DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

FILOZOFIE

 

FILOZOFIE a ÚVAHY
kolem rostlin, kamenů a přírodního světa.
 


                                                                                Přírodě nemusíme rozumět, jestliže ji milujeme.
                                                                                Ale když jí porozumíme, naše láska se může zmnohonásobit.

autor webu

 

 

Murek Murek!


 

Na okraji města Kalkuty byly dva domy s rozlehlými zahradami.
Oba domy ohraničovala velká zeď, jen sousedící zahrady odděloval plot z vysokých desek. Ten vznikal v době kdy ještě původní majitelé obou domů spolu jakžtakž vycházeli, a dřevěný plůtek mezi jejich zahradami byl docela nízký a s brankou, aby se spolu mohli - považte - dokonce občas setkávati, ale časem se osazenstvo jednoho domu změnilo, a to několikrát, a pokaždé k horšímu. Branka byla zatlučena jednou provždy, a plot posílen o 8 hathů vysoké masivní fošny, což je něco kolem 3,5 metrů výšky. Tak a byl pokoj, takže si mohli zazpívat:

Čáry, meze, hranice,
příliš krve, příliš potu,
a z věciček nejvíce,
lidiček a různých plotů.

Samosebou nezůstalo jen u navýšení mezního plotu, ale na zahradu přibyl obrovský pes, skoro stejných charakterových vlastností jaké měli jeho páni.

Buftvajler, to byla více než stokilová agresivní obluda, děsící kolemjdoucí hrozným štěkotem, vrčením a ceněním zubů, z čehož ten pes sám měl nesmírnou radost, to byla jeho jediná práce i potěšení.
Spojila se v něm ve výjimečné kombinaci zabedněná arogance a sprostota tupých, brutalita silných, bezohlednost těch náramně spravedlivých a zhovadilost důsledných bestií s vůlí.

Tuhle si počkal na poslíčka Chandru jedoucího na kole s velikou nůší placek.
Chandra už to celkem znal, tak jel raději středem ulice, protože za betonovou zeď nebylo vidět kde se pes nachází. Třeba dneska nebude nic, uvažoval, protože už v poklidu minul branku i vjezd...

„Huéééé, hauhauhauhau!!!“ Buftvík s tím počítal a nastražil tuto léčku, narval čumák do brány, až ho pocestný minul, teprve pak se rozeřval na celou ulici tak, že Chandra v první moment myslel, že se dostal ven a má ho na zádech.
Tak se lekl, že se vyvrátil a část placek z nůše se vysypala do prachu silničního.
Chandra se honem postavil a jal se rychle řešit tuto kalamitu, neboť pes dorážel na bránu jako by jí měl vyvaliti, a kdyby kluk rychle neopustil veřejný prostor poblíž domu, bylo by se to možná i stalo, což raději dál ani nedomýšlet.
 

Chandra pokračoval těsně podél zdi až k domu starousedlíků, kde už na něj čekali, opřel si kolo, pozdravil a povídá:
„Tak to máme za pět rupek kus. Touhle ulicí jsem jezdíval rád, jen už to není co to bývalo...“

„Nic už není co bývalo,“ odplivl si stařeček, „a co že dneska dáváš placky se slevou?“

Do toho buftvajler nepřestával štěkat.

Chandra poctivě přiznal: „Ale to ten zatracenej pes, to kvůli němu jsem vysypal pár placek na zem, vytáhnu vám nějaké lepší zespodu.“

„Nám to povídej, tohleto tu máme furt, ani na zahradu raději nechodíme, ještě že je žena už nahluchlá..., no marnost,“ odpověděl stařeček, vybral si čistší placky a přidal Chandrovi i bakšiš.

Chandra poděkoval, rozloučil se, nasedl na kolo a pokračoval dál do města.

Teprve potom buftvík ukončil svoje představení.

Takových představení bylo postupně čím dál méně, protože pocestní se nepříjemné ulici začali vyhýbat a tím se buftvajlerovi nedostávalo zábavy, zato když se dostalo, vynahrazoval si to měrou vrchovatou.

Ježto starousedlíci měli všechny děti rozlítané po světě a doma jim bylo smutno, tak si usmysleli, že si pořídí zvířátko. A rozhodli se vykonat dobrý skutek a zašli do záchranného kočičího centra na kopečku vedle místní ZOO a donesli si domů malé pruhované kotě, o které se začali láskyplně starat.

„Murek Murék,“ volali na něj a za nějaký čas kocourka pustili na zahradu,
aby se aklimatizoval a měl trochu volného pohybu.
A tam ho přes plot vyčenichal buftvík, a to byla hotová voda na jeho mlýn.
A jal se ho strašit a povedlo se mu to náramně.
 

„Murek Murék,“ vylákal ho k plotu a potom vrazil čenich mezi latě a rozeřval se hromovým štěkotem „Huéééé,...“ atd.

No to bylo něco, přímo slast, kotě se hrůzou počůralo, a pán ulice najednou zjistil, že má nad kým panovat.


Podruhé to bylo podobné, ale ještě horší, jen co kotě vylezlo na sluníčko, ozvalo se lákání, škrábání a Murek Murék zpoza plotu, a to pak Murka vyděsil tak, že nevylezl celý týden.
 

Kotě se začalo počůrávat a nechodilo ven, protože pes obcházel kolem plotu a nejdřív volal Murek Murék, a nato přišlo vrčení a štěkot hrozivý, jen aby se o něm vědělo.
 

Nakonec se malý Murek odvážil na zahradu znova a byl tak přehnán, že přestal přijímat potravu a to bylo zlé.
 

Zato buftvajler za plotem štěčit nepřestával a bylo ho slyšet i přes zavřené okenice, prostě to bral jako svoje poslání...

Starousedlíci uvážili, že něco není v pořádku se rozhodli vrátit kotě zpět
a vzít si jinou kočku, co není tolik bázlivá.

Buftvík byl velice nesvůj, že nemůže ukojiti svoji potřebu a bylo neradno mu přijíti do cesty, teda jen jít po cestě okolo. Jakou radost schytal když za dva týdny opět ucítil za plotem pach kočky. Teď mu to teda spočítá!

„Murek Murék,“ zavolal jedovatým hlasem a už se řítil na zahradu, ale latě dole byly z druhé strany zadělány příčným bedněním asi do poloviny výšky plotu a tak nebylo možno čenich štěrbinou prostrčiti a pořádně to rozbaliti.

Buftvoš schytal vztek, že by i celé Himaláje obrátil vzhůru nohama, tož to teda ne, však si snadno poradí se zabedněnou překážkou!
A začal hrabat pod plotem, a vyhazoval hlínu jako divý, že se teď podhrabe na druhou stranu a tam si to s Murkem vyřídí. Půda byla kamenitá a prášivá a zprvu to šlo těžko, ale nepolevoval. Horko ho hrozilo poraziti a prach zadusiti a to ho přivedlo do bezmezného varu.

„Murek Murééék,“ zaryčel, a poté ještě více, „haůůůů,“ protože jak se propracovával pod plot, ten odporný kočičí pach trochu zesílil, to si Murek dovolil přijít z druhé strany až k plotu, protože ho přilákalo hrabání, no to je drzost!

„Jen se procházej, šmejde malá, však to brzo skončí!“

Velký pes potřebuje velkou díru, to je jasné, ale jak se dostal do hloubky, najednou to šlo lépe a desky tam byly nahnilé, takže je snadno tesáky vytrhával a zahazoval za sebe. Hrabal, vykusoval, vylamoval a plival, a už zbývá jenom kousek, než se ztělesněná zuřivost vrhne za svou kořistí.

„No jen počkej,“ soptil, „co teď bude, tak strašně bude, že to tu ještě nebylo!“

Nakonec už jen pár drnů suché trávy vyvalil a už byl na druhé straně:
„Murek Murééék!!!“
 

 


- - -
 

 

 

Starousedlíci měli strach protože jejich zvířátko už zase týden nepřijímá potravu a tak zavolali do záchranného centra o radu.

I přijel veterinář a potvrdil, že sice fakt nepřijímá,
ale jinak je ten tygr celkově v dobré kondici.


 

 


 


O pejskovi který chtěl létat.

 

Nejde ani tak o pejska jako spíše o fenku Lenku, ale když vidíte koně taky řeknete kůň a ne hned kobyla, anebo kočka a ne kocour, i když uznávám, že v různých končinách to může bejt právě obráceně:
Čuzni jak ten kocór skočil tej hajtře na hřbet! - to jen aby bylo jasno.

Na okraji obce Chvojínek vyrostla nová dřevostavba malebného miniranče lufťáků milujících zvířátka, farmaření a luft. Tu malebnost chaloupky trochu srážela hypo na 5 generací a zjištění, že použité materiály se nedočkají ani odrostu druhé generace z plínek, no co už, to zatím bylo daleko a rodinka byla přičinlivá, komunikabilní, nekonfliktní, takže všechno bylo růžové jako slunce na zapadající obloze.

Po dostavbě miniranče hned došlo i na vytouženou faunu, a ježto majitelé měli starosti spíše jiného rázu, naučila se zvířátka o sebe starat sama.
Ve svornosti zde žila fenka Lenka, kocour Puňťas, čuník Marťas a beran Mekky Nesser, který za tento přídomek vděčí turistům z Prahy, anžto oni tudy jdouce po žluté přes Neštětickou horu chtěli pokračovat až na Konopiště, a u výběhu ranče dostali nápad udělat si pastvištního selfíka kterak fackují berana. Jelikož šlo o lidi zhýčkané velkoměstem a zhola bez znalostí venkovských šelem, skončilo to strašně, nikoliv však pro berana, koho by napadlo jak se všichni rychle dostanou až do Benešova, v sanitce ovšem...

Tož tak tam na tom ranči bylo veselo a spokojeně všem, turisté se časem naučili dodržovati značek i bezpečné vzdálenosti, všechno klapalo bez problémů, místy až jednotvárnost se přiházela.

Když nejsou problémy, dramata, či blackoutíky, někteří jedinci mají úžasný sklon ihned nějaké vyrobiti, neboť bez těžkostí je jim žíti zatěžko...
Dle MKN-10 a navazující poruchy další F31 klasifikace se toto označuje.
A netýká se to jen lidí, ale i zvířátek a tak se stalo, že fence Lence již po pěkné hryzačce s Puňťasem nestačilo jen ležet v trávě a dívat se na obláčky, ale zatoužila létat s ptáky na obloze. A zatoužila mocně neb to jest touha pradávná a pro sucholezce nejmocnější.

Samozřejmě - psi létají jenom v pohádkách a toto čtení má do pohádky dosti daleko, takže zůstala pěkně na zemi, a létání se konalo jen v představách.
Ano, to je to proklaté zvířecí toužení, které nutí lidi i podobnou jinou havěť, chtít dycinko nejvíce toho, čeho jde nejtíže dosíci.
No tuž ta fenka Lenka se trápila, a v jednom kuse špekulírovala jak na to létání jít. Kocour Puňťas neporadil nic, beran Mekky jí říkal ať není zabedněná jako beran a čuňas Marťas aspoň přidal závažnou informaci, že bez křídel to asi nepůjde.

Tak se fenka Lenka šla poptat masařek na louku, jak k těm křídlům přijít, ale s nima to bylo vcelku o houně. I ptala se potom kdekoho kdo měl křídla a létal, ale kdo létá, obvykle nemá moc času se zastavovat na vybavování s tím, kdo nelétá, křídla prostě narostou od mala a hotovo!

Jenže kdo špekulíruje pořádně a dlouho, nakonec vyšpekulíruje, a tak Lenka přišla na to, že když bude co nejrychleji běhat a skákat a mávat packami, že přeci jen by se to mohlo podařit, packy má jako každý pudl silné, a vždyť dlouhý skok se tak nápadně podobá letu a vůbec.

A tak Lenka běhala a skákala a mávala packami jako když plave čubičku ve vzduchu a špaček Břeťa na staré třešni to shora pozoroval a smál se div nepuknul: Bílý pudl letí z kopce po zelené jetelině jako splašený, jo, naráz vyskočí a začne - huihuihuihui - mávat packami jak zběsilý, takto letí tři metry ba aji víc a chlust na zem do kotrmelců a zase znova, no neprdli byste zelenou vodu?
 

Nakonec se Lenka naučila tak skákat, že i zirkus Berolina by ji vzal bez konkurzu na plný úvazek, ale - co naplat - létání to pořád nebylo.

I tu špekulírka další ji napadla, že to holt bude chtít větší vejšku na ten skok
a to jí pomůže k lepšímu švungu.

Kocour Puňťas, mladý hmul - starý flegmoš, nakonec byl svolný Lenku na půdu vzíti a i žebřík přistaviti a střešní okénko podržeti a tak dochází k tomu že se pudlík Lenka ocitá na hřebeni přístavku 6 metrů vysoko, pomalu se soukaje až na okraj štítové stěny, chystá se odstartovati k letu.
Naštěstí je čelní stěna naproti staré třešni, kde ve stejné výšce sedí špak Břeťa a ten už vidí co hrozí, a ježto není zlomyslník už se nesměje, ale vážně varuje:
„Zbláznila ses? Psi nelétají, tak toho nech než spadneš a dolámeš si všechny nožky a možná i něco víc.“

Ale posedlou Lenku to vůbec nezajímá. Souká se pomalu po hřebeni až na okraj. A je k nevíře, ale kocour Puňťas to ještě kontroluje hlavou vystrčenou z vikýře.

„A ty bys mohl mít taky rozum,“ pokračuje k němu Břeťa, „víš přece, že...“

Jenže Lenka se nedá zastavit, dolézá na okraj střechy, našteluje se a povídá:
„Dyť to je všechno jen o tom chtění, když se chce - všechno de!“,
( nevěřte tomu děti, to jsou kecy, většinou je třeba mnohem víc ).

A Lenka pokračuje „ bude to jen huíí, huíí a frrk...!“

„No to určitě,“ odfrkává si Břeťa, a volá na kamaráda racka aby mu šel pomoct: „Randy, Randy, kde si, pes se zbláznil - bude po ňom!“

Ale Randy z Ameriky nemá čas na prkotiny.

