Houbařské okénko

Stránka je stále ve výstavbě, levelery přibudou až nakonec...


 

Houbařské okénko

 

Předmluva nutná:

Kdysi, když byl tento web ještě v plenkách a pouhé jednotýdenní mimino, začínal s jednou stránkou i o houbách, vedle kaktusů a minerálů. Protože materiálu za ta léta přibylo, tato stránka byla tedy opět zavedena jako další oblast mého přírodovědného zájmu pro poučení i pobavení.

 

Rozhodně si nečiní nároky na úplnost, ani není a nechce být atlasem, nebo návodem jak sbírat či upravovat houby (recepty uvedeny jen v žádoucích případech).

 

Tento přehled má čas od času přinést nové informace z oblasti praktické mykologie, ze situace na lokalitách i nové pohledy na život těchto zajímavých organismů.

 

Autor stránky se zříká odpovědnosti za škody, které mohou vzniknout v případě neznalosti, neporozumění, misinterpretace, omylů a nedostatečné praxe v studiu, sbírání, zpracovávání a konzumování hub. Návštěvník této stránky bere na vědomí, že vždy jedná výlučně na vlastní riziko a veškeré informace zde uvedené jsou jenom orientační a subjektivní názory autora, z nichž nemohou být vyvozovány žádné nároky, odpovědnosti či práva.

 

Stránka je tedy určena především pokročilým a vyspělým houbařům, knížky plné barevných obrázků s nicneříkajícím textem kde jeden autor opisuje od druhého, aniž by vůbec zašel lesa, jsou určené spíše začátečníkům jako popularizační doplňkový materiál, který tady není těžištěm zájmu. Koneckonců jsou vítání nejen houbaři, ale i hounaři, pokud je tato stánka přivede k zamyšlení a zlepšení se, tak budu jen rád...

 

HOUBAŘI a HOUNAŘI

 

Jaký je rozdíl mezi houbařem a hounařem ?

 

HOUNAŘ vstává ve 4 hodiny ráno (i dříve) aby mu ty „jeho“ nikdo neposbíral.

HOUBAŘ nemá proč spěchat, ví že v lese je nejlíp v 10 hodin ráno, kdy už není tolik rosy.

 

HOUNAŘ bere jakoukoliv jakost i velikost - dloube i centimetrové praváky nebo naopak přezrálé a pohryzané plodnice, a ty největší přijdou na vrch košíku. Čím je toho víc, tím líp!

HOUBAŘ bere jen houby s dobře vyvinutými znaky, pro kuchyni a pro studium ukládá plodnice zvlášť.

 

HOUNAŘ hlavní nástroj hounaře je nožík na uřezávání hub !!!

HOUBAŘ hlavní nástroj houbaře je fotoaparát na zdokumentování všech nálezů.

 

HOUNAŘ sbírá jen ty co zná aby je sežral, protože konzumace je to hlavní.

HOUBAŘ sbírá i ty co nezná aby je poznal, protože vzdělávání se je to hlavní.

 

HOUNAŘ měří úspěchy počtem zavařených sklenic...

HOUBAŘ měří úspěchy počtem vyfocených vzácných druhů hub.

 

HOUNAŘ se pohybuje v lese jako člověk, takže o něm všichni vědí podle zanechaných stop, kraválu, smradu z cigaret.

HOUBAŘ se pohybuje v lese jako zvíře, takže o něm ví málokdo, nic po něm nezůstává, naopak uklízí i odpadky po hounařích.

 

HOUNAŘ se nijak nezajímá o ochranu přírody, ani neví že existuje.

HOUBAŘ je vždy připraven pomoci lesu podle svých možností.

 

HOUNAŘ cílem je nagabat co nejvíc košů.

HOUBAŘ cílem je být spojen s Přírodou.

 

Tak a teď máte na výběr !

 

Ohnivec rakouský Sarcoscypha austriaca na nové lokalitě. Krása, která nenechá chladným žádného houbaře v pravém slova smyslu!

 

Pařezník pozdní Panellus Serotinus, 30cm široký, Řikonín. Ten, co šel za mnou, ho upižlal nožíkem a sebral. Že by na Vysočině panoval hladomor ? Pochopitelně na nádraží se s ním chlubil dalším hounařům za nadšeného hýkání..."jářku kucí, to sem měl kliku !" (samozřejmě to bude chutné a výživné jak ta klika...)

 


 

Bezpečnost práce:

Pohyb v lese a v horském terénu řeší také specializovaná literatura, jen upozorním na tři největší rizika, která hrozí při sbírání hub v našich končinách:


1. Klíště, vlivem GO se klíšťata běžně vyskytují i v nadmořských výškách nad 1000 m.n.m. a hlavní klíšťatový měsíc je květen, od 500 m.n.m. červen. V té době do lesů chodí jen greenhorni, pokud musíte studovat makromycéty v této době, je třeba se příslušně na to vybavit (repelenty, oblečení atd.).


2. Další riziko pochází z přecenění vlastních znalostí, omylů, hamižnosti, spěchu, a idiocie všeobecné při sběru hub, kdy je sebrána houba jedovatá, což pak končí špatně nebo i tragicky...

3. Největší rizika jako vždy pochází bohužel od lidí, je třeba si dávat pozor, být ozbrojen, a do těžkého a odlehlého terénu nechodit sám. Perfektní znalost počasí je samozřejmostí.

 

 

 

CHYBY A OMYLY:

Vůči chybě není nikdo imunní a přirozeně nemůže být ani tento web. Když si otevřete slavný kapesní atlas Pilát+Ušák na str. 61 -63 jsou prohozené obrázky koloděje a kováře, protože to tenkrát odpovídalo konsenzu té doby, přesto kniha vyšla ve více než stech jazyků a pár lidí se přiotrávilo podle špatně namalovaných obrázků, např. str. 149. Pavučinec různý...

I věhlasný prof. Smotlacha doporučoval a sám konzumoval jedovaté houby, což ovšem nijak nesnižuje jeho olbřímí práci, díky níž se Československo se stalo světovou mykologickou velmocí a enormní zájem o houby u naší všeobecné veřejnosti přetrvává dodnes.

Co tím chci říct ? Vždy je lépe pochybovat a považovat houbu za jedovatou a přehánět v tomto směru, než obrácený lehkovážný přístup. Trocha hysterie nikoho nezabila ale trocha amanitinu snadno vytráví celou rodinu.

 

Otrava houbami je to nejhorší co se vám v životě může přihodit, tomu lze předejít jen důsledným studiem hub v přírodě, na výstavách, srovnáváním poznatků z více zdrojů a především soustavným zdokonalováním se v oboru. Kdo nemá trpělivost, přehled, znalosti a cit pro přírodu, ať do lesa chodí jen na procházky a houby pro kuchyni si obstarává raději v supermarketech. Každá plodnice pro konzumaci musí být jednotlivě určována! Makromycétů – hub tvořící viditelné plodnice je u nás přes 5000 druhů a všechny je znát nemůže nikdo, avšak:

 

Vohnoutské řeči – sbírám jen to co znám nemohou stačit:

 

PROTOŽE AŽ TEN CO NEZNÁŠ BUDE VYPADAT JAKO TEN CO ZNÁŠ
– MŮŽE DOJÍT K POHROMĚ...

 

 

NAŠE NEJHORŠÍ JEDOVKY:

 

  1. Pavučince zejména podrodu Dermocybe. Všeobecně se soudí, že nejjedovatější jsou Muchomůrky zelené a spol., není to však pravda. Orellaninový komplex představuje skupinu těžko odbouratelných toxinů s ještě větší mortalitou než polypeptidy z muchomůrek. Je-li smrtnost u Muchomůrky zelené 60% pak dá v tomto poměru Pavučinec plyšový rovných 90% a jsou ještě horší. Lze se z toho dostat jen po včasné transplantaci ledvin, se všemi komplikacemi k tomu náležejícími... většinou však otrava pavučincem končí smrtí.
     

  2. Muchomůrky zelená, jízlivá, jarní a některé bedly, čepičatka jehličnanová aj. – amanitinový komplex. V moderní literatuře se píše, že dnes již je možné postiženého zachránit a provede-li se léčba včas tak i zcela vyléčit. Tyto řeči náleží však do říše bajek. Zákeřnost alfa-amanitinu spočívá v tom, že se plně projeví až jak koluje v krevním řečišti, a to není včas, ale po 6 – 8 i více hodinách, kdy již napáchal největší zlo. Včas je to jen když do jedné hodiny po konzumaci přijde na návštěvu skutečný houbař a zjistí co postižení snědli, a urgentním příjmem s rychlým pročištěním krve na specializovaném pracovišti pak lze pacientovi pomoci. Taková šance je však jedna ku triliónu...Patologové k tomu píší, že játra se roztečou jako hořčice a otrávený -pokud přežije (slabší otravu)- ke svému aktuálnímu věku připočte +70let, tak budete vypadat i se cítit. Transplantace jater je často jediné -nijak zázračné- východisko. Poslední dobou se u nás hojně tráví asiaté, kteří Muchomůrku zelenou a jízlivou mýlí s u nich běžně rostoucími a sbíranými jejich druhy jedlých kukmáků...

  3. Muskarinové otravy – potenciálně smrtelné Vláknice začervenalá (- patoulliardova), Vláknice hvězdovýtrusná aj., Hlíva olivová, bílé strmělky, červené muchomůrky aj. Otravy tohoto typu mohou končit 100% fatálně pro osoby s tělesnými indispozicemi, slabším oběhovým systémem, poruchou tlaku, srdečním onemocněním či vadami – takoví jedinci by se měli vystříhat konzumace všech hub vůbec.

  4. Otravy nervovými a různými jedy – potenciálně smrtelné Muchomůrka porfyrová, citrónová, tygrovaná, závojenka olovová aj., některé čirůvky a ucháče. Ibotenin, muscimol, gyromitrin atd. Většinou se kolabuje z šoku a dehydratace.
     

  5. Alergické šokové reakce – potenciálně smrtelné, podle druhu, obsahu látek, lokality a vlastní odolnosti konzumenta...Čechratky, bedly, hnojníky, čirůvky, pečárky, ryzce, holubinky atd. Alergickou reakci můžete dostat na jakoukoli i jedlou houbu, proto osoby, které mají potravinové zkřížené alergie by houby ani exotické ovoce neměly konzumovat vůbec.
     

  6. Otravy houbami otrávenými – jakýkoliv druh i jinak jedlý a výtečný – s výsledkem vždy nejistým a možným poškozením zdraví či až smrtí. Houby postříkané herbicidy, Roundup, Atrazin, Dichlorvos, či jinými chemickými přípravky/ průmyslové oblasti s půdou kontaminovanou fenolem, benzenem kyanidy/ těžké kovy – kadmium, rtuť, olovo, dioxiny/ plodnice staré zapařené, či plesnivé – rozkladné dusíkaté jedy/ karcinogeny - aflatoxiny, nitrosaminy, radioaktivní plodnice atd.
     

PAMATUJTE – při podezření na jakoukoliv otravu houbami třeba postiženého co nejrychleji dostat do nemocnice! Vždy seberte zbytky hub, pokrmů či zvratků nebo výkalů (propláchnout v cedníku) do plastové krabičky pro NUTNÉ určení druhu houby a stanovení léčby, leckdy jde o minuty mezi životem a smrtí!

 

 

Autor webu vám přeje úspěšný lov a dobrou chuť!

 

 

KTERÉ HOUBY JSOU VLASTNĚ SPOLEHLIVĚ JEDLÉ ?

Pro obsah látek nepříznivě působících na krev ve velkém množství žádné.

Také všechny houby z přírody v průmyslových oblastech se dnes bohužel dají označit za jedovaté.

Obrovská kvanta Atrazinu a Glyfosfátů vylitá na naše pole, lesy, řeky vedou k závěru, že přílišná konzumace jakýchkoliv hub i ze zdánlivě dobrých lokalit nemá prospěšný vliv na zdraví a trvale poškozuje organizmus. Proto mějte vždy na paměti, že i houby jedlé a výtečné – používáme jen jako přídatné koření, nikdy se nechtějte nasytit jen samotnými houbami. A v fatálním stavu jsou některé saprofyty v zasažených lokalitách v Evropě po explozi JE v Černobylu. Znovu připomínám – houby nejsou strava, jen její doplněk !!!


 

PŘEHLED NADNORMATIVNĚ RADIOAKTIVNÍCH HUB:

Izotopy Cesium 137, Stroncium 90

Protože někteří "zaručení" bloggeři – mykologové vyvracejí takové zprávy jako hoax, musím k těmto pyndům podotknout, že zatímco USA vydaly List of radioactive mushrooms in Europe after Chernobyl...na základě podkladů z RF ( !) v Evropě nic takového pořízeno nebylo. Ne každý saprofyt je ovšem schopen absorbovat každý izotop co se namane...

EU norma uvádí například pro Cesium 137 v potravinách 600 Bq./ kg, v vyšetřovaných plodnicích, bylo zjištěno až 6200 Bq./ kg, přičemž dovozci a prodejci sušených hub těmito potravinami kontaminovali i řetězce a oblasti, kde původně zvýšená radioaktivita nebyla.

 

Z naší republiky to nejvíc schytaly oblasti:

Východní Pošumaví a Jižní Čechy.

Pražská plošina a Blanicko, Mnichovicko.

Kutná Hora, Chrudim, Broumovsko a Les Království.

Králický Sněžník, Rychlebské Hory a Hrubý Jeseník komplet.

Opavsko, Hlučínsko, Ostravská pánev a Třinecké Beskydy komplet.

 

Suillus - cca 22 druhů

Boletus - cca14 druhů

Xerocomus - cca 10 druhů

Russula - cca 8 druhů

Lactarius - cca 5 druhů

Macrolepiota -2 druhy

 

Mezi nejvíce bezpečné patří druhy rostoucí na stromech a pařezech.

 

Mimořádně nebezpečná je situace v Bavorském lese v Rakousku, tam se houby nesmí sbírat vůbec, ani rostliny ani zvěřina z tamaď není poživatelná - hodnoty spadu jsou místy takřka srovnatelné jako v samotném epicentru výbuchu.
 

Aktuální stavy:

ČR průměr na lokalitách spadu 1250 Bq/ kg = cca dvojnásobek normy

 

RAKOUSKO Bavorský les, střední Skandinávie a jih Finska průměr 6200 Bq/ kg = cca desetinásobek normy

 

BĚLORUSKO jih a východ, a EPICENTRUM 13500 Bq průměr/ kg víc než 20 násobek normy/ bodově až stonásobek, podle toho kam jaké zrno prachu padlo...

 

Závěr: Radiace hub je tedy v EU na daných lokalitách značná, u nás to není taková hrůza, to ale neznamená, že houby nemají zvýšenou radiaci, tvrdit něco jiného může jenom ignorant a hlupák. Maximální množství, které můžete bezpečně zkonzumovat je zhruba 4 kg sušiny, což odpovídá cca 40 kg hub vážených za syrova/ ročně/ 70 kg osobu. A tolik hub konzumuje málokdo. Velké oblasti ČR jsou poměrně bezpečné co se týče radiace hub, nicméně ne už tolik co se týče chemické kontaminace herbicidy a jejich reziduy, tam je problém mnohem palčivější.

 

Prognóza do budoucna: Špatná. V létě roku 2015 za velkého sucha a požárů v oblasti Pripjatě neslo východní proudění mraky radioaktivního popela do celé ČR po dobu víc než jednoho týdne. Ani zmínka o tom v úřadech, tedy ještě horší než za komunistů... Z Fukušimy také nadále uniká nebezpečná radiace, takže kontaminace hub u nás opět pozvolna stoupá.

 

Pokud jste silně proti konspirativní a antihoaxně zaměření - doporučuji si vzít příručního geigera a v někde v hypermarketu obejít rybičky v konzervách nebo stolní oleje nebo sušené čaje. Potom něco uvidíte. Můžete mít ale velký problém s ochrankou...

 

Radioactivity is still escaping from the reactors in Fukushima –
posing
a significant threat to humans and the environment. Even though reliable information on the extent of radioactive contamination is not available, one thing is certain: the people of Japan will have to deal with contamination – in food – for decades.

The dietary intake of radionuclides such as cesium-137 after nuclear disasters like the meltdowns at Fukushima and Chernobyl represents the highest danger to human health in the long term. Officially permissible limits on the content of radionuclides in food, set with the intention of protecting the population from exposure to radiation, therefore play a very prominent role.

The nuclear disaster at Fukushima again raised the question – as did the reactor meltdown at Chernobyl – of how much protection can be guaranteed to citizens when currently permissible limits are in effect. To answer this question, foodwatch commissioned Thomas Dersee and Sebastian Pflugbeil of the German Society for Radiation Protection to compile the study found in this report.

 



 

 

ALERGIE

 

Čechratka podvinutá paxillus involutus – Na prvním místě o alergenních houbách nemůže chybět tato smrtelně jedovatá (ano obsahuje jedy), nebezpečná houba.

A, Toxické kumulativní antigeny - Předpokládá se nejméně 20 látek z nichž 2 byly vytipovány jako možné ( některé škodlivé lektiny ), s komplikovanou strukturou, zatím stále ověřovanou. Čechratka obsahuje kumulativní látky vždy zdraví škodlivé i v jakémkoliv množství a úpravě. Po pár dávkách této zabijácké houby může dojít k fatální auto-hemolýze – imunohemolytickému syndromu s následným rozkladem krve, šokem a selháním všech životně důležitých orgánů. Ježto krev se doslova „promění ve vodu“ jsou prvotně postiženy orgány vyžadující masivní zásobování kyslíkem anebo ty co pracují s velkým průtokem krve. Kolaps je velice rychlý - začne silnou slabostí s poklesem tlaku, brněním v končetinách, křečemi a následnou ztuhlostí, následuje koma, popřípadě edém mozku a úplné selhání ledvin ucpaných metabolity, kolaps plic i srdeční zástava, kompletní selhání oběhové a dechové, často i vše najednou během 5-20 minut. Stav vyžaduje letecký převoz !!! Léčba není možná, jen řešení akutních problémů podporou životních funkcí spočívající nejprve v napojení na dýchací přístroj, následné dialýze, a poté v nasazení některých podpůrných a stimulačních prostředků, popřípadě i transfuzí...


B, Mimo to byly zjištěny i jiné jedovaté látky jako involutin, involuton 5-(3,4-dihydroxyfenyl)-2-(4-hydroxyfenyl)-2-hydroxy-4-cyklopenten-1,3-dion, na bázi tetraacetylových derivátů. Jako další byla objevena směsice chemikálií - kyselina linoleová, krotonová, manitol, ergosterol, také deriváty β-D-glukopyranosidů (glukosidů)- methyl, ethyl, nebo n-butyl, či také methyl, ethyl, nebo n-butyl linoleáty, v závislosti na užití separačních roztoků, hydroxycyklopentanedion, fenolové deriváty, které způsobjí hnědnutí pokožky, třeně a poraněných lupenů.

C, Houba rovněž dovede syntetizovat toxické metalické polypeptidy a dioxiny, které jsou rovněž předmětem momentálních výzkumů.

D, Byly zjištěny těžké kovy jako přídatná kontaminace z průmyslových oblastí, kadmium, nikl, olovo, thalium, zinek, arzén aj.

E, Mimořádná radioaktivita nad normu v spadových oblastech, houba je na prvním místě ze všech hub jako akumulátor izotopů.

 

Čechratka podvinutá roste po celém světě, v nížinách a listnatých lesích je menší a kompaktnější, velice tuhá, na horách ve vlhkých smrčinách větší a šťavnatější 15 – až 20cm. Právě na tuto houbu kdysi zemřel i známý německý mykolog Julius Schäffer, který propagoval její konzumaci. Čechratka podvinutá je právě nejvíc nebezpečná při opakovaném požívání, ale zdraví škodlivá je v jakémkoliv množství. Doporučovat její sběr a konzumaci dnes mohou jenom jedinci zcela nesvéprávní...Podobné imunopatogenní látky, i když v menším množství byly zjištěny i v Sírovci žlutooranžovém Laetiporus sulphureus, rovněž stále konzumovaném, proto doporučuji opatrnost. N E S B Í R A T !!!

Na závěr by se hodilo – nejdřív zbledneš docela, pak klesneš jako kabela!

 


 

Čechratka černohuňatá Tapinella atrotomentosa smrtelně jedovatá, nebezpečná houba, obsahuje toxické kumulativní antigeny, stejně jako předchozí druh. Č. černohuňatá má zajímavou ekologii, kdy chemickými látkami tráví konkurenci kolem sebe a u nás dosahuje podstatně větších rozměrů - až 0,5 metru (MS Beskydy), než uvádí literatura. Klobouky se větví - doslova odnožují, zatím toto nebylo přesně vyzkoumáno, jak mnohočetné dvojčatění probíhá. Na snímku je dvojčátko mladé plodnice s dalším sotva patrným založením třetího kloboučku v úžlabí dvojice. Výzkum čechratek, zejména jak probíhají konverze kyselin symbiotických bakterií v látky houbě potřebné a následná zpětná transformace v různé deriváty aminokyselin včetně metalických dioxinů mohou přinést nejedno překvapení v podobě cenného vědeckého objevu, popřípadě i ocenění nejvyšší.
 


Hnojník obecný Coprinus comatus Jedovatý z přírody, zdraví škodlivý ze sadby – tolik můj názor. Houba se zatím uvádí jako jedlá a dosti chutná a dokonce se i uměle pěstuje. Bohužel však výskytem nezůstává nic dlužna svému jménu, protože roste na okrajích cest, v příkopech, na rumištích a silně přehnojených smetištních lokalitách. Z hnojníkem jsem udělal špatnou zkušenost již jako namachrovaný „houbař“ v 8 letech. Sebral jsem tehdy mladé a čerstvé plodnice rostoucí na louce ve městě a donutil rodiče ať mi z nich udělají smaženici... Byla výborná. Ač nejsem potravinový alergik do hodiny mně osypala ruce až po lokte strašná kopřivka a to poněkud srazilo mé machrování. Za dva dny to sice zmizelo, ale že by mi bylo nějak dobře..dodnes na to vzpomínám, bylo to velice poučné...Tenkrát se moc nejedovalo, ale i tak – kdož ví ? Mějte to tedy na paměti, až budete zkoušet novou houbu. A co teprv ten „březový“ pavučinec...

 


 

 

BEDLY

Prakticky všechny bedly jsou dnes jedovaté a to i ty dříve označované jako jedlé – viz popisy u jednotlivých druhů. Nejprve bude pojednáno o Bedle vysoké versus Bedla červenající. Se sbíráním bedel je tedy utrum, nedoporučuji sbírat žádný z těchto druhů. Podrobné rozdělení rodu do podrodů si snadno dohledáte jinde.

Otravy a potíže hrozící u bedly vysoké (i b. červenající):

 

  1. Alergické šokové reakce na některé látky bílkovinné povahy

  2. Otrava kumulativními disruptory lektinového typu – ne ve všech plodnicích !

  3. Otrava až zmrzačení sekundární jedy natáhnutými zvenčí – hnojiva, pesticidy, herbicidy, bylo již několik případů otrav organofosfáty, pyrethroidy, dusičnany, které bedly dokáží akumulovat v plodnicích z velké plochy.

  4. Zvýšená radiace v oblasti spadových skvrn.

  5. Otrava těžkými kovy v průmyslových oblastech

  6. Otrava záměnou za jiný druh...

  7. Pozdě na podzim sbíraná je nechutná pro nedostatek slunečního záření...

  8. Pěkný žlučníkový záchvat při požití řízků z bedly pro velké množství nasáknutého tuku...

 

Bedla vysoká Macrolepiota procera Vedená jako jedlá a výtečná, bohužel jen donedávna. Bedlu vysokou spolehlivě odlišíme od ostatních nejedlých až smrtelně jedovatých druhů podle – nákružku pod třeněm na němž je zprvu velký kuželovitý prsten ze zbytku odtrženého klobouku, třeň je vysoký minimálně 40cm, dole s masivní hlízou obalenou hrabankou, třeň je v mládí plný a dlouho zůstává vatovitě vycpaný, houba nikde poškozením nerůžoví. Sběr na vlastní riziko !!!
Bedla vysoká – délka třeně 60cm ! Fotka značně zkresluje, protože houbu držím pod velice ostrým úhlem aby se mi tam vešla celá i s hlízou. Nerozvinutý klobouk měl 15 cm v průměru, hlízy kolem 8 cm.

 

Bedla vysoká – variabilita klobouků


Bedla vysoká – detail nákružku na třeni s odtrženým kuželíkem kloboukového prstene.
 

 


Bedla červenající Macrolepiota rhacodes Vedená jako jedlá a výtečná, bohužel jen donedávna. Bedlu červenající spolehlivě odlišíme od ostatních nejedlých až smrtelně jedovatých druhů podle – masivního hrbolce kaštanové barvy ve středu klobouku, třeň je vysoký maximálně 30cm, trubkovitě dutý, houba poškozením špinavě růžoví až kaštanově hnědě červená. Sběr na vlastní riziko !!! Otravy a potíže hrozící u bedly červenající jsou stejné jako u předchozího druhu navíc doplněné o možnou otravu fenolickými deriváty.
 

Bedla červenající (2ks dole) ve srovnání s bedlou vysokou (2ks nahoře) na tácku. Všechny houby na obrázku byly upečeny a snědeny jako jedlé a celkem dobré, bez zjevných zdravotních následků...ovšem pro důvody výše popsané

N E D O P O R U Č U J I    S B Í R A T !!!
 

Už hrají, hrají hamižnému hounaři

na krchov jede – bedly si usmažil

nad vírou v atlasy ďábel zaplesá

už hrají, hosana na nebesách ! “

 



Bedla vyniklá Macrolepiota prominens Vedená jako jedlá a výtečná, patří ke skupině velkých bedel, bohužel i tyto velké bedly - viz výše – mohou způsobit zdravotní komplikace, končící až fatálně. Tato houba je velice variabilní a zahrnuje několik proměnlivých poddruhů a forem. Klobouk má vždy vysoko vytlačený hrbol až 5 cm velký do šířky i do výšky. Třeň je hladký, jemně vláknitě šupinkatý v kaštanovohnědých odstínech. Jsou i formy celé bílé a velice světlé. Prsten volně posunovatelný bez nákružku nebo s pseudonákružkem. Roste na okrajích lesů v trávě, či hrabance, na pastvinách a loukách. Konzumaci nedoporučuji.

 

Bedla dvojsmrtná Chlorophyllum dimortis n.n. Kubík 2017 Smrtelně jedovatá, amanitinový komplex, polypeptidy, deriváty fenolu. Vyskytuje se ve dvou formách – lesní a zahradní. Plodnice prolínají areál s výskytem Bedly vysoké a i B. červené, proto může dojít k fatálním omylům. Tato bedla nemá nic společného s Bedlou červenající, a má již několik neplatných popisů – Lepiota rhacodes var. hortensis Pil., Lepiota bohemica Wich., Lepiota pilatii etc.

Klobouk je 15 -20 cm v průměru, v mládí krátce vejčitě uzavřený, rychle se plošně rozkládá. Pokožka je pokrytá dlouhými vlnatými šupinami, střed má plochý kožovitý hrbol s několika strupy do různé délky směrem k okraji. Lupeny 10 -15 mm vysoké, bílé, v stáří krémové nebo růžovějící na ostří. Poraněním hnědočervená. Třeň 10 -15 mm silný, dutý, jen velmi lehce červeně žíhaný, vysoký pouze 10 – 20 cm, dole s malou kulovitou hlízou 2 -4 cm velkou. Prsten volný posunovatelný, nákružek může chybět.

Var. sylvatica  (Na obrázku) roste v jehličnatých i smíšených lesích a má tmavší barvy.

Var. hortensis roste v trávě na hnojených plochách, v kompostech, v pařeništích a ve sklenících, v hojném počtu a má velmi světlé až bílé barvy.

Obě variety mohou obsahovat značné množství alfa amanitinu, z některých stanovišť ještě více než Amanita phalloides, obsah látek v plodnicích kolísá. NESBÍRAT !!!


Bedla dvojsmrtná Chlorophyllum dimortis n.n. Kubík 2017 Deadly poison, contains mixture of amanitins, polypeptides, phenol derivatives. It exists in two forms – a forest form and a garden one. This mushroom inhabits areas together with Macrolepiota procera and Macrolepiota rhacodes, which therefore can lead to fatal errors. The Chlorophyllum dimortis has nothing to do with Macrolepiota rhacodes , and has already had several invalid descriptions - Lepiota rhacodes var. hortensis Pil., Lepiota bohemica Wich., Lepiota pilatii etc.

The cap is 15 -20 cm in diameter, in the youth is briefly closed ovate, quickly spreads across the board. Its skin is covered with long woolly scales, it has a center flat leathery bump with several scabs spread into different lengths toward the edge. Gills are 10 -15 mm high, white, cream or dirty pink-red on the blade. Injuries turn into that color too... The stipe (trunk) is from 10 to 15 mm thick, hollow, very lightly streaked red, high only 10 - 20 cm, below it there is a the small spherical tuber 2 -4 cm high. The ring is free shiftable, collar may be missing.

 

Var. sylvatica ( in the picture ) grows in coniferous and mixed forests and has a darker colors.
Var. hortensis grows on the grass, in overfertilized areas, on composts, in hotbeds and greenhouses, usually in large amount, and has a pink pale or rather white colors.
Both varieties may contain a considerable amount of alpha amanitine, on some sites even more than Amanita phalloides!, but content of the substances in fruiting bodies varies too.
Do not collect or eat under any circumstances !!! AVOID THESE !!!


 

Vlevo košík, vpravo nůž !

zemřel hounař, dobrý muž...

V lese, ten se neztratil

pochybil však – zaplatil...“

 

Bedla hřebenitá Lepiota cristata Smrtelně jedovatá, amanitinový komplex, 3x jedovatější než Muchomůrka zelená, jedna z nejjedovatějších hub na světě! Houba se poslední dobou lavinovitě šíří našimi lesy, tak jak podhoubí původních druhů hub odumírá pro změny klimatu – extrémy v teplotách a sucho. Kalamitní a invazní druh, velice variabilní, je celá řada ekotypů, forem a dílčích populací, hodných vědeckého průzkumu. Pozor na tuto houbu leckde ještě mylně vedenou i mykology jako nejedlou !!! Bedla hřebenitá je spolehlivý zabiják !!!

 

Bedla zardělá Leucoagaricus leucothites Jedovatá. Obsahuje látky zdraví škodlivé, byť v malém podílu, přesto po každé konzumaci poškozující játra s následným možným rozvojem fosfolipidového syndromu a jiných komplikací. Bedla roste v návozech mulče, v kompostech, v trávě, v příkopech, v zahradách, podél struh a plotů. Rovněž hrozí sekundární otrava herbicidy – vzhledem k místě výskytu a navíc ještě i terciální otrava bakteriálními produkty na napadených starých plodnicích. Vede se jako jedlá, nedoporučuji sbírat. Klobouk na otlačených místech chytá meruňkově rezavé odstíny, prsten je na třeni volně posunovatelný, bez nákružku, na fotce demontáž plodnice.


Bedla z parku nebo z proutí

dva metry tě pod zem zkroutí

kdybys jídal holubinky,

mohls být ještě u maminky...“

 

(Russula subnigricans – smrtelně jedovatá. Obsahuje disruptory neznámého typu na bázi paracetických kyselin, které jsou už samy o sobě dost žíravé, ale ještě spouští i kaskádový efekt, vedoucí k rozpadu svalových tkání a vnitřních orgánů. Je podezřívána i kyselina cykloprop-2-en karboxylová, která ale spíše může být vedlejším efektem polymerace složitých reakcí a pak se najde jako nadbytečný odštěpek v kreatinfosfokináze. Tato holubinka roste naštěstí zatím jen v jihovýchodní Asii. Smrt je rychlá, do 12 – 24 h. pro vnitřní vykrvácení. Mortalita vysoká min. 50%, záchrana neexistuje.)

 

Závěr: Bedlotvaré a bedly jsou řídící jednotky v podstatné části makromycétů vůbec. Jednotlivé podrody bedel jsou v prudkém vývoji a radiačním štěpení do dílčích populací, často odlišných od toho co se sbíralo před 100 - 50 - ba i 20 lety.
 

Tak jak se mění klima a podmínky, tak se mění i druhová struktura hub v jednotlivých regionech i houby samotné se svým chemismem. Co včera bylo ještě jedlé může být dnes jedovaté a po pozítří smrtelně.
 

Proto je na každém svéprávném jedinci, zda zváží a přijme toto riziko, nebo zcela odvrhne konzumaci bedel. O jedlosti či jejich nejedlosti se jistě dá polemizovat, ale polemika neobstojí proti faktům – a tím je sadbová kostka pečárek z obchodů, kde stojí plus mínus 150 Kč, kde si pochutnáte na spolehlivých houbách a ještě se u toho pobavíte s pěstováním.


 



 


 

ČIRŮVKY – jedůvky...

Ještě než začneme:

POZOR NA ČIRŮVKU ZELÁNKU Tricholoma equestre (L.) P. Kumm. 1871: Houba známá jako jedlá a výtečná a takto je vedena i v literatuře, což ukazuje, že slepá důvěra v autority může snadno dovést – do rakve.

Roku 2014 tým profesora Jikai Liu z kunmingského botanického ústavu Čínské akademie věd v této houbě prokázal obsah silně toxických saponaceolidů, které způsobují rozklad tkáně příčně pruhovaných svalů. Jedy jsou to kumulativní, čili až při časté konzumaci po opakované dávce dojde ke kolapsu. Jedovatých čirůvek je ovšem daleko více, třeba Č. zemní, ale dokonce i známá májovka není zdraví prospěšná houba. Vývoj a poznání jde stále kupředu.



Čirůvka běložlutavá Tricholoma stiparophyllum Jedovatá, nebezpečná houba. Pro odpornou chuť je ale riziko otravy minimální. Je často mýlena s jinými druhy a to i mykology. Snadno se pozná podle úplně acetylenového pachu lupenů – kdo se s tím pachem nesetkal vybaví si spíše svítiplyn. Roste vzácněji, roztroušeně v listnatých bukohabrových lesích s malou příměsí břízy či smrku, na podzim. Fruktifikuje shodně se Strmělkou mlženkou a spol.
 

Čirůvka bílá Tricholoma album Jedovatá, nebezpečná houba. Pro odpornou štiplavě hořkou chuť je ale riziko otravy minimální. Je často mýlena s jinými druhy.

 

Čirůvka holubičí Tricholoma columbetta Nejedlá, potenciálně nebezpečná houba. Nedoporučuji nikomu ji konzumovat. Navíc je často mýlena s jinými druhy, přičemž snadno se odliší podle pravoúhle zahnutého třeně a moučné vůně. Už i malé houbičky mají stejný vzhled jako dospělé plodnice. Roste v lesích všech typů poblíž cest, potoků, na loukách a okrajích nátrží.


Čirůvka fialová Lepista nuda Jedovatá – za syrova, po důkladné tepelné úpravě - jedlá a poměrně chutná. Houba je vyhledávaná pro zejména kořenitou chuť a dobu výskytu. Roste převážně na okrajích listnatých lesů v místech kde je dost vlhko a hlavně kde se akumuluje listí ve velké množství. Houba je schopna se přestěhovat směrem dolů po svazích, jsou-li podmínky na stávající lokalitě nevýhodné – sucho, devastace povrchu, zvýšený sběr plodnic. V průmyslových oblastech se silným zamořením, možnost poškození zdraví pro zvýšenou radiaci a obsah škodlivin v plodnicích.

Čirůvka fialová zahrnuje širší okruh druhů a ekotypů rostoucí často pospolu a také mezi sebou mýlených i mykology.

  1. Čirůvka fialová vybledlá Lepista nuda ssp. dealbata Kubík 2017 Podobná typovému druhu avšak s modro-šedivě žlutavými odstíny, třeň víceméně fialový, plodnice jsou opravdu jiné, ale položka vyžaduje ještě důkladný terénní průzkum. Jedlá ale chuťově slabší než typ.

  2. Čirůvka špinavá Lepista sordida Často mýlena v odborných publikacích i na webech s předchozí položkou (špatné fotky). Plodnice Č. špinavé jsou však opravdu celé kožovitě světle hnědé a klobouk má navíc rýhovaný okraj, přičemž toto rýhování je skryté, protože je vrostlé do pokožky a jakoby jen prosvítá ven. Na čirůvce špinavé nikdy nic fialového nenajdeme. (fotka v přípravě). Za vlhka je při pohledu shora k nerozeznání od penízovky máslové. Jedlá a chuťově stejná jako typ.

  3. Čirůvka dvoubarvá Lepista saeva Plodnice je jakoby smontována ze dvou druhů hub: klobouk má z čirůvky špinavé - světle kožově hnědých odstínů včetně lupenů, a fialový třeň od č. fialové. „Evička“ je spíše luční, zahradní druh, vyhledává volná mísa s opadem rybízového listí, okraje lesů, pastviny, a jiná klidná a vlhká zákoutí bohatá na živiny. Jedlá a chuťově stejná jako typ.


Test pro začínající houbaře – vytřídíte tři druhy čirůvek z košíčku na obrázku ?

 


 

 

Holubinky

Jsou rodem hub s mimořádným významem, protože většina druhů je jedlá, snadno dostupná a pro houbaře velmi vděčná. V rodu se nachází dost druhů s výbornými chuťovými vlastnostmi. Studium holubinek je zajímavé jak pro mykology tak i pro praktické houbaře, kteří si tímto mohou podstatně vylepšit repertoár a skoro nikdy z lesa neodejít s prázdnou. (Ve velkém suchu na podzim 2015 skutečně v Beskydech vyrostla jen jedna muchomůrka šedivka – pod vyschlým vodopádem, ale většinou jsou nějaké holubinky vždy k mání...) Základní makroskopické znaky jsou kruchá dužnina třeně, třeň válcovitý, leckdy i velmi masivní, nápadné barvy pokožky klobouku a její slupitelnost, barevné chemické reakce dužniny s různými činidly, chuť a vůně. Mikroskopickými znaky se zabývají specializované weby, zájemci nechť si dohledají, ale v podstatě se na skoro každou holubinku najde dost fíglů jak ji v lese bezpečně určit, obecně se člení na jedlé a chutné – nepalčivé, nejedlé – palčivé, a na jedovaté – jen pár druhů extrémně pálivých či smradlavých. Kdo neumí odlišit holubinku od muchomůrky, měl by ve vlastním zájmu houby kupovat jen v obchodě...Vnímavému milovníku přírody poskytnou holubinky nejedno potěšení v podobě nálezu vzácných druhů, nebo přinejmenším v podobě chutného pokrmu.


Holubinka brunátná Russula badia Silně palčivá a tudíž nejedlá. Představuje statnou holubinku s 10 - 15cm velkým kloboukem a třeněm 15 -20 cm vysokým, jen velmi lehce nafialovělým. Lupeny ke třeni úzce zaobleně připojené až volné zprvu světlé, krémové, krémovo okrové později až sytě jílově žluté barvy, zvláště v suchém počasí a při velkých vedrech. Typická je pryskyřičná vůně. Nevím proč, ale je stále dosti mýlena i mykology, v některých atlasech je evidentně vyfocena

Holubinka quéletova Russula queletii, která je však daleko subtilnější a roste v mladých tmavých smrčinách spolu s ryzcem smrkovým, někdy až kalamitně, má většinou studenější fialové či vínové tóny i na klobouku i na třeni a je ještě štiplavější, nejpalčivější ze všech holubinek vůbec.


 

Holubinka černající Russula nigricans Jedlá, avšak velmi průměrné, obecné, zemité chuti. Přízemní až subterestický tuhý druh, s lupeny velkými a řídkými, s třeněm krátkým, poraněním nejdřív cihlově červená, posléze však zčerná. Tato houba si zasluhuje další průzkum, zejména s ohledem na využití imunomodulační, zřejmě lepší než má hlíva ústřičná.


 


 

Holubinky skupiny cyanoxanthae

Kdo sbírá klasickou Holubinku namodralou Russula cyanoxantha brzy zjistí, že není jen známá, jedlá a výtečná „kyanóza“ se špekovými lupeny, ale i jí podobné, kde se lupeny – více či méně lámou. Jednou z příbuzných je i

Holubinka doupňáková Russula grisea Jedlá a výtečná, trošku jakoby vybledle a zašedle zabarvená „kyanóza“ s lupeny křehčími, