už to bývá - jsou různí. Nejčajstější snobská otázka zní : "Kolik máš metrů čtverečních plochy, na kolika metrech máš výsevy ??" Někteří dokonce běhají s metrem kolem pěstebních zařízení a výsledky horlivě sdělují ostatním, třeba i prostřednictvím internetu - podle hesla: čím větší plocha , tím větší kaktusář - - - že by ??? Viděl jsem sbírku ve dvou malých pařeništích naprosto luxusních kytek a viděl jsem i 6 hangárů pachypodií a mexických miniatur zapranou až po strop vlnatkou, smutek pohledět.

Oblíbeným projevem snobismu je chlubit se jak dlouho to pěstuji, jako onehdá jsem byl ve sbírce důležitého týpka, který korunoval přehršle bludů a dezinformací závěrem "já už to pěstuji 20 let...!" Někteří to pěstují i 50 let a stejně blbě a neodborně a ještě radí dalším. Přišel jsem do sbírky "gymnofila",  který nás zasvěcoval do tajů gymen : tohle je "G. venturianum.." a ukázal na pěkné G. gibbosum !!! Přitom G. venturianum je neplatný Fričův název pro G. baldianum: Popis publikoval Spegazzini v roce 1905 v sborníku pro muzea v Buenos Aires jako Echinocactus baldianus, později v r. 1925 rostlinu sám opravil a uvedl do nového rodu gymnocalycium v Nuevas Notas Cactologicas... ale, považte takový kaktusář to již pěstuje 20 let !! Někomu to třeba tak stačí, to je jeho věc, ale v takové sbírce poděkuji a otočím se k brzkému odchodu, protože je to o ničem...

Shrnutí : Na metrech a na letech nezáleží. Mnohem důležitější je soustavné studium, odborný přístup, ochota připustit, že můj dosavadní  názor byl mylný a učit se novým věcem, pak to bude to, co se nazývá věda. A kaktusářství, to skutečné, vědou skutečně je, vždyť 200 metrový skleník plný kaktusů i těch pár ariokarpusů na okně vyžaduje jisté znalosti, má-li to k něčemu vypadat...

 

Jak to tedy nejlíp pěstovat ?

Na to je nejlepší odpověď asi tato: Tak jak to komu nejlíp vyhovuje... Vždyť mikroklimatické podmínky u kolegy, který to má ode mne 30 metrů přes ulici se mohou tak lišit, že jeho a moje postupy jsou jako noc a den, a přeci máme oba stejně pěkné kaktusy ( já mám o cosi lepší !!! ) ! Proto to, co kdo řekne o pěstování mne vůbec nezajímá, protože to  musím přizpůsobit na svoje podmínky. Důležitý je tedy cit pro rostliny a přírodu vůbec a aplikace obecně platných pěstitelských schémat do vlastních podmínek. Tak a teď se podíváme, která že to obecná schémata vlastně jsou. Nebudu tu ovšem kázat o vodě, světle atd. - na to již bylo napsáno publikací dost , spíš uvedu několik provokací na nejožehavější kaktusářská témata.

 

Hnojit nebo nehnojit ?

Svého času nejdiskutovanější otázka mezi kaktusáři, dnes již tento problém považuji za překonaný. Ale aby bylo jasno:

  • Hnojením lze pouze podporovat již probíhající jev - ne ho vyvolat.
  • Hnojit lze jen kaktusy, které v růstové sezóně vyprodukují mnoho zelené hmoty - opuncie, cereusy, epikaktusy, fylokaktusy, velké echinocereusy, echinokaktusy a ferokaktusy.
  • Ostatní kaktusy hnojíme vyjímečně , jen když mají velká vydání živin v souvislosti s kvetením a tvorbou plodů, jinak riskujeme etiolaci ( robí to špicu ! ), nebo když chceme oddálit přesazování z různých důvodů.
  • Hnojení mexických miniatur je opravdovým neštěstím a dobrou cestou k likvidaci kaktusů.
  • Hnojením můžeme způsobit degradaci kořenového systému na pouhý "ocásek", ježto je kytka v blahobytu živin, nepotřebuje již tvořit bohatě větvené kořeny.
  • Nežli mnoho hnojiva, málo stimulátoru zmůže víc
  • Nejlepším přihnojením stále zůstává - přesazení do čerstvého zdravého substrátu.

 

Jaký skleník ?

Viděl jsem mnoho a proto mám na věc jistý názor, nemusí být shodný s jinými názory:

  • Polykarbonát je jen humbuk, kromě toho, že chrání před kroupami je k ničemu, kytky z PC skleníků jsou opravdu ubohé, sám musím na podzim sundávat celou střechu, abych to trochu vyrovnal a zachránil co se dá !!!
  • Navíc má PC pozitivní dusíkovou bilanci, takže pro kaktusy je negativní,  prostě to stojí za starou belu. Máte - li skleník z PC, jste stejní chudáci jako já, protože jste podlehli trendové reklamě, ty kytky tam prostě nevytrní !
  • Kaktusy ze skleníku s konstrukcí ze dřeva !!! a zaskleného sklem tl. 7mm, při dobrém větrání, teprve ukáží co dovedou, ale kdo by to chtěl stavět, že ??
  • Ježto mám do sbírky zaveden systém stálého zlepšování, přišel jsem na to, že mi nejlíp pro to co pěstuji vyhovuje kontrolovaná volná kultura, čili s jistými korekcemi těch nějvětších extrémů počasí. Ovšem nikomu neradím, aby svoje rostliny hned vynesl na déšť nebo jedovaté slunce. K tomu, aby kaktusy všech rodů mohly být venku bez krytí takřka 10 měsíců, je potřeba dlouhého systematického směřování a taky to stojí několik kýblů kaktusů vynesených na kompost...ale neměnil bych, hlavně když vidím jak návštěva nemůže poznat stejné kytky co má u sebe doma ani dokonce rod, a pak přijde na obvyklou větu chvály " ...já tě snad zabiju...!!!"

 

!!! Tak ať vám to dobře roste !!!

Autor: Martin Kubík © veškerá práva vyhrazena all rights reserved

TOPlist