A tak Lenka skočí, jenže je to úplně jinak - „huíí, huáá - haúú!“

Než došlo na to haúú, čuník Marťas přiskočil a do místa dopadu pohotově přitáhl sedák ze starého ušáku, takže buďme rádi, že to bylo jen haúú,
dunivá rána a vyražený dech, naštěstí bez jiného zranění.

Traktorista Franta Brkvas a koňák Tonda Novák se zrovna opírali o plot
u sousední chalupy a sledovali celé to letecké představení.
„Viděls to?“, otázal se Franta, „a pak se prej řekne - svině!“
„Hmmm,“ opáčil Tonda, „takovou bych jednou rád viděl v parlamentě!“

Po Lence ihned startoval kocour Puňťas, aby se vytáhnul - „huíí, huáá - mňau!“, to dopadlo dobře, na všechny čtyři, aji bez matrace, co jiného chcete po kočkách.

Břeťa na třešni jen kroutil hlavou: „Špaččí banda je to!“

Puňťas se zacítil nedostatečně oceněn tímto prohlášením, a jal se špačkovi hned předvést, že kočky skutečně dovedou létat a to i směrem zezdola nahoru...a tak probudivše v sobě servalí předky se rozběhl ke stromu a skočil, nejprve mocným odrazem zadních tlapek se vynesl skoro dva metry do vzduchu, tam si pomohl ještě trochu po kmeni a šup přední prackou máchl, takže se natáhl ještě o další dva metry, jenže to na špačka nestačilo, přeci jen Puňťas není serval a tak jen serval třešničku scvrklou moniliózou a letěl zase dolů, i tak to byl na obyčejného kocoura úctyhodný výkon. Puňťas chtěl jen špačka postrašit a ne ulovit, což Břeťu stejně dožralo a radši odletěl podívat se jak se Randymu daří doučovat angličtinu chrudimské vrány...


Mezitím na opačném konci louky, z druhé strany stavení, Mekky dobýval několik šutrokopů, kteří dobývali trilobity v zářezu cesty, to aby jim ukázal k jakému predátorovi za té půl miliardy let dospěla evoluce...
 

Šutrokopové však byli vcelku slušně obeznámeni s přírodními procesy a tak predátora uplatili jabkama, a Mekky uznal, že beran nemusí být vždy beran a stát si za neústupně svým, takže objevil metodu win-win, a všechny zúčastněné strany se nakonec měly fajn. Zde je místo na zajímavou poznámku k přemýšlení, že stačil jediný idiot v tomto procesu a všechno mohlo skončiti katastrofou, a že jablko sváru je leckdy dobré nahraditi jablkem letním nebo zimním, kvalitních odrůd máme dostatek, jen je neumíme používat...

Přišel večer a kocour Puňťas s pudlenkou Lenkou a čuníkem Marťasem seděli na zápraží a dívali se na vycházející hvězdy a rozmlouvali spolu.
Puňťas se omlouval Lence, že nevěděl, že pejskové nemají tu kotěcí ohebnost, kdyby to byl věděl, tak by ji na tu střechu nepopostrkával, Lenka se omlouvala Marťasovi, že ho riskování velikému vystavila, a Marťas zase Puňťasovi za to, že ho hryznul aby nechal špačka napokoji:

„To víš, s letectvem je dobré býti zadobře, neboť ptactvo zná všechen svět, všude pobývá, všechno vidí z nadhledu a lze mnohému se od něj přiučiti.“

Jen Mekky spal znaven po celodenním túrování ve svém přístavku.

Bylo skvělé, že si všichni dovedli odpustiti a v tom byla jejich největší síla.

Zrovna ve výši letělo kdesi od jihu blikající letadlo směrem na letiště v Ruzyni a Lence se znovu bolestně zastesklo po létání, ale bolestně se hlásila už i naražená žebírka feněcí...„Ach kdybych tak létati mohla, co mám Marťásku pro to udělat?“

Čuňas Marťas na to odpověděl:

„Já jsem jen obyčejné prase, ale občas se dívám nahoru na hvězdy,
a přemítám, zdalipak jsou tam také takové svině jako tady dole...“

Puňťas oponoval: „Silnější pohnutlivé nálady nazývají se toužením a odborníci píšou, že vyčerpají organizmus v krátké době, čehož jsou dnešní události jasným důkazem. Jestliže pes jako takový nemá tělesnou konstituci uzpůsobenou k létání, pak snad jedině silná víra by mohla napomoci překonat tyto nedostatky.“

Marťas na to zadeklamoval:

„Vše s mírou - i víru svoji měř,
neb mnohé zdá se být co není.
Dnes pravdou je, co včera byla lež
a zítřek zas tvůj náhled změní.“

Lenka jen vzdychla,
a z mekkyho kutlochu se do toho neslo tlumené chrápání.

Jelikož řešení se nenašlo a rosa začala padati, odebrala se trojice na kutě.
Ráno bývá moudřejší večera, že?

Ale nebylo.
Ráno bylo stejné jako mnohá jiná. Náladu nevylepšilo ani parádní nabrání jakéhosi bajkera na rohy, který už v 8 dopoledne si to grasoval přes zavlhlou louku ohradník neohradník...no tuž to byl downhill!

A po ránu přišel večer a pak zas další ráno a tak podobně až minuly tři týdny.

Lenku přestala bolet naražená žebírka a začala zase pošilhávat po střeše...

Špaček nebyl dostupný, asi někde tloukl špačky.

Ale 7 Velkých Zákonů Vesmíru platí napořád a účinkují stále, i když to někdy není vidět, a jeden z nich je, že žádný stav netrvá věčně.
Tak najednou, když už nikdo nečekal nějakou změnu, došlo k významnému momentu:
Dole od potoka běžel vedle silnice černý pudl, v těchto končinách nový pes!
Nejdřív sledoval krajnici hlavní cesty, ale před křižovatkou sebou škubl a zabočil na louku nahoru.
Mekky situaci vyhodnotil jako průnik neškodného návštěvníka a přijal strategické rozhodnutí nedělat nic. Lenka na to zírala jako u vytržení.

Pudlík doběhl až k Lence a pozdravil: „Čmuch, já jsem Kamil.“
„Ňuch, já jsem Lenka, co tu děláš?“

„Naši si dole pořídili novou chatku, tak jsem se šel proběhnout na kopec...“


Lenka hned nadšeně souhlasila, že se tam můžou podívat spolu, kopeček je tady pěkný, a ještě tam za celou tu dobu co je tady ani jednou nebyla, odtamtud musí být přeci nádherný výhled na celé nebe a krajinu kolem.

A tak se spolu, bok po boku, rozeběhli do kopce. A protože si padli do čmuchu i do ňuchu, začalo jim to mezi kožíšky jiskřit. A najednou se ukázalo, že ta všemocná gravitační síla není až tak všemocná, a že je jim čím dál lehčeji až se skutečně vznášejí a letí, opravdu letí!

Racek Randy kroužil hluboko pod nimi a pochvaloval si to:
„I must admit, they're doing well!“

Mekky se jen díval a kroutil hlavou, „no to mně kozel trkni, oni fakt letí!“

Puňťas na chvílí přerušil kočičí judo, co zrovna učil Marťase,
a zanotoval jim k tomu:

„I když se dodrápem a zhryžem, tak stále kamarádi
přes den my šelmy jsme, a večer se zas máme rádi!“


 

A tak se Lenka naučila, že létat se dá ve dvou, a ani nemusí být opeřenec.




- - -
 

 

 

 

Slovníček pojmů:

 

švung = švunk = švih

grasovat = překřížit přímou trasou
 

blackoutík = celkové zatmění, pomatení mysli
 

win-win = výhra-výhra, oboustranně prospěšná dohoda

špaččí banda = spolek nezodpovědných diletantů či jiných politiků

hmul = mourovatý kocour světlých barev, zamlžený = hmlistý (sl.) = hmul

„I must admit, they're doing well!“ = „musím uznat, že ti teda jedou!“

pastvištní selfík = foto autoportrét pořizovaný měštáky když se dostanou na výlet
                            do venkovské krajiny lučního typu s místní zvířenou.

špekulírování = kombinování, vymýšlení tak dobrých úmyslů,
                         že je jimi obvykle vydlážděná hladká cesta do pekel.

 

 



 



Křeček Karlík

 

Těsně pod vrcholem kóty zvané jako Oldřišovský kopec, nedaleko Odkryvu v Kravařích bydlel křeček Karlík. Tato pofidérní lokalita byla kdysi součástí mořského dna, pak ji několikrát převálcoval ledovec, což dokládají hojné souvky i eologlyptolity z výše zmíněné pískovny, a jak šel čas, střídaly se tu polární tundry se stepí, a nakonec to místo zůstalo jako plochý dlouhatánský svah málo úrodného pole skloněného směrem k jihu.

Karlík měl v kvartérních usazeninách vydlabanou nehlubokou noru, kde v létě zakoušel od veder a praskání stropů, a v zimě zase od zimy a praskání podlah, takže jednou se mu do spižírny i do ložnice sypal písek, a podruhé zase pronikala voda. To vesměs ani moc nevadilo, protože v tej spižírně toho stejně nikdy moc neměl. Byla to bída s nouzí na bídné lokalitě, a hubený utrápený Karlík měl co dělat aby vyžil přes léto, nemluvě o shánění zásob na zimu.

Zrovna začínal srpen a dole v zahradách dozrávala spousta ovoce i zeleniny, po zemi se válely první lískové oříšky spadané z vedra a ze zkroucených lusků vykukoval svůdně se blyštící hrášek, lákající nasládlou vůní k noční návštěvě... Tak jak je možné, že Karlík hladoval, když kousek pod kopcem bylo tolik hojnosti?

Právě tam pod kopcem kde se přibližuje Novodvorská s Lelkovou a kde začínají první zahrady, tam žil v rozsáhlých podzemních komnatách křeček Baroun, vypasený a velký jako sysel, žárlivě střežící své území, a zuřivě bránící tak, že nepronikla ani jediná myš. Karlík měl zkrátka smůlu.
Jakýkoliv pokus o přiblížení k těmto rajským zahradám končil pro Karlíka těžkým pokousáním a poškrábáním do krve, jakýkoliv pokus o rozumnou domluvu selhával.

Baroun byl v jednom kuse na hlídce a hned syčel: „Opovaž se překročit hranici, tady je moje území!“

„Dyť to sám stejně nikdy všecko nesežereš!,“ namítal Karlík z uctivé vzdálenosti...

„Mazej zpátky na kopec, bo tě zmasakruju holoto zlodějská!!!“, zavřeštěl Baroun a vycenil ohromné řezáky.

Karlíkovi nezbylo než se vydat zpátky paběrkovat na pole a Baroun se odebral do zahrad...



Karlík bloumal mezi brázdami, zda-li nenajde jediné plesnivé zrníčko z loňského obilí, ale kdeže loňské klasy jsou! Zemědělci sklízeli poctivě a vytroušený zbytek, pokud nějaký vůbec byl, posbírala do mrtě prajzule bába Šantrůčková pro svoje slepice. A letos to bylo ještě horší, letos byla zasazená řepa a tej se křeček nenažere vůbec, to by ho nafouklo jak balon.

„Šššššch!“ Cosi se bleskově mihlo nad Karlíkem. „Co to bylo!?,“ řekl si Karlík přikrčený k zemi. Opatrně natáhl krk a rozhlédnul se. Káně! No to je nadělení!
Ještě to mi scházelo! Pták dokončil oblet a začínal druhou smyčku. Ale Karlík věděl, že teď udělá jen půkruh aby přilétl ze Slunce a bafnul ho nepozorovaně jako malinu. Kde se jen ukrýt? Holé pole s nízkou vysušenou řepou neskýtalo mnoho možností, jen opodál uviděl větší hroudu hlíny a tak dvěma skoky se zavrtal pod ní a snažil se ani nedýchat, což mu moc nešlo protože srdce tlouklo jako splašené. Káně dokončilo půloblet a během zlomku sekundy prohlédlo milion detailů v řádcích. Avšak pohyb žádný. Asi se mu to jen zdálo usoudilo, a ježto na další manévry bylo moc horko tak odlétlo pryč.

Karlík ležel pod hroudou pro jistotu dobrou hodinu, tady se žádná chyba neodpouští a dneska měl veliké štěstí. Pak se unavený a hladový vrátil do své nory, že zbytek dne raději prospí. Jenže den byl dlouhý a noc ještě horší a hladové bříško nedopřávalo odpočinku. V polospánku se mu zdálo, že letí nad kopcem směrem dolů k zahradám aby si konečně dopřál dobrot, jenže těsně nad ploty ho jakoby něco zase zvedlo a začalo s ním kroužit zpět nad pole, když se ohlédnul přes rameno zjistil, že letí proto, že ho drží pařáty káněte... Vykřiknul, vyskočil až hlavou narazil na drolivý strop a probudil se.
Zároveň se zase hned přihlásilo kručící bříško...

Nedá se nic dělat, rozhodl se Karlík, půjde dolu do zahrad pořádně se najíst, takhle už to dál jít nemůže. Přeci křečci spolu musí mluvit, mají-li se domluvit. A vůbec - odkdypak je křeček křečku vlkem? S těmito hrdinskými a ušlechtilými pohnutkami se za svítání Karlík vydal dolů pod kopec.

V tuto hodinu se každý normální křeček odebírá na lože, takže Baroun také nemůže být všude, uvažoval Karlík jak poskakoval pěšinkou a těšil se na hrášek. Dokonce si začal pološeptem zpívat - „Hrášek zelený, to je moje potěšení, tra -la-la...“

„Tyyy hajzle, tak a mám tě!!!“ A mohutná tlapa barounova mu dopadla na hubený hřbítek. Karlík hrůzou a bolestí zaskučel a párkrát se překulil v hlíně, taková to byla rána. Nad ním se tyčila mohutná silueta Barouna, který strážil svou hranici... Karlík se přikrčil očekávaje další rány. Ale Baroun stál a uvažoval:


Hrách zraje, je třeba dělat zásoby na zimu. A co já bych se s tím tahal sám, když mám tady otroka?„Vstávej holoto žebrácká, uděláme dohodu!“, křiknul na Karlíka a dokonce ho vytáhl na nohy. Karlík se ani nepokoušel bránit, protože věděl, že proti dobře živenému obrovskému Barounovi nemá žádnou šanci, tak se radši opatrně otázal: „A co by to jako mělo být?“

Baroun řekl: „Zrovna tady v tej zahradě je plno hrachu. Budeš ho nosit ke mně před díru a já si ho už uložím do spižíren. Za každých 10 donesených hrachů si jednu kuličku můžeš nechat. A teď mazej ať to odsejpá!“

Karlík uznal, že takový odvod vládci je celkem ještě fajn obchod oproti pokousání a žádné kuličce. Baroun má dnes zřejmě dobrou náladu, tak se Karlík zaradoval, že když se řácky pustí do díla ještě i on na tom něco vydělá...

Když měl totiž Baroun špatnou náladu, nejen že ho mlátil, ale ještě následovalo vybírání daně, ostatně to následovalo vždycky, když Karlíka chytil s něčím v lícní torbě a Karlík to musel rychle polknout, ale... Ale ani to ho nezachránilo. Baroun mu obvykle přikázal se postavit do pozoru, zavrátit hlavu a vypjat hruď. Pak následovalo vybírání daně a to tím způsobem, že Baroun jednou pazourou boxoval Karlíka do břicha druhou pazouru mu strčil krkem do žaludku až na dno a tam jí točil dokud nevybral do posledního zrníčka všecko co Karlík spolknul...Při té proceduře mu Baroun ještě vštěpoval tzv. správný názor, ten jeden jediný a to totiž ten jeho:

„Já jsem vládce a ty jsi poddaný Karlíku. Vládce vládne a poddaný se poddává, co na tom heršvec není jasné?!“ A Karlík s vybraným žaludkem horečně přikyvoval, že jinak to být nemůže, že vláda musí být, jen proto aby nedopadl ještě hůř.

Ale dneska to na takové hrůzy nevypadá, třeba konečně Baroun dostal rozum, řekl si Karlík, najíst se při tom sice nemůžu, ale když budu tvrdě pracovat, tak mi třeba za to něco dá...
A tak běhal a louskal, a sbíral a nosil, a slunce stoupalo po obloze, a Karlík nepolevoval, neb úsilí přec musí přinést plody, ne-liž pravda, už i staří Římané říkali, že usilovná práce zmohla vše, a co teprve dobro...
A tak vedle obrovité hromady barounovic počala se pomalu zvětšovat i hromádka kuliček pro Karlíka, no..., tož pár kuliček to bylo.
A Baroun také nelenil a hned to všechno kontroloval, a přerozděloval, a ládoval až měl všechny spíže plné, pak počal i do bachoru svého ládovati, a když už syt nemohl, tak i karlíkovic směšnou kupku nacpal do své hlavní chodby.


Pak jen tak pro kontrolu, pod nedalekým lískovým keřem zaútočil na plšíka Péťu, jediný plšík to byl, co zůstal v celém kraji po té obrovské otravě Roundupem, když se tu předloni pěstovala řepka...


„Tyyy šmejde, já ti dám krást mi ořechy, jak já tě dojebu!!!“ vřeštěl Baroun.
Jenže plšík byl rychlejší, skočil na křak a tam vyšustil jeden červavý ořech a klepnul s ním Barouna do čela: „Ppprrrddd tůdle!“ a vypláznul na něj jazyk a zmizel ve větvoví. Baroun mu ještě pohrozil pěstí, ale pro jistotu se rychle obhlédl, zda tu potupu nikdo neviděl, ještě by na to přišli další... fuj, no nic, dobré to je.
 

A zatím Karlík nepolevoval, vždy když se vrátil s nákladem, laskavým pohledem pohladil svoji kupku hrachů, velice pozvolna se zvětšující, což jediné mu dodávalo sílu a motivaci pracovat ještě usilovněji...
Ale co to, ouha, při jednom z nespočetných návratů zjistil že je vymeteno - kupka nikde!

Baroun mu s úšklebkem řekl: „ Ty nic nevíš? Je krize, pravidla se změnila! Dones ještě pětset hrachů a můžeš si vzít jednu kuličku!“
„Ale jak to, změnila?“, koktal upocený Karlík.

„Inu ano změnila,“ odfrknul mu Baroun, „vyhlásil jsem změnu. Chceš přece z dotací postavit cyklostezku metr za milion korun, nebo lavičku do parku za 350000,-? Sice asi zase nevyjde ani na to opěradlo, ale...“

„Ne to já nechci, nevím nač bych to potřeboval,“ dovolil si Karlík odporovati.

„O tom co chceš a co potřebuješ rozhoduji já!,“ vyštěknul Baroun.
„Vládce vládne a poddaný se poddává,“ a vycenil tesáky.

I nezbylo Karlíkovi než otročiti dále až do pozdního odpoledne, kdy potom se zcela vyčerpaný svalil před barounovou norou, těše se na tu jednu jedinou kuličku sladkého hrášku...Ale se zlou se potázal:

„Tyyy hajzle, jak já tě zmasakruju!!!“, vyskočil po něm Baroun, zasypal ho ranami a nakonec ho strašně rafnul do kyčle.


I belhal se smutný a krvácející Karlík nahoru do svého domova, unavený, pobitý a bez kuličky... A zrovna byl ještě je všemu káněcí čas. Čtyři ptáci kroužili nad polem, jako naschvál, to byl děs! Karlík šel jako v tranzu, bylo mu už všechno jedno, avšak nakonec jakýmsi zázrakem došel bez úhony.


V noře ovšem veselo nebylo. Hlad byl obrovský, ještě horší než všechno ostatní. Karlík počkal až do soumraku, a pak se chtě nechtě vydal za vršek kopce hledat něco k snědku. Třeba tam opravdu najde nějaký zapomenutý loňský klásek a modlil se z celé své křeččí dušičky se aby tomu tak opravdu bylo. Tak tomu věřil, že tam bude, až šel s jistotou k nejhořejší brázdě, protože tam musí přeci být! Ale nebylo tam nic, jen trochu uschlé slámy. Karlík uznal, že i suchá plesnivá sláma, chroupe-li se dost dlouho, může přeci jen bříško naplniti, i když je to dosti hrozné. A tak začal slámky stahovati a otep si dělati, a pak ten náklad si chtěl odnésti, ale zavrávoral, pravá nožka pokousaná ho zradila a tak padnul do brázdy, že si ještě čumáček nabil a levé kolínko pochroumal.

I tu začal Karlík nad svojí bídou lamentovati a naříkati nad strašným osudem:

„Ó, já nešťastný, copak tohle je nějaký život, to radši už umřít než tohle trápení, Smrtko kde jsi, přiď už pro mně ať mám pokoj, no tak Smrtko kde jsi kde?!!“

A Smrtka se hned zjevila, obrovská, strašná, větší než tisíc Barounů dohromady, makabrózní barvy žluklých kostí, v černém plášti, který byl porostlý káněcím peřím...

„Volal jsi mne Karlíku? Copak jsi mi chtěeel?“

- - - „ ABYS MI POMOHL A OTEP NA ZÁDA!!!“

Smrtka kývla jedním prstem a otep slámy sama skočila na karlíkovic záda, křeček slušně poděkoval a honem se odšoural domů. Už nekulhal...
Doma potom vleže žvýkaje ten marast Karlík učinil poznání, že radši zkušenost betální nežli letální...a to všechno ostatní si příště bude muset ještě taky pořádně promyslet.

Smrtka se mezitím rozvála po poli, ale vzápětí uslyšela jiný hlas:
To Baroun dole pod kopcem strašně nadával na svého hořejšího souseda...
„Aby ho Smrtka vzala už! A s nimi všechny ty žebráky, ty hadrníky a darmožráče co mi ujídají z mého!!! Smrtko kde jsi, přiď už pro ně ať mám pokoj, no tak Smrtko kde jsi kde?!!“
 

A Smrtka se hned zjevila, obrovská, strašná, větší než tisíc vládců dohromady, makabrózní barvy žluklých kostí, v černém plášti, který byl porostlý zeleným hráškem...

„Volal jsi mne Barounku? Copak jsi mi chtěeel?“

Baroun ztuhnul hrůzou: „To já nic,to, to já jen tak,“ vykoktal nakonec.

„Jak jen tak??? Nevolej Smrt nadarmo neboť ona není nikdy daleko!“

Ale Baroun se hned vzpamatoval: „To na toho všiváka Karla, toho křečka co bydlí na vrchu kopce. Ale když už tu jsi, nemohla bys pořádnou kalamitu na něj pustit? Takovou aby to už nerozdejchal?“

Smrtka jen kývla kostnatým prstem a řekla: “Staniž se tak!“ a rozvála se po poli.


Tu jakýsi divný soumrak počal se snášeti nad neútěšnou krajinu a do výše vzkypěl černý oblak zvaný Cumulonimbus depresus, jaký začal se od roku 1992 po těch velkých vedrech zjevovati, jako přímý důsledek sekání trávy na anglický způsob a dalších neskutečných zhovadilostí na Zemi páchaných.

Baroun si odplivl a pak s tím, že asi bude pršet zalezl do své nory a chodbu zatarasil hrachem. Obklopen hromadami hrachu, opájel se jeho líbeznou vůní a vleže žvýkaje tu lahodu Baroun učinil poznání, že vládce může rozhodovat nejen nad životem, ale i nad smrtí...co na tom není k pochopení?
Chceš do držkyyy? No tak!

Venku se zatím dalo do deště.

A lilo a lilo a nepřestávalo.

Lilo skoro jako v 1997, kdy moudří lidé do těch povodní ještě vypouštěli přehrady, aby bylo vody méně až vytopili celý region a následně půl Evropy.


A bylo to čím dál horší.

Karlíka začala sice voda vyplavovat, ale na to už byl zvyklý z dřívějška, protože z vrcholu kopce i rychle odtékala.

Zato u Barouna bylo zle. Vody bylo tolik, že zaplavila dolní část zahrad, i pole a nakonec i jeho noru. Hromady hrachu začaly bobtnat a bobtnaly rychle...


Když bylo po všem, Smrtka se oděla pláštěm porostlým samými pětseteurovými bankovkami a letěla se zjevit všem dobrým lidem, kteří netouží po ničem jiném, než ji za ty papírky bez sebemenšího zaváhání pozvat do tance...

----------------------------------------------------------------------------------------------------


Je podzim.

Křeček Karlík se přestěhoval do pískovny, aby ho s řepou nevyorali jak pruhovanou myš, našel si kamarádku křečinku Alinku a spolu s plšíkem Péťou chodí na čerstvé sazenice hrachu, kterých dole v poslední brázdě pod kopcem vyrostla obrovská hromada a ještě stihly vykvést i zaplodit. Hrachu je tam tolik, že i místní děti si navykly naň chodit a nikdo neví odkud se vzal a pořád ho přibývá a nepřestává.

 

- - -


 

 



 

Anuška a Marfuška na šachovnici života

 

POVÍDKA NA PŘÁNÍ


tentokrát moje, věnováno A. P. Čechovovi.


 

Je pozdní tmavé únorové odpoledne, sice se spoustou sněhu, ale jinak pošmourné, protože obloha je zatažená a poletuje drobný sníh.
Mrzne až praští.
Přes celé gubernské město se 15 verst daleko vlekou dvě ženy.
Jedou každá za svým Lofíkem Lofikovičem, se kterým měly poslední dobou jistou neshodu a ta neshoda v nich vzbuzuje nutkavý pocit, že je třeba něco udělat.
 

Každá žena je však odlišná:
 

Anuška je stabilní, vyzrálá, dospělá a tak když dospěje na místo, neodmítne pozvání na topinku s vepřovým masem, čaj s rumem, epesní kokino a pěkný film po večeři. Zatím si nechá posluhovat, protože ví, že její hlavní chvíle nadejde v noci, kde pod peřinou to Lofíkovi pořádně vytmaví, nabije ho jak hmula, zmorgoší co do něj vejde a ještě ho i připohryzne, protože ví, že král je sice na šachovnici nejdůležitější figura, jenže dáma je zas nejsilnější, a král bez ní mnoho neznamená, což je vhodné mu občas připomenout kdyby zpitoměl a ztrácel o tom povědomí. Pro jistotu dodáme, že Lofík je partner této dámy a zde oba mají štěstí, že ví, že nejlepší na vztahu je usmiřování a nejlíp pod pořádnou duchnou, protože v teple napadá člověka dobrá nálada a i nemoci duševní jako protivenství se zde ztrácejí...
 

Marfuška je zas pravý opak. Je to labilní, nevyzrálá, psychotická osoba s nafouklým egem, ( odborník by napsal, že prosvítají resonantní postoje silně zamženého chápání vidět souvislosti, v kombinaci s pasivní agresí ), je nedospělá, a tak když dospěje na místo, podle toho to aji vypadá. Marfuška táhne druhému Lofíkovi velkou tašku jeho věcí přes celé město, protože už nikdy, nikdy!, odmítne pozvání na topinku s vepřovým masem, čaj s rumem, epesní kokino a pěkný film po večeři. Možnost všechno vrátit Lofíkovi pod peřinou zcela propásne, ba ani ji taková varianta dámského gambitu nenapadne. Šachy hraje mizerně, neví, že opustí-li dáma svého krále jest partie přec všecka ztracená. Neví nic, a vysvětlit jí něco je jako lít vodu do děravé konve... Výsledek je takový, že se zpitomělá vleče zas zpátky v mrazu celou tu štreku s pocitem, že jinak to nemohlo být... Mohlo.
 

Lampy tupě a zbytečně osvěcují prázdné ulice, někde v dáli zarachotí drožka vezoucí posledního opilce ač byla dávno už policejní hodina, přesunuje se půlnoc široširé lhostejnosti tolika šmat, mužiků a chámů, chtějících žíti pospolu a přec každý sám v tom velikém městě, neb jinak to nedovedou...

Závěrečná kalkulace - i když se oprostíme od emocí - je děsivá.
 

Anuška s Lofíkem v první variantě získá:
1. topinku
2. čaj
3. kokino
4. film
5. pohodu všeobecnou
6. vyhranou partii

Marfuška s Lofíkem v druhé variantě získá:
Vůbec nic nezíská, promarnila večer, a doma sama zírá do stropu ve studené posteli...
 

 

Toto ještě není pointa, ta teprve příjde:
 

Která z uvedených žen je hloupější?
Představte si, že na světě žije 8 000 000 000, slovy osm miliard lidí;
a drtivá většina z nich to neví!

 



Snáší se sníh na studené pláně
Holé stromy ční nad strmé stráně.
Nehledej venku moudrost právě
nenajdeš-li ji ve své vlastní hlavě...

 

 

 

Kočička a železné botičky


pohádka na přání

 

 

V malé vesnici Mnichovice na Vysočině, na konci údolíčka bylo stavení a v něm měl hospodář zvířátka: Krávu, Koníčka, Králíčka, Prasátko, Pejska a tak dále, a mimo jiné i Kočičku. Chtělo by se napsat, že Kočička žila s ostatními zvířátky, ale tak tomu nebylo, ona žila vedle nich. Kočička byla tzv. princezna, tedy si to o sobě myslela, protože kdysi když byla ještě usmolené kotě, jí kdosi řekl, že má šlechtický původ, rodičové prej byli CAC a CACIB, jenže ty papíry se někde ztratily a ona nakonec řízením osudu skončila - sice v dobrých rukou, ale jako prachobyčejná venkovská kočka v chaloupce a hospodářském stavení, což ji v skrytu její mrňavé kočičí dušičky děsně žralo.

 

Kočička si snila své sny, tak jako každé stvoření nějaké má. Kočička snila o velkých městech, o zlatých sálech s briliantovými lustry, o velkolepých honosných bálech, o hostinách s vybraných lahůdkami, o urozených nápadnících i o užitečných konexích, o sametových poduškách, o bohatých známostech, o kaviáru a vyjížďkách v kočárech, zkrátka o světě luxusu, slávy, benefitů, bonusů a hlavně profitu. A podle toho se také chovala a chytat myši ji ani nenapadlo.

 

Což o to, nelze odsuzovat druhého za to, že má nějaké sny, jenže tady na Vysočině kde z jedné strany voněla řezanka a z druhé prasečí chlívek, bylo dosti těžké takové sny zrealizovat. Kočička si to plně uvědomovala a to ji právě přivádělo k bezmeznému vzteku, zuřivosti a hysterickému brečení, což si občas vylévala na ostatních zvířátkách, kdo jak byl po pacce. Někdy se k ostatním chovala hůř než ta hovada, co si přišla jen sosnout krve, ale ji to nijak zvlášť netrápilo. Kočička měla i jiné nedobré vlastnosti jakožto, že jenom žrala a pila, a pak se válela na střeše celý den na slunci, ostatní zvířátka jí nestála ani za dobrý den, nikomu s ničím nepomohla, a když přeci jen - tak hned za to chtěla nějakou protislužbu nebo úplatu, ve stylu něco za něco, aneb kamarádství s výhodami jinak si trhni, a chytat myši ji ani nenapadlo.

 

To musel za ni dělat Bobík, jaká potupa, ale co naplat. Kočička se jen celé dny válela za pecí, anebo na střeše s plechovou krytinou, když příjemně hřála, podle toho jaké bylo počasí. Jinak nůďo - bzůčo!

 

Tak na té malé farmě míjel jeden útrpný týden za druhým až jednoho dne došlo ke klíčové události:

Kočička z tej nudy zašla na průzkum na okraj místního lesa, kde v Národní přírodní rezervaci natrefila na smetiště, kteréhož odpadky tam složili lufťáci z velkoměsta jako odměnu laskavé náruči Přírody za to, že je vždy přijala o víkendech...ale nezlobme se na nich, oni to jinak nedovedou. No a mimo jiné krámy tam Kočička našla čtyři železné botičky, sice trochu zrezavělé, ale když si je zkusila náramně jí padly. Kočička zjistila zajímavou věc. Když šla zpět po silnici botičky dělaly cap cap cap, na terpapírové krytině hospodářského stavení pum pum pum, a na plechové střeše chalupy hotové hromobití bum bum bum, a tohle se Kočičce líbilo nejvíc. Kočička zadupala jako zjednaná: A honem se všechna zvířátka polekala, že jde bouřka: Kráva se praštila do hlavy jak se hnala do chléva, Koníček si málem podvrtnul nožku jak běžel z obav, že se zvyšuje krokové napětí, Pejsek zavyl a schoval se v boudě, Králíček se pocintal a Prasátko pos., no děly se hrozné věci.

 

Kočička jak to viděla tak se smála a smála až se kroutila jak čmul na vartě. A tu pocítila Kočička nevídanou sílu, zjistila, že má něco, čím může všechny ovládat, a zatočila se jí hlava - Kočičku opojila moc. Život pro zvířátka na farmě se změnil v peklo ustavičného strachu před fingovanou bouřkou, kterou je Kočička strašila jak jí bylo libo. A Kočička běhala po plechové střeše a dupala železnými botičkami jak zběsilá, hrála si na bouřku a deptala tím všechno živé v širokém okolí a to jí dělalo náramně dobře, to byla zábava a slast!

 

"Bouřka de, bouřka de, bumbumbumbum" křičela Kočička a hned uvedla všechno do stavu paniky, hrůzy a děsu. "Já jsem mocnější než bouřka!!!" křičela Kočička "bumbumbumbum!". A skutečná Bouřka už se na to nemohla dívat a tak chtěla Kočičce něco říct, jenže globální oteplování stálo na straně Kočičky a tak Bouřce nezbývalo než se scvrknout na malý obláček a zmizet, a Kočička ze střechy na ni jen zakřičela: "Andílku můj, běž do řiti!"

 

Tíživí dnové tohoto slunečného léta plynuly plni chmur. Kočička nepřestávala deptat zvířátka, ba si z toho udělala pravidelný rituál. Takže Kráva přestala dávat mléko, Koníček chřadnul, protože pro to falešné hromobití nemohl ani pořádně na pastvu, Pejsek byl zoufalý, protože přes den nemohl spát a v noci spal, takže nemohl hlídat, Králíček měl klepavku, takže musel brát antidepresíva, a Prasátko přestalo žrát a tak zhublo, že reklama na Herbalife hadr.

 

A Kočička v botičkách dále dupala po střeše a řvala po všech: "Já vás zkrotím jak kamna svíčku, smráďata!" A dělala bouřku, které se každý bál, která ale nikdy nepřišla, což bylo ještě horší, poněváč napětí nepolevovalo.

 

Jenže skutečná Bouřka si to pamatovala, a nestáhla se tam kam ji Kočička vyfakovala, ale schovala se do lesa a čekala na svoji příležitost. Inu ono na světě jsou různé síly, různě mocné a ty síly mají svá přesně stanovená pravidla a ta pravidla se skládají do schémat, která platí bez ohledu na to, jak si je kdokoliv pokřivil, zpřeházel, zdeformoval, zastřel a falešně ocenil. A tak se bouřka, zatím malinký kumuláč nad lesem, i ostatní zvířátka dočkala dne, který by se v této situaci dal nazvati dnem soudným, neboť on všemu živému i neživému Matkou Přírodou určen jest.

 

Zkrátka řečeno - jednoho letního odpoledne, zrovna když Kočička zase byla v největší ráži - přišla Studená Polární Fronta. Nejprve si podala ruku s Bouřkou, která z toho přátelství začala kypět do nevídaných rozměrů až zpoza lesa vystrčila bíle zkadeřenou hlavu mohutného kumulonimbu. Toho si všimla Kočička na střeše a hned se začala posmívat: "Bouřko Bouřko kdepak si?" Jenže za Bouřkou už postupovalo čelo Fronty jako ohromná šedá zeď, spojilo se s ní a rychle se hrnulo nad dědinu. To už Kočička viděla, že tu něco neklape. A Bouřka se oděla obrovským húlavovým límcem černé barvy, neustávaje v pohybu zahučela mocným hlasem:
"VOLALA SI MNE KOČIČKOOO? TAK JSEM TADYYY!!"
A pak ten límec odhodila spolu s ledovým vichrem a to byl hlas smrti.

 

Kočička si ze vzteku chtěla ještě jednou dupnout železnou botičkou, ale už ani to se jí nepovedlo, neboť botičky a s nimi i její nožičky ke střeše najednou poutala strašlivá síla zvaná elektromagnetismus. Celé nebe potemnělo a Kočičku namísto nedávného pocitu nevídané moci, obestřel pocit dosud nevídané hrůzy. Ono taková letní bouřka je dost nepříjemná ve městě a což teprvá na čerstvém poujetří, to je potom hotovej sekungr.
 

Dál už to šlo podle těch odvěkých pravidel a schémat: Nejprve si čelo Fronty vyměnilo s Bouřkou celou sérii vyrovnávacích výbojů typu oblak-oblak. Kočička, přilepená na střeše a ohlušená tím rachotem a oslepená světlem, v mrákotách děsu s lítostí spoznala, že všechna ostatní zvířátka vytrénovaná tím jejím strašením se už dávno stihla schovat do bezpečí, takže na té střeše je docela sama samotinká. Kožíšek měla zježený, kolem dokola sršely modré a fialové jiskry, které ji citelně štípaly a z celého srdce si přála aby se to nestalo a mohla utéct pryč. Jenže už se nemohla ani hnout, takže dříve tzv. mocná princezna a tzv. vládkyně nebes začala zcela bezmocně a nekontrolovaně vřískat a mňaučet.

 

A děly se ještě horší věci. Bouřka kamarádsky mrkla jedním okem a bez váhání vyprázdnila svoje útroby: Dolů na Kočičku se teď řítilo 400 milionů hektolitrů vody a 70 tisíc tun krup, takovej normální letní průval. Kočička už neřvala, už zkamenělá smrtelnou hrůzou jen zírala na to nadělení.

 

Ač se zdálo, že hůře už býti nemůže, bylo:
Když se porovnaly mezioblačné náboje, nastal čas porovnat náboje mezi nebem a zemí...
Ze svodných tyčí na střeše vyšlehly mohutné plameny Eliášova ohně až z jedné nakonec vyskočil Blesk zvaný ústretový. Jen tak letmo pozdravil: "Přeji dobré hromské odpoledne Kočičko!" A v ten moment si už Kočička ze všeho na světě nejvíce přála, aby ty prokleté kovové botičky nikdy nenazula, popřípadě aby se z nich teď nějak rychle vyzula...Což její přání kupodivu bylo ihned splněno, ježto ústretovému výboji zdola, se naproti hnal shora výboj zvaný vůdčí, neboli leader...

 

Následovala strašná rána, a teď bychom mohli povídku ukončit, jenže vypařená Kočička by si už neodnesla žádné poučení a navíc by to bylo nehumánní, takže předpokládejme, že hromosvod měl platnou revizi a uzemnění bylo v pořádku, a že ta kráva kočka měla prostě kliku.

---

Strašlivá síla doslova vystřelila Kočičku ze všech čtyř botiček a její bezvládné tělíčko dopadlo nejprve střechu stavení, potom se odrazilo od stříšky prasečího chlívku a nakonec skončilo na zemi v prasečí kejdě uprostřed výběhu.

 

V ten moment začaly bubnovat na střechu chalupy a okolní krajinu první velké kapky. Kočky jak známo mají 9 životů, a tak se ten prevít malej v tom fujtajkslu nakonec probral a v panice vystřelil do stavení, jen po cestě si Pejsek myslel, že to nějaká potulná krysa tak ji chtěl zakousnout..., ale nakonec ji mrštil do kýble s vodou a tak z tamaď ta kanálová princezna pokračovala úprkem do maštale i s Pejskem v patách, a kvičela: "Krávo, Kravičko moudrá, zachraň mně!"

 

No... nakonec se situace uklidnila, kroupy a průtrž zabubnovaly na chaloupku i stavení tak jak se patří a pak jen liják se lil, zvířátka se shromáždila ve chlévě, Kráva, Koníček, Prasátko, Pejsek i vyklepaná Kočička, jen Králíček zůstal zhulenej nahoře v bedýnce, poněváč ten psychoterapeut co si ho najal stál za houno...

 

Kočička seděla uprostřed svých znovu nalezených přátel a hanbila se strašně, ale věděla, že by měla všem něco říct, jenže nešlo jej to z pyska, tedy z tlamičky.

 

I tu promluvila moudrá Kráva:

"Víš ono Kočičko je to na světě tak. Je jedno pořekadlo o vařící vodě..." Vtom se Prasátko na ni strašně zle podívalo, takže Kráva musila na věc jinak:
"Nelze změnit ostatní, nanejvýš jim lze dát poučení. Můžeme tě chránit, ale ne se ti plést do cesty. Tu svoji cestu si musíš vybrat sama a sama si musíš přijít na to jestli je správná nebo ne a podle toho pak opravovat směr. Dnes tvůj směr opravila síla, kterou ještě nikdo nespoutal a to je dobře. Každé malé zdravé tele ví, že za svoje skutky nese i odpovědnost. Dám ti hádanku Kočičko: Jdeš po cestě a ona se rozdvojuje. Nalevo a napravo. Jen jedním směrem se můžeš vydat a jen jeden z nich je správný. Tak kterou cestu si vybereš?"

 

Kočička se zamyslela, vyšťourala si z levého ucha zbytek prasečího fujtajkslu a pak Krávě pověděla správné řešení hádanky...

---

I tak Kočička konečně k srdci i k rozumu přišla, zbavila se svých botiček, které se ostatně už nikdy nenašly, a začala se všemi zvířátky normálně žít a momentálně ji Bobík učí chytat myši a na Vysočině je zase fajn.

 

 

Jak jsem se podruhé narodil


 

Rád bych všem příznivcům těchto stránek věnoval poučný příběh, který se opravdu stal - písmeno do písmene tak jak je to zde zapsáno, nejde o žert:

 

Kdysi dávno cca v roce 1997 - 2000 jsem měl takové tendence - s kamarádem tady - jsme propadli horolezecké mánii. I začali jsme lézt na kdeco, na malé skály, i na velké hory, pořizovali jsme si vybavení a protože příroda nás vždy lákala, začalo přibývat všemožných dobrých zážitků, skvělých cest, i krásných fotek a radosti z objevování a ze sportu na čerstvém vzduchu atd. No jednou jsme se dostali na vápencové bradla Pobeskydí, kde v okolí NJ je dostatek různých skal a skalek (Váňův kámen, Raškova skála, Velká Hlučínská kostka, Ostrý hřeben aj.) pěkně rostlých, množství cílů pro bouldering. Některé z těchto útvarů jsou známé, jiné zná jen pár zasvěcených a některé skoro nikdo.

 

I bylo jednou takové krásné nedělní podzimní říjnové dopoledne, slunce jásalo skoro +25 °C ve stínu, tak jsme sbalili saky a vyrazili autem směr Kopřivnice, s primárním cílem fotit krásy barevného podzimu. Po cestě z parkoviště do polí jsme objevili jednu izolovanou vápencovou špici 20 metrů vysokou, krásný jehlan, na nějž z jedné strany vedl normální turistický chodník i se schody, a z druhé bylo několik lezeckých cest různé obtížnosti.

 

Kamarád šel kamsi přes lesy a remízky fotit nádherou přírodu a já se opaloval na sluníčku a čekal na něj. Pojednou jsem dostal nápad, že přelezu jednu novou cestu na jehlan, bez jištění, jen tak a kamaráda z vrcholu vyfotím jak se vrací, to bude překvapení! Na světě bylo v ten moment asi 7 miliard blbců, ale žádný nebyl větší než já...Vybral jsem si relativně lehkou cestu, s pohledem upřeným vzhůru to odhadl jako na "brnkačku" max. 4. stupeň, a začal se hrdinsky sápat nahoru. Jen tak v tričku a kraťasech, na volno bez jakéhokoli zajištění tzv. "on sight" a "free". Konečně přišli ti praví borci a místním to ukážou!!!

 

Šlo to hladce a za chvíli jsem byl dva metry pod vrcholem a už mne zalévala pýcha. Zbývalo přelézt takový převis, spíše dvoumetrovou bouli, něco jako vyboulené břicho, ale nijak zvlášť obtížné, protože ani moc do prostoru netrčelo. Na vrchu byl chyt půl metru od vrcholové plošinky. Tak jsem na to břicho naskočil, hrábnu rukou a ouha! Ono je to dál než myslím! JÁ TAM - NEDOSÁHNU!!!

 

Začal jsem klouzat zpátky a zuby i nehty zarýval do té boule. Výsledek byl ten, že jsem roztažený jako žába zůstal viset na tom břichu a nemohl dělat vůbec nic. Stup pod nohama už nebyl dosažitelný, protože byl pod převisem neviditelný. Nešlo dělat nic, jen se držet a volat o pomoc. Hrozil mi smrtelný pád do 17 metrové hloubky. Začal jsem řvát a volat Pavla. Jenže jak jsem objímal to vemeno smrti, nemohl jsem pořádně ani zakřičet, protože plíce byly stlačené, a navíc každý takový pokus končil tím, že jsem jenom vždy popojel o pár centimetrů vstříc místu, kde už se pro zakřivení neudržím. Dokonalý hlaďas, ono se ne nadarmo říká, že na vápenci se sklouznete jen jednou. A tak jsem opět zoufale přehmátl o pár centimetrů výš a trochu zakřičel. Ale kamarád někde běhal po lesích pár set metrů ode mne a sbíral houby...

 

Rychle mne opouštěly síly, a ten pocit nevýslovné paniky a strachu ze smrti! A takhle zbytečně, pro nic za nic. Kdyby alespoň byl nějaký strom za mnou, mohl bych skočit na něj a v letu se otočit, to jsem uměl, ale k čemu mi teď bylo tohle "umění...?" Stromy dokola žádné, pravé poledne, slunce zalévá okolní krajinu klidem, mírem a teplou laskavostí, všichni doma sedají k obědu a těší se, že odpoledne si vyjedou do přírody... a já? Já tady visím...

 

Vlastně už tady visí jen mrtvola, protože konec je neodvratný!

Začal jsem křičet hrůzou, ale za každý nádech jsem byl jen potrestán klouzáním dolů. Pád ze 17 metrů na balvany nikdo nikdy nepřežil... Já vlastně už teď nežiji, já jsem jenom mrtvola. Mrtvola ve slunci pod blankytně modrou oblohou na bílé skále...Může mrtvola ještě něco chtít? Může mít nějaké myšlenky? Může mít tak hloupý zhovadilec ještě vůbec na něco nárok? Uvažoval jsem jaké to bude až se pustím. Dole budu za tři sekundy, možná víc...Náraz a tma...Napořád... Začalo mi být na zvracení, klouzal jsem nezadržitelně k pádu. Jednou to musíš vzdát! našeptávala mi skála. Dole potom bude křížek, tak mladý člověk zde zahynul...Zahynul protože...pohrdal základními věcmi. Věcmi které mají cenu, jen on si ve svém cynickém pragmatismu lehkovážně myslel...nebo vůbec nemyslel...

 

Tak se pouštím, vzdávám to. Tak jo. Jednou to přeci musím vzdát. Jen jsem nevěděl, že to musí být tak brzo. A zrovna dneska. Takový pěkný den.

Tak: Tři, dva, jedna... a?

A najednou se nade mnou objevil cikán v ušmoulaném růžovém tričku a modrých tepláčkách a podává mi ruku: "Co tu blbneš dylino, se chceš zabít, nebo co?"

 

Chytl mně zápěstí a vytáhl na vrcholovou plošinku! Tam jsem se zhroutil. Ten asi čtrnáctiletý snědý kluk, co sem přišel normální cestou, nic neříká, jen zakroutí hlavou a pak okouní do kraje, já sedím na skále, třesu se, lapám po dechu, a dole vidím Pavla jak přichází z remízku a fotí nás na tom vrcholu, o ničem neví jen mává a se usmívá. Já nic nechápu.

 

Pak se pomalu otočím, rád bych tomu klukovi poděkoval jenže on se vypařil, jakoby nikdy nebyl. Nebyl ani na fotce jak nás kamarád Pavel zdola fotil a pak mi to ukazoval, když vylezl po schodech za mnou. Dušoval se, že žádného člověka nikde vedle mne neviděl. Dokola jen pole, pastviny, by ho přeci viděl odcházet, ne? Opatrně jsem se díval na ten zrádný strašný převis. To bych sám nikdy přelézt nedokázal. Šli jsme k autu, já jako v mrákotách s tím, že mi není dobře, nikdy jsem kamarádovi o tom celou pravdu nepověděl. Jeli jsme radši domů.

 

Ten cikánský kluk totiž člověk nebyl. Byl to někdo mnohem větší, koho poslal ten největší a jehož dodnes neumím pojmenovat. Někdo komu strašně moc záleží na tom abych žil. Někdo, kdo mi dal lekci, na kterou se nezapomíná. Někdo, kdo mi dal úkol, který musím splnit. Abych to měl ještě těžší, musím přijít na to sám...a už se mi zdá, že jsem na to přišel.

 

Je krásné znovu se narodit, když slunce jásá a barevné listí šelestí na stromech proti modré obloze a ve svěží trávě se lesknou diamanty rosy...

 

Když den co den zdoláváme svoje překážky, ty skutečné i ty imaginární, nezapomeňte na to, že zrádný převis se může v životě přihodit každou chvíli. Dodnes vidím tu jeho tenkou ručku a v kontrastu s tím cítím tu obrovskou sílu s jakou mne vytáhl nahoru...

 

Už jste na to přišli proč jste tady?
 

Dodatek s odstupem času:


Protože někteří na to nepřišli a posílají dotazy, smyslem povídky je zhruba toto sdělení:

Každý den někdo visí na skále.
Na té skutečné i na té imaginární.
Nečekejte na anděla shůry, protože podat visícímu ruku může každý.
Není tedy potřeba čekat na zázraky když je můžeme zrealizovat sami...
 

 





 

 

 

LETEM SVĚTEM PŘÍRODOVĚDNÝM LÉTEM 2018

 

Jenom ingnoranti mohou napsat, že vše bylo již objeveno a není co zkoumat...Proto předesílám pár zajímavostí z léta 2018, takové krátké povídání nad podivnostmi Přírody.

 

HORO HORO VYSOKÁ JSI...
 

Praděd v plamenech. Nejvyšší hora Moravy 1492 m.n.m. s nejvyšším umělým výškovým bodem v ČR na plošině 146 m. vysokého vysílače. Foceno z vratimovského kopce, 20x optický zoom na podložce, přímá vzdálenost vzdušnou čarou je odtud rovných 86 km. Tolik let tu bydlím a až ted jsem si všimnul, že v srpnu je krátké období, kdy se zapadající slunce dostává do jedné dráhy na trase Praděd - Vratimovská propast a jelikož se světlo pohybuje po křivce ve vzdušném prostředí "atmosférické láhve",( v momentě dotyku slunce na rovném horizontu je už ve skutečnosti celý kotouč pár stupňů pod obzorem a to co vidíme jako zapadající kouli je jen obraz) nastane okamžik kdy svítí do této rozlehlé hory jakoby zespodu a vytváří zajímavé efekty. Na fotce právě probíhá západ slunce - fyzický, nikoliv však optický.

 

Teď! Obraz slunce se už dostal na horizont a jelikož je zeměkoule kulatá, svítí do zavázejícího Pradědu z boku až pak až zespoda. V ten moment se přidává ještě efekt lupy a silueta hory se najednou přiblíží...7x optický zoom najednou docela stačí. Celá černá silueta na fotce je masív vlastní hory.

 

KDE SE FURT BEROU?
 

Ostravský černý achát, 6cm. Poměrně raritní materiál neznámého původu, kterýžto zjistit se už asi ani nepodaří. Všechny kameny jsou takové, již jsem to tu psal, pouze v barvách černé, hnědé a bílé, popřípadě s žlutavými až narezlými odstíny. Rozpad lokálního většího balvanu, nebo přerušení místní žíly počítám za málo pravděpodobné, spíše tipuji na poslední ledovec, který někde v Polsku nabagroval izolovaný melafyrový nebo buližníkový proud poblíž našich hranic. Jenže proč jsou pouze jeden za rok a proč zrovna jenom já? Nikdo jiný zatím ostravský achát nenašel. Kolegové už mně podezírají, že si dělám srandu - nedělám, tady je další.
Některé ostravské acháty mají v sobě nápisy, kdo toto sdělení přečte, něco se dozví...

 

Glaukonit, glaukocit, glaukonolit, 12cm krystal. Tady je zdroj sice znám, - skalická série slezského příkrovu, jenže je problematické určení pro velice komplikované složení glaukonitu s montmorillonitem a kalcitem dohromady. Minerálu zatím nejde dát ani pořádný název! Velice komplikovaným složením se rozumí zhruba toto: K0.6Na0.05Fe3+1.3Mg0.4Fe2+0.2Al0.3(Si3.8O10)(OH)2.(Na,CaCo3)0.33(Al,Mg)2(Si4O10)(OH)2·12H2O.

 

TO SE POVEDLO.
 

Kristátní květ někdy vyprodukuje i kristátní plod. 50 cm velká deformita tykve cukety způsobena pravděpodobně mšicemi, které přenášejí virus, jenž působí tuto poruchu. Aspoň toho bude víc...

 

Všechny dýně - kompotové, okrasné, olejné, cukety i patizony patří jen jednomu druhu Cucurbita pepo - Tykev obecná. Je sranda kolik se z toho nadělalo variet a forem, některé další si můžete vypěstovat i sami, křížením a následnou selekcí semen. Všechny ostatní rostliny čeledi Cucurbitaceae jsou povětšinou xerofytní až kaudexní druhy, jenž se těší velkému zájmu sběratelů sukulentů po celém světě.

 

VZÁCNÉ KVĚTY.
 

Seyrigia humbertii Keraudren Bull. Soc. Bot. France 107(7–8): 299. 1960 [Feb 1961]. Právě kvete a rovněž patří do čeledi Tykvovitých - Cucurbitaceae. Velké listy na obrázku náleží rostlině Pseudobombax ellipticum, nám se teď jedná jen o tu kvetoucí chlupatou štangli, která vyrůstá z malého trsíku podobných štanglí a ten počíná podzemním kaudexíkem, který vypadá jako varlata... Zbytečně je nevytahujte nad úroveň substrátu, byť to vypadá lákavě, ale rostlina pak může zkolabovat (ostatně vám by se to také nelíbilo !!! :-)). Seyrigie jsou endemitem Madagaskaru na poměrně málo lokalitách krajů Atsimo, Andrefana atd... Květy jsou malé do 3 mm, připadají na léto, a hlavní růst rostlin zase na zimu...

 

Thelocactus bicolor ssp. bolaensis, Parras, MX. Právě v srpnu kvete také, a na stanovištích v přírodě patří mezi mimořádně krásně otrněné rostliny. Barva květů varíruje i na jedné rostlině podle tepla, vody atd. od bílé, přes lilákovou, až po tmavě purpurovou. S pěstováním bolaensisů je to horší. Aby se rostliny v kultuře alespoň částečně přiblížili vzhledu v domovině, je nutno opravdu ukázněného pěstitele. V přírodě tyto theláky rostou na extrémně exponovaných "cactusminerálních" místech a podle toho také vypadají. Jen málo druhů kaktusů se ve skutečnosti odváží vystrčit hlavu na plné mexické slunce, většinou se schovávají do trávy, pod keře, za balvany, i za jiné kaktusy, bolaensis je jeden z těch, který to dokáže.

Rostlinu na jaře pozvolna přivykejte na slunce a chraňte před spálením. Koncem dubna a ještě v půli května trochu zalejte - jen za stálého počasí ovšem. Potom nic až do podzimu, jen plné slunce a volná kultura bez dešťů. Na podzim jedna malá zálivka, to je vše. Jen tak lze docíliti kompaktnosti a hustě otrněných rostlin namísto holých natáhlých skleníkových schourů!

 

NOČNÍ ŽIVOT.
 

Ježek západní (Erinaceus europaeus) i když spatřen na východě snadno určitelný podle bodlin směřujících dozadu a tmavší masky na čenichu. V zahradě je to vítaný pomocník, jen nesmíte trávit slimáky granulemi...Přikrmování ježků taštičkami s masem pro kočky je záslužná činnost.

 

Ropucha zelená (Bufo viridis) je u nás hojnější než si většina lidí myslí, jenže vylézá až po půlnoci, a většinou bývá přehlédnuta pro svoje maskování. Této bylo pomoženo zdolat vysoký obrubník a dostat se tak pryč z nebezpečné silnice. S přibývajícím měsícem jsou noční tvorové aktivnější.

 

 

 

 

MAGNETICKÉ A GRAVITAČNÍ KOPCE

 

Existují a je to samozřejmě podvod.
 

Tento protimluv se pokusím vysvětlit: Před pár lety a i nyní se čas od času objevují zprávy o "magnetických" kopcích u nás i ve světě, kde se PET láhev plná vody kutálí "do" kopce či popřípadě dokonce i vozidla sama (s vypnutým motorem) jedou do kopce atd. Kdesi na Filipínách prý i autobusy jsou samy taženy do skoro 45 stupňového stoupáku...

1. V případě toho kutálení bylo měřením u všech případů zjištěno, že jde o KLESÁNÍ okolo a pod jeden stupeň, což lidské oko není schopno již správně vyhodnotit s ohledem na srovnávání s okolním terénem a tak dochází k optickému klamu.

2.  Zprávy ze světa kdy se domorodci zadarmo takto vozí jsou už totální kachnou, protože elektromagnetická energie na vytažení tunového vozidla i s posádkou by odpovídala spotřebě několika tokamaků, a i kdyby se z kopce takto uvolňovala, vytažení auta by možné bylo, ale posádka by nepřežila, a ani nikdo kdo by se k výronu takové energie byť i jen na zlomek sekundy přiblížil. Jak taková energie funguje si můžet vyzkoušet v praxi na MRI -  jestli vám to personál dovolí - při strčení hlavy do oblasti indukce (tunelu) vám to může stáhnout kovové brejle, což je oproti energii potřebné na vytažení vozidla o mnoho mnoho mnoho řádů energie nižší.
Nehledě na další problémy s vybuzením a orientací tohoto pole do lineárního směru atd.

3. Nejslavnější kopec u nás v Kačerově obsahuje KLESÁNÍ nejprve 1/100m později hned 10/100m což snadno zjistí z vrstevnicové mapy i školák 3. třídy. Podvodné rádobyvědecké video k tomu najdete na YouTube. Jen podotýkám, že teodolitem lze změřit úhly přesně, a "problém" může být vyřešen za pár sekund. Jenom...když se švindluje, tak to nejde.

4. Inu kdo nevěří a má dost peněz, nechť si vygůglí příslušné lokality a zajede se tam přesvědčit. Jen ten kopec budete muset asi šlapat po svejch nebo s dobrým motorem...kde se velmi rychle přesvědčíte, že vzoreček o jisté síle působící po jisté dráze platí bez vyjímek...

 

A přece magnetické kopce existují...

Co by neexistovaly, magnetický je i náš památný Říp, kterýžto bývalý sopouch z nefelinického bazaltu obsahuje místy i magnetitu dosti na to - aby kompas ukazoval sever na jih a ovlivňoval citlivé přístroje. Na přitažení kovové hole tak jak se to stalo bájnému Magnésovi, či dokonce sundání brejlí jako na MR, to však nestačí. Na Slovensku u Telgártu ale mají kopce Besník a Tresník kde je údajně rudní železité těleso podstatně silnější koncentrace a kde vůbec není radno se za bouřky v takovém místě zdržovat...to můžete rovnou vylézt na hromosvod...ovšem místní lyžaři musí používat vlek.

 

A co gravitace ?

Buďme rádi, že tuto sílu člověk zatím nepochopil a neovládá....až se tak stane ani se nedozvíme jak jsme pošli...Z kopce se jde vždy hůře než nahoru protože se musí brzdit...Ani strašná masa hory Mt. Logan nestačí na to aby byla gravitace nějak měřitelná v závislosti na nakupení hmoty. Tíha Měsíce už měřitelná je - na velkých vodních plochách vyvolává přiliv a odliv. Tato síla už je schopna vytáhout PETku vody do výšky cca 10 -15m ovšem hozenou do moře..., což znamená, že kopec který by toho měl být schopen, by obsáhl nejméně velikosti našeho Měsíce ! 
( To je samozřejmě fór, samostatně Měsíc s ničím tak malým hýbat nedokáže, jde o vzájemné tíhové působení velkých mas - SLAPOVÉ JEVY, hýbe se nejenom voda ale i zemská kůra, nechci vědět co se potom děje v zemském plášti. Slapové jevy jsou výslednice spolupůsobení mnoha sil, gravitačních vektorů, momentů hybnosti i setrvačných sil atd. Tíha velkých pohoří ba i přehrad v této soustavě má svou roli, avšak nemůže přímo gravitačně působit na tak malá tělesa aby to bylo měřitelné ba i viditelné, protože tíhové pole Země je dominantní.)

 

A přece se točí ! Nebuďte zklamáni, že jsem některým věřícím rozbil iluze napadrť. Jako náplast nabízím malou záhadu poblíž Lomnice nad Popelkou, kam si každý snadno může zajet a přesvědčit se na vlastní oči a nohy...:

Vyjdeme z Lomnice nad Popelkou směr Morcinov a po prudkém stoupání se dostaneme k rozcestí ( označeném růžovým kolečkem ) stále pokračujeme po ZELENÉ (zelené puntíky), cesta takřka kopíruje vrstevnici v polích, posléze mineme slavná Morcinovská achátová pole - ( garantuji, že tam už nic není.) a přes rozcestí Košov stále po zelené směr zřícenina hradu Kozlov tu míjíme těsně po pravici.

Cesta z náhorní planiny se záhy noří do lesa a tu začíná prudké klesání a po levé straně je sráz až propast stametrových hloubek, ( kterou pravděpodobně vyrubal pramen Cidliny spolu se sněhovoledovou činností - kar). Na mapě to tak nevypadá, ale je to obrovské. Dávejte si na úzkém chodníku pozor na zakopnutí, o kořeny šutry zde není nouze. Za mokra výlet zásadně nedoporučuji. Jakmile mineme místo označující zříceninu, dostaneme se na ostrý hřbet melafyrového proudu (utuhlého :D) a velice prudkým klesáním sestupujeme přes desítky strmých výšvihů.

Sestup nebere konce, místy to připomíná až vysokohorskou túru. V horní části hřbítku ještě dáme pozor na kopáčské jámy od hledačů achátů, či spíše trotlů, protože hornina má zde velice malý průměr bublin, takže jde jen o zbytečné ničení přírody, když velké acháty můžeme snadno a bez námahy sbírat jinde. Sestup končí u rozcestí Pekloves ( označeném růžovým kolečkem ), kde dáme spočinout znaveným nohám a občerstvíme se nějakým tím křišťálem - když bude přát štěstí - a kousek přejdeme na hlavní cestu, podél které se vrátíme zpět do Lomnice (růžové puntíky). Dá se i jít po cestě, ale nedoporučuji, kvůli nepřehledné zatáčce v dolní části a provozu vůbec.

Záhada spočívá v neskutečném rozdílu při návratu přes košovskou hlavní cestu. Zatímco už jen představa zpětného výstupu přes právě absolvovanou trasu vyvolává zděšení, návrat kolem hlavní cesty je prakticky bleskový a bez námahy, ačkoliv začínáme a končíme ve stejné nadmořské výšce na rozcestí na Lomničáku - zdá se Kozlovský hřeben jako výška nejmíň čtyřnásobná. Doporučuji si to vyzkoušet, kachna to není a když už by vám to tak nepřipadlo, alespoň jste si užili pěkný minivýlet v neskutečně krásné krajině. Kdo nevěří může si to zkusit ještě jednou a to obráceně - na vrchu v Košově na rozcestí už vám nohy zaručeně upadnou...

Čím je toto způsobeno není známo, nechce se věřit, že mizerných 30 výškových metrů od Babylonu ke Košovu na zelené udělá tolik, možná že ten melafyr nějak svazuje nohy, které zpomalují v předtuše, zda přece nějaký ten skvělý morcinovský achát někde ležet nezůstal...

Typický melafyr s mini achátkem 2x1 cm pecka.

 

Chalcedon s krystalizací na koncové ploše.

 

Heliotrop brekciový.

 

Kupritokalcit s malachitem ( i chryzokol ).

 

 

ZÁHADOLOGIE - MORAVSKÉ PERLY

Taky jedno povídání o kamenech a zajímavých formacích.

Záhady samozřejmě existují.

Nemám rád ale plané fantazírování a vymýšlení "záhad" od psacího stolu.

 


Při toulkách přírodou a hledání nových nalezišť minerálů se dostávám často na místa, o nichž by se nikomu ani nezdálo. Kdo je trochu vzdělán v geologii a podobných vědách mi dá za pravdu, že je ještě mnoho nevyjasněného. Jako další kamínek do mozaiky komplikací připojuji tuto krátkou reportáž:

 

Lokalita 1 XX - hlavní:

V svrchnokřídových jílovcích a lupcích se nachází na lokalitě sotva 10m čtverečních akumulace prapodivných valounků a chloritických břidlic. Některé valounky jsou tak pěkně opracované, že vypadají jako perly. Bližším šetřením bylo zjištěno toto:

1. Valounky křišťálu

2. Valounky kouřového křemene

3. Valounky avanturinu špičkové kvality, kde chloritická břidlice proniká do křemene !!!

4. Valounky drahokamového modrého ortoklasu s výraznou adularescencí !!!

5. Vřetena chloritických břidlic

Jak se tyto materiály dostaly do jílových sedimentů a jestli nejde o glaciál není známo.

Osobně to přičítám působení ledovců  - minerály ledovcového siltu , ale jistý si nejsem.

 

Kouřový křemen není nic zvláštního, ale ten bývá i prorostlý ortoklasem !!!

 

Avanturin 4 x 5 x 2cm. Jak se dostala chloritická břidlice do křemene a spolu s ním pod 200 metrové vrstvy jílů je těžko pochopitelné. Ještě horší jsou konkrece této břidlice s krystalovaným kalcitem uvnitř !!! Tyto materiály se musely vyvíjet společně a pak se i nějakým způsobem společně dostat pod nánosy modrého jílu.

 

Moravská perla 2 cm, typ drahokamového tmavě modrého ortoklasu s adularescencí !!! Prakticky se jedná o monokrystal opracovaný transportními procesy. Všechny růstové vrstvy jsou viditelné. Valounky se nachází se uvnitř konkrecí lupku, které vznikají recentně !!! Části neodstraněné vnitřní slupky jsou ještě vidět.

 

Moravská perla 4 cm, typ drahokamového modrého ortoklasu s adularescencí ! Tento valounek je srostlice křemene a ortoklasu - několik stovek dílčích krystalů. Jestli vznikly krystaly dřív samostatně a pak se až spojily, nebo obráceně - odmísily se z taveniny jednoho roztoku, není známo. I tento valoun byl v mikrokonkreci.

 

Moravská perla 8 cm, typ drahokamového modrého ortoklasu s adularescencí ! Prakticky se zde jedná o monokrystal vzniklý srůstem několika desítek různě velkých dvojčat. Ortoklasové perly dorůstají velikostí vejce, dokonce i pštrosího, největší valoun - čistý monokrystal - měl průměr 15cm !!! Všechny byly nalezeny uvnitř konkrecí lupku !!!

 


Doprovodný materiál - chloritická břidlice, neboli až slídnatý svor. Tvoří vřetena poslepované, ale i pronikající dovnitř křemene.

 

Slídnatá chloritická břidlice, některé kusy jsou neobyčejně krásné.

 

Lokalita 2 Pulčínské skály:

Lokalita 2 je vzdálená od lokality 1 minimálně 50 km, jedná se o oblast Pulčínských skal, kde na svahu jedné hory jsem při sestupu upadnul na blátě a v tom blátě byla stejná minerálová formace z modrých ortoklasových a křemenných perel stejného složení.

Podrobný průzkum doslova po centimetrech čtverečních prokázal, že lokalita má nejen stejné minerály, ale i stejný rozměr a stejný tvar a stejnou orientaci vůči světovým stranám !!! 

 

Lokalita 3 Paskov:

To ještě nic není: I na tomto místě byla nalezena třetí lokalita s výskytem černého avanturinu, zase rozměrově velmi omezená se stejnou velikostí i orientací. Zahájil jsem velice detailní průzkum, ale zdroj těchto minerálů rovněž nebyl odhalen.

 

Jsem snad pronásledován kameny ? Nebo je to způsob komunikace této planety s prostředníky, kteří mají tlumočit Sdělení, kterému sám nerozumím ???

Jako perličku k Moravským perlám na závěr uvádím fakt, že všechny ortoklasové valouny se zhruba za jeden den po vyjmutí z konkrecí samy vybrousí a vyleští do skelného lesku a rozzáří. Čím je tento efekt způsoben  - není známo, ale je to tak !!!

 

Z vědeckých kruhů je známa lokalita u Frenštátu pod R.

Kde se údajně vyskytují v Křídové formaci konkrece fosforitové. Vypadá to, že budu muset opět zabalit bágl...
Aby toho nebylo málo, před léty jeden profesor geologie ode mne obdržel konkreci kalcitovou s ametystem uvnitř - Baška, geodu křemennou s žlutým kalcitem uvnitř - Český ráj, Studenec, a jako třetí - na omdlení - křemenný valoun s Tetrakoralis dolomitovou zkamenělinou uvnitř z Třince.

 

A aby toho úplně nebylo málo, jednou se mi zdálo, že jedeme s kamarádem po louce autem do takového svahu a já tam sbírám ametysty...Za rok jsme jeli autem na Hukvaldy  - na švestky, a na můj pokyn zajeli špatně kamsi na takovou louku...a co myslíte ? 8 - 15 cm velké krystaly ametystů !!! Geologických map mi tedy netřeba, kameny se přihlásí samy...

 

 


 

 

KOLIK ROSTLIN ZVLÁDNU ?
 

Přidávám zajímavé postřehy kaktusáře z Lofofóra:

 

Podokýnkář:

Zdravím ve spolek.Četl jsem novou rubriku "Filozofie" a myslím si, že už tu mohla být dávno, protože se tu na podobné, "přírodně - filozofické" otázky dávno v komentářích naráží. Pokud jde o kaktusářství, každý má možná vrchol toho svého Everestu jinde. Dá se to vyčíst i v nové rubrice. Časem docházím k tomu, že je ten vršek kaktusářského kopce stejný, jako v životě. Dobral jsem se ke třem základním "principům."

1. Jednoduchost
2. Řád
3. Soulad

Ad 1. Mít jen tolik rostlin, kolik mi přináší radost, ne nadbytečnou starost. ( I v životě se zbavovat víc a víc zbytečného balastu. ) Stačí jen několik málo druhů. Možná mi jich nakonec zůstane tak pět až sedm druhů z různých rodů. Každá kytka, která je k mání má dneska jistý okruh variant a subspecií, vzniká tak automaticky samostatná část sbírky.

Ad 2. Udržovat si v tom počtu kytek co mám pořádek, abych mohl zvyšovat kvalitu, nikoliv kvantitu, ve sbírce. ( A zase stejně to platí v životě - kdo se zaměří na několik málo svých životních talentů, může je dost dobře rozvinout a nepachtit se za tím, kde nebude mít nikdy šanci "plně se osvalit." )

Ad 3. Vybrat si a rozvíjet to, co je v souladu s mým vnitřním založením a s prostředím, ve kterém jsem. Tedy nebudu pěstovat melokaktusy pod širým nebem na Valašsku. Přes občasná tvrzení, že to tak neplatí vidím, že "moje umístění kytek" v travnatém údolí s nedalekým vodním tokem vyhovuje kytkám pocházejícím v domácím prostředí zrovna tak z mírných podmínek. Ve sbírce polovolné kultury stačí udělat dva kroky jinam a už tam jsou podmínky světla, tepla a pohybu vzduchu jiné, vhodné zas pro úplně jinou kytku, chce to zkušenost, pozorovatelský talent a vůli daným informacím naslouchat a řídit se jimi. ( Přeneseně a obrazně to zase platí pro všechno kolem co se ukazuje v našich životech.)

 

cactusmineral dnes:

To se to pěkně káže, ale horší je to s dodržováním:

Martin Kubík:

Ad 1. Toho bych se taky někdy rád dožil, že ano. Člověk začne vysévat, z jedné mísy jsou dvě, ba i tři a najednou nás to nutí...sklepat další pařeniště nebo shánět zahradu...
Taky jsem si říkal - budu dělat "jen" gymna...
A kolega hned na to - To by ale nesměly existovat feráky...
Tak dobře, gymna, feráky a theláky, nic víc.
- A co astrophyta ? Astrophytum přeci nemůže chybět v žádné sbírce...
Dobře tedy: Gymna, feráky, theláky, astrophyta a ariocarpusy...

A Matucanu madisoniorum máš... ?
A ty mamilárky budeš prodávat... ?
Jo, v tom Brně měli boží sulky... hele:
 

Hrom do čepice - už v tom zase lítám !!!

Takže mi z toho plyne poučení - nechodit ani na výstavy, nebo nějaké akce kde se to kaktusy jenom hemží, protože domů zas donesu nejmíň tašku. Pak jak si říkám kam to uvrtám - gymen není nikdy dost a tak osciluji mezi nadšením a zděšením, a řešení - není.

Ježíšmarjá kam to všecko sestěhuju ...!?
 

Ad 2. Pořádek - to zas jo. Horší bude to masivní přesazování, které mně čeká. To potom se bude lámat chleba. Ani ještě nemám květináče. Ani ty prázdné květináče nebude kde dát. No a po tom přesazení...nastane chvíle vystřízlivění. Ovšem jenom dočasného. Zatím je to tedy tak, že nedostatek místa už devastuje rostliny, což je fáze, kdy už je to sakra špatně. Všecko, co píše podokýnkář je svatá pravda a hluboká životní moudrost. Jenže... mně zas zajímá spoustu věcí s přírodou souvisejících. Kameny, rostliny, endemity, botanika, chemismus rostlin a věci okolo, zalednění, klimatologie, astronomie, kosmologie...Nu a pak je to přirozeně jedno na úkor druhého, nebo všechno dohromady a nic pořádně. K tomu ovšem běžné věci, chození do práce atd.
A výsledek ?
Minimálně fričovský šlendrián, což by nemělo být bráno jako pochvala...
 

Ad 3.  Ale ano, tady se nějak držím, dost rodů a druhů jsem už opustil, protože zas vím na co stačím a nač mám podmínky. Stálo mně to ovšem spoustu peněz. Na druhou stranu jsem přišel na to jak ty kaudexy konečně pěstovat, jenže už nejsou mezi živými. Poučení tedy bylo drahé.
 

Avšak já si nevybral vyjetou dálnici, ale vydal jsem se z mačetou do džungle. A to se člověk holt občas poškrábe, občas spadne do bahna po krk a občas se musí vrátit.

Aby začal znovu jiným směrem.
 

Jen tak vznikají nové cesty.
 

 

cactusmineral dnes:

Seš chytrej a na balkoně ti mrzne 340 gymen, vážně - kam to všecko dáš ?
 


 

 

cactusmineral +Milo + Peri uvádí:

 

SMĚRY PĚSTOVÁNÍ
aneb TVRDOST versus NĚŽNOST

Kdysi jsem četl zase jinou úvahu na téma "co je vrcholem kaktusářství" a jistý pěstitel, který vůbec nepochopil o co jde, v debatě razil názor, že vrcholem kaktusářství je sbírání rostlin s původem a zakládání botanicky koncipovaných kolekcí, takřka genofondů... a nic nad to.
 

Pravda, iniciativu vyčištění našich sbírek od bezpůvodních rostlin a obnovu materiálů dle nalezišť jsem v naší republice inicioval první já v roce 1994 po složité debatě s milovníkem kaktusů p. Jaroškem a po shlédnutí sbírky J. Žwaka. A tato iniciativa měla za následek - statisíce kvalitních rostlin jako skutečného základu genofondu pro záchranu druhů in garden, stovky kvalitních sbírek v ČR, desítky kaktusářů chycených v Mexiku i jinde, pár nových subspecií, a zhruba 3 pošuky vyrábějící nové druhy gymen jak na páse...
 

K tomu všemu se přiznávám. Přesto vrchol kaktusářství vidím docela jinde. Třeba v době kdy jsem se těšil z každé odnože E. eyresii, třeba v době kdy nám rodiče kupovali kaktus byť i bez jmenovky za dobré vysvědčení, anebo třeba v době prvního povedeného výsevu Fraileí. Znám kolegu, který zachraňuje bezpůvodní rostliny týrané v květinářstvích nedostatkem světla, protože mu je jich líto a o nějakých polních číslech mu zhola není nic známo. TOTO považuji za vrchol kaktusářství a my s našimi genofondy byť jsme něco udělali pro přírodu, jsme daleko za horizontem a na vrchol už dávno nedohlédneme...

 

 

Se svolením autora poloviny korespodence tedy zveřejňuji zajímavou e-mailovou debatu:

 

Mudr. Milo Šimko:

Dobrý deň,

rád by som sa opýtal na váš názor...
Na vašom webe a tiež na iných fórach prispieva človek, ktorý si hovorí Peri.
Je to seriózny a inteligentný chlap, zamestnaním poľnohospodár.
Jeho kaktusy mi pripomínajú kulturistov predvádzajúcich sa na pódiu v najlepšej forme, natretí vazelínou s vystúpenými žilami a úsmevom od ucha k uchu...
Nevravím, že som toho videl nejako veľa, ale motám sa okolo kaktusíkov okolo 20 rokov s otvorenými očami, ale tak brutálne otrnené kaktusy sa len tak nevidia.
Vymenil som si s ním pár meilov - že snáď, ako vy vravíte - kápne božskou, ale on tvrdošijne zotrváva na platforme skromnosti a tvrdí, že tú húštinu dosiahol bežným pestovaním s dostatkom svetla a vzduchu, inak povedané, že kulturisti na pódiu sa vysvalili len poctivým cvičením a diétou...
Takzvané tvrdé pestovanie uplatňujem vo svojej praxi už dlhé roky a môžem s istotou povedať, že to samé o sebe nestačí. Kaktusy pestujem vo veľmi vetranom skleníčku a tiež mám 10m2 stolov len s vrchným krytím. Už tvrdšie pestovanie si neviem predstaviť - snáď len pod širákom - to sa mi veľmi osvedčilo, ale pri dlhodobom daždi plesnejú zvyšky kvetov a následne aj rastliny..
Napriek tvrdosti pestovania som zaznamenal jeden úkaz, ktorý je presne v kontroverzii s proklamovaným vytrňovaním a to redukciu otrnenia. !!
Po presadení a vystavení "tvrdým podmienkam" na viacerých trnitých kaktusoch vidno zreteľný úbytok vytŕnenia (v dlžke aj hrúbke). Či už ide o MML, Gymná, Coryph.... Strašne ma to štve..!
Sadím do zmesy rašelinového substrátu - hliny a piesku, tak 2x do roka prihnojujem Krystalonom, skúšal som aj nejaké bio výluhy..
Mám podozrenie, že je to z podvýživy, alebo z nedostatočne fungujúcich koreňov, čo je asi to isté..

Takže to zhrniem..: Váš názor na Periho a jeho kulturistov? A v tom bude možno aj odpoveď na môj problém s redukciou otrnenia...

Ďakujem a pozdravujem, Milo Šimko

 

 

Martin Kubík:

Dobrý den, pokusím se zodpovědět Vaši těžkou otázku:

Perimu (nebo to byl Aivenhov?) na foru KK Plzeň jsem pochválil sbírku.

Kaktusy má pěkné a pěstitel je to jistě zkušený, jen s tou skromností ...si z Vás spíše ztropil žert. (Rozhodně se má totiž čím chlubit).

Vezmeme to po pořádku:

1. Výběr semenáčů:

Když si pozorně projdete výsevy rostlin velikosti semenáčů okolo 3 cm jde vždy vybrat 4 -8 rostlin ze 100 ks které mají o 200% vivinuté

otrnění atd. oproti ostatním. Dá to práci a chce to cvik a opravdu "otvorené oko" ale dá se to najít.
A to jsou právě ty rostliny, které má Peri ve sbírce.

2. Další krok: půda.
Jedině správná půda kde kaktus bez kořenů prokoření květináč za jeden den, je zárukou trvalého růstu

a udržitelného vývoje otrnění a celkové kondice rostliny. Nejde o rychlost ale spíše o vytrvalost.

Časté zálivky ničí půdu, dlouhý půst zastavuje rozvoj rostliny. Jde o takový pomalý vytrvalý postup (ako pochod na Everest).

Správnou půdu neporadím, je třeba provádět měření, 20 roků praxe neznamená nic, sám se stále učím.

3. Voda- měřit Ph vody a upravovat - má velký vliv. Ubrat přes léto a přidat na podzim.

Si všimněte jaké datum je u fotek a jak je to v podsušeném stavu, on to skutečně moc nezalévá....

 

4. Umístění - světlo shora a VYROVNANÉ TEPLOTY !!!

Ano čistá volná kultura ničí kaktusy, proto třeba to máte ve skleníčku bez boků správně ale jen když je venku +30C

a polooblačno, jakmile se třeba ochladí na +15 C a v noci +7 jako teď musíte ty boky tam dát a potom sejmout.

Přijdou vedra +40C a tlakové výše - musí se zastínit atd., p. Naxera píše : "HODNĚ SE NABĚHÁM" a jaké má kaktusy...

Vzduch - Já sbírku týrám skutečně letos co nejvíc pod širým nebem a zdá se mi že to je lepší, i když se pár věcí spálilo, ale to bylo extrém léto teploty +52 ve stínu tady...

5. Udržovat sbírku beze škůdců - to není třeba rozvádět.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdá se mi, že něco děláte špatně, zřejmě ta půda a ten Kristalon...

Já při přesazovaní gymen z každého 6 cm květináčka vymotám 0,5m dlhý kořen...

jako spirálu - máte to taky tak ?

 

Snad jsem Vám trochu pomohl.


Děkuji a hodně štěstí!

 


cactusmineral dnes:

Po Chrudimi a analýze už jsi konečně zas o cosi moudřejší a tak víš, že Kristalonem otrávíš většinu kaktusů, kromě Astrophyt a Ariocarpusů...Je třeba měřit a míchat si vlastní hnojiva i půdu, rozborovat, nespoléhat na to, že to nějak trefím...

 

Mudr. Milo Šimko:

Dobrý deň p. Kubík a ďakujem za odpoveď...

..so všetkým, čo píšete súhlasím.
Niet nad dobre mienené rady starých praktikov (čím ovšem nechcem povedať, že ste starý :-), ja som p.p. starší a cítim sa mlado! - občas :-)
A to je to, čoho sa mne celkom nedostáva, pretože nemám čas behať po kaktusároch a zbierať skúsenosti. V mojom bezprostrednom okolí sa nikto seriózne kaktusáreniu nevenuje, najbližší človek, čo za niečo stojí je Ing. Horák v Poprade, ale ten je predajca a nie je moc zdielný.. Niekto je v Spišskej, niekto v Košiciach, v Prešove už asi nikto - p.p. som tu najväčším kaktusárom ja, čo je smutné. My Slováci sme všeobecne založení tak, že čo sa nedá zjesť, moc nepestujeme :-)) Inak povedané, nikdy som sa nemal od koho učiť.
Navyše nemám na svoju zbierku toľko času, ako by bolo treba, ani náhodou. Takže sa divím, že vôbec nejaká zbierka je. Koľkokrát sa ku kaktusom nedostanem niekoľko dní, hoci ich mám na dvore. A koľkokrát sa im venujem v noci, keď všetci spia, na úkor vlastného spánku - neznášam to.
Tento rok som napriek všetkej logike urobil pomerne masívnu objednávku gymien od Viktora Gapona z Moskvy, mám ich v chladničke, nemám čas to vysiať. Prekrásne zbery, založiť z toho zbierku, bola by výnimočná.

Ale to len tak na okraj, aby ste vedeli s kým máte do činenia.. :-)
Nie som purista, v tejto záľube hľadám únik z tohto chorého sveta a samozrejme hľadám krásu a uspokojenie.

V prílohe je pár fotiek Periho kulturistov. Myslíte, že je to selekcia? On nevyzerá na to, že masívne vysieva a vyberá extra kúsky. A keď to nerobíte, nikto vám extra kúsky nepredá... Ja ho podozrievam, že ako poľnohospodár má prístup k hnojivám a organickým materiálom o ktorým sa mne môže iba snívať. Keď som sa ho priamo opýtal na kompost, len sa záhadne usmieval. To p. Naxera, bol oveľa otvorenejší a priamy - čo je jeho česť. Ten mi potvrdil, že používa hrubé minerálne substráty, kde voľný priestor medzi kúskami vyplňa 20 rokov starý kompost. Takže to pestuje v podstate v kvalitnom komposte! A je ho v substráte až 40% !! Dych mi vyrazilo, keď som to čítal. Ja ovšem nemám šancu získať tak starý a kvalitný kompost, to čo sa predáva, je podvod.
Takže to sadím do čoho príde, zalejem to občas hnojivom , no a výsledok je taký rozpačitý..
V žiadnom prípade nemám pol metrové korene, skôr naopak, řádí mi tam fusarióza, tak že korene sú často v pr...li.
Zdravé a kvalitné korene = krásna rastlina....to viem, len sa mi tak nie vždy darí. Koľko prekrásnych výpestkov som nakúpil a u mňa svoju krásu stratili.
Ak vidím, že sa pôvodne placatá solitérna sulka časom zvraští, začne sa ťahať skôr do výšky a obráža jak divá, viem že je zle a že z nej už nidy krásna rastlina nebude!
Čo sa týka prekoreňovania substrátu, mnohokrát som sa snažil zakoreniť odrezok, odnož...nikdy sa mi to nepodarilo v ilovitom substráte s pieskom, vždy len v rašelinovom substráte, prípadne v niečom ľahkom, vzdušnom ako je akadama, len to nesmie veľmi preschýňať..s tým mám osobne veľmi zlé skúsenosti, keď substrát totálne preschne a do toho príde zálievka, zhnije to.

Nečakám od vás p. Kubík nejaké zásadné rady, veď to sa ani cez internet nedá. Proste som len tak napísal, lebo sedím večer v práci a mám chvíľu čas.(lepšie by bolo v skleníku)
Váš web mám prečítaný, je v ňom kopec duševnej energie, za čo vďaka, ale je to vždy len teória.

Majte sa pekne, nech sa darí, Milo Šimko.

 

cactusmineral dnes:


p. Šimko jistě myslel, že MOJE praktické rady nelze převést do JEHO praxe, protože už podmínky o 100m dál jsou zcela jiné natož o 300 km, a je třeba zobecňovat a přizpůsobit si to podle svého. Málo kde jako tady platí cizí rady poslouchej svého rozumu se drž. Kolega přes ulici sadil do čistého melafyru s jílem a jaké měl kaktusy. O 100% lepší než já. Byl to hotový beton !!! Já do toho zasadit tak to můžu vyhodit všecko!!! Sám jsem mu ten 200kg pytel melafyru pomáhal tahat... A přece jsem se mu nemohl v kvalitě rostlin rovnat. TAKŽE SOUHLAS, CO S RADAMI ?...Je třeba MÍT CIT PRO POTŘEBY ROSTLIN.

 

Mudr. Milo Šimko:

Pár fotiek periho kulturistov:

 

 

Martin Kubík:

Na ty fotky odpovím no a co má být ? :-)

To jsou ještě poměrně mladé rostliny a vybrané ty druhy, které tvoří kopec trnů.

Tak jo, nemá to chybu, dost řečí, jak jsem vstal tak jsem vyfotil ty svoje.

Podotýkám, že u mne jde o rostliny 15cm v průměru a více.

Navíc jsou celý rok ve volné kultuře a letos do nich slunce pálilo a teď asi 4x nalilo, TAK JE TO NAPITÉ, žádná skleníková kultura a je to pěkně zmordované. Nebo ne ?


Chce to teplo a dobrý substrát jak jsem psal.

Podmínky pěstování se musí přizpůsobit lokalitě.


Plánuji zavést do nabídky substrát na míru pro GYM a FRC. Jako výrobu na zakázku.


Tak co říkáte na ty moje ?

 

Mudr. Milo Šimko:

... Super, nemý úžas...krásne rastliny
 

 

Martin Kubík:

No vidíte a mně zrovna ty moje kytky připadají mizerně napěstované : -D

Zvláště po tom příšerném létu, mám jistě pravdu.

Tím jsem Vám chtěl ukázat, že sousedovic rostliny vnímáme vždy jinak :-)

Ale já to pospravuji ještě, pak už by to mohlo být lepší...

Děkuji za podnětné téma a teď už zbývá nafotit jen ty Vaše kaktusy...

 


Mudr. Milo Šimko:

Zdravím Vás,
keď tak nad tým rozmýšľam, stále viac si uvedomujem niekoľko skutočností:

  • s pestovaním skutočne trnitých druhov nemám veľa skúseností. Vždy som vysieval a priťahovali ma miniatúrky mexika a južnej ameriky, nikdy som nevysieval tŕnité druhy, to som si až teraz uvedomil !!

  • Zbierku som si oživoval nákupom trnitých kaktusov cez rôzne ponuky a eshopy. Samozrejme , že vám nikto nepošle majsterštik z výsevu, ale pravdepodobne sa dočkáte tých najmenej fotogenických kúskov, pretože tie lepšie už prebrali osobné návštevy.

  • Takto som o tom nikdy neuvažoval, pretože ani na úvahy niekedy niet času..v každom prípade ( a to ma veľmi mrzí) niet čas na výlety po zaujímavých zbierkach a skúsených kaktusároch...

  • nemám dobrú hlinu a ani dobrý piesok a o 20 ročnom komposte ani nevravím..

  • neviem účinne bojovať s fusariozou na koreňoch a celkove je stav koreňov v mojich substrátoch biedny. Zlé korene = nepekná rastlina...

  • mám nereálnu predstavu a potrebu vlastniť stovky dokonalých rastlín. Na fórach vidíme množstvo sebavedomých kaktusárov, ktorých zbierky stoja za prd, ale sú max. spokojní a chvália sa...


Takže to bude asi v kocke príčina mojej nespokojnosti.
Asi sa budem musieť viac sústrediť na pozitíva a tie tŕne sa časom dotiahnú.
V kultivátore mám výsevy trnitých gymien a v chladničke kvantá semien od Gapona - kam to dám, netuším. Keby som sa teraz rozhodol postaviť skleník 10x5 m, tak je už plný.

Chcelo by to trochu cestovať za hlinou, pieskom..., nedá sa.

V prílohe je pár fotiek, ktoré mám v práci k dispozícii, doma v PC sú ich tisíce.. niet čas to ani usporiadať a upraviť.
Majte sa pekne, nech je zima krátka (teplá byť nemusí, lebo nám všetko zožerú chrobáky..)

Milo Šimko

 


 

Martin Kubík:

Tisíc hrmených do Vašej kaktusárskej pečene ! :-D

Bohovsky krásné rostliny !

Už se to jinak nedá napsat :-)


V čem je problém? Vždyť to máte dokonalé, navíc jsou to druhy, které mi se nikdy nepodařilo pěstovat pro extrémní počasí tady, proto jsme se zaměřil na ty silnotrné kulturisty, jak pravíte.Nic jiného mi tu totiž nevydrží.

Já jsem se jen ubíral prostě cestou tvrdosti a divokosti, co se týče výběru druhů.

A tá druhá cesta je zrovna asi ta Vaše - něžnost a jemnost.

Ale je možno to zkusit i s těmi kulturisty...


 

Mudr. Milo Šimko:

....No tak vďaka Martine

Vždy som chcel pestovať kaktusy, ktoré vyzerajú prírodne a teda aj prirodzene.
Mať plný skleník uhoriek, tak to radšej naozaj tú zeleninu..
Mám jasnú predstavu, ako majú kaktusy vyzerať a je silne ovplyvnená množstvom fotiek z lokalít, dnes široko dostupných na nete.
Keďže je to predstava mnohokrát nereálna, som odsúdený na večnú nespokojnosť.
Ale taký domček so záhradkou na Kanároch by tento problém riešil...

Možno sa mi raz podarí dopestovať aj trnité kaktusy, ktoré sa aspoň priblížia tomuto ideálu krásy.
Myslím, že bude treba popracovať trochu na substráte, predsa len si myslím, že tie tŕne z ničoho nevyrastú.
Aj keď na lokalitách žije aj niečo, čomu sa hovorí stone eaters, u nás to zrejme nefunguje.

Tak všetko dobré do Chrudimy, naposledy som tam bol v r. 2006, pekný zážitok.
Raz sa možno pošťastí a pokecáme aj osobne.


Všetko dobré, Milo.
 

cactusmineral dnes:

K tomu dál ani není co dodat. Každý pěstitel si musí přizpůsobit pěstování svým místním podmínkám. Já jsem měl a stále mám na takové miniaturky vždy zálusk, ale postupem času mi tu zůstala jen MML lenta mezi těmi hrubotrnými kulturisty, jinak jsem všechny něžné krásky odrovnal. O to víc obdivuji ty pěstitele co to umí takhle vypiplat, myslím že "namakané" gymna i lobivie vydrží toho na balkoně mnohem víc, kdežto miniaturce stačí málo a hned je po ní. To už se také dostáváme k tomu, že VHODNÝ VÝBĚR DRUHŮ PRO DANÉ PODMÍNKY je také předpokladem úspěchu. Já už vím na co stačím, u mne se těmhle malým rostlinám nedaří, přičemž tzv. tvrdé pěstování není žádná Mekka kaktusářství, celá řada rostlin je totiž nesnese. A ty co to snesou - jsou ty co mně tu zbyly... a z nichž tvořím sbírku.


Mudr. Milo Šimko:

PS: len aby sa Peri neurazil, že sa bavíme o ňom, bez neho...

 

cactusmineral dnes:

Peri se k tomu může svobodně vyjádřit, když mně napíše do mejlu. Také se může naštvat a nadat nám, v tom případě nahradím toto jméno písmeny XY...pokud si nepřeje, aby se o něm debatovalo jako o "tom třetím". Kaktusy má parádní, zjevně v tom hraje roli živný kyselý substrát s dostatkem minerálních látek a vyrovnané podmínky pěstování bez zbytečných stresů. Milo má miniaturky rovněž na medaili, a já - mám teda co zlepšovat. Kaktusáři by měli debatovat o zkušenostech, jen tak se posuneme dál.

 

Ale pohled Milův je, si myslím, přirozená věc. Vždy se nám líbí to co sami nemáme.

A sousedovic koza se nám zdá vždy hezčí i kdyby ta naše byla sebedokonalejší.

 
Peri osobně:

Dobrý den pane Kubíku,
zdraví Vás Peri. Tento dopis píšu jako reakci na korespondenci mezi Vámi a Mudr. Šimkem. Hned dopředu bych chtěl říci, že korespondence mezi Vámi a panem Šimkem mě nijak nepohoršuje, naopak, jsem rád, že fotky mých rostlin se dostaly na Váš web.Veselý obličej s otevřenými ústy Ale teď vážně. Vlastně Váš web byl první, kam jsem začal občas přispívat.
Na pana Šimka se pamatuji a i na naši debatu. Snažil jsem se mu opravdu poctivě říci, jak to dělám já, ale myslím si, a i z Vaší debaty to vyplývá, že mi tak úplně nevěří. Ano, jsem zemědělec-agronom, ale pro kaktusy nepoužívám naprosto nic výjimečného.
Máte pravdu v tom, že rostliny, které jsem prezentoval, jsou mladší a všichni víme, že např. ferokaktusy s věkem otrnění ztrácejí. Nicméně - pokud jezdím po sbírkách, jsem velice často svědkem toho, že kaktusáři se spíše pídí po přírůstcích. Moje rostliny často přirostou za jednu sezonu o jednu areolu, ale jsem docela spokojený. Za prvé, nenutí mě to k rozšiřování pěstebního prostoru, za druhé, rostliny pak většinou k něčemu vypadají. Nemohu si pomoci, ale vzhled rostlin nejde u nás moc dohromady s rychlostí růstu.To si musí člověk vybrat.
 
Dále jste velice dobře vystihl, že přítel Šimko má krásné rostliny, ale spíše ty miniatury. Takže ten problém je asi skutečně ve výběru. Osobně jsem vždy preferoval také divoce trnité rostliny, aby se bylo na co dívat.
 
A ještě jeden postřeh - já si také myslím, spíše jsem o tom přesvědčen, že úplně volná kultura není u nás to pravé ořechové. Prostě určitou ochranu ty kaktusy potřebují. Mnoho lidí by s tím nesouhlasilo, ale mám to vypozorované. Naše klima se od amerického liší, a to nemůže popřít nikdo.
 
Myslím, že s panem Šimkem znovu navážu debatu a snad ho přesvědčím, že v tom nejsou žádná chemická kouzla, ale jen trpělivé pozorování, co je a co už není pro rostliny vhodné. Pokud chcete, můžete mu klidně tento dopis přeposlat, a klidně i tuto moji odpověď použít do svého webu.
 
Přeji Vám dobrý zbytek sezony, na Váš web chodím a budu chodit dále rád,
s přátelským pozdravem,
 
Peri.

 

cactusmineral dnes:

Konec korunuje dílo a to je periho příspěvek.
Souhlas, že zcela volná kultura - ať už výsadbou ven, nebo jen pěstováním rostlin pod širým nebem u nás není možná... Kaktusy ničí slunce, déšť, prudké výkyvy teplot a v neposlední řadě obrovské množství plísňových patogenů. Rostliny vytrňují zpočátku sice lépe, ale také dostávají různé fleky a spáleniny, což znamená, že potom vytrňují hůře, pokud neuhynou vůbec. Všeho s mírou v našich končinách a vyvážené pěstování. To znamená, že některé rody a druhy mohu vynést na 6 -7 měsíců ven, ale musím se o ně starat !!!

Na závěr nezbývá než uvést báseň Rabíndránatha Thákura ze sbírky Drobnosti:

 

Levý břeh jen pořád vzdychá, sotva slzy tají:

"Tam na pravém břehu, pane, tam se dobře mají!"

Pravému však břehu také vášnivě zrak plane:

"Levý břeh je na tom dobře, ten má štěstí, pane!!!"

 


 

Martin Kubík:

Děkuji Milovi i Perimu za debatu na vysoké úrovni i za fotomateriál.
Taktéž přeji vše nejlepší jejich kulturistům a krasotinkám.
Kaktusářství je o tom, co se tu teď právě odehrálo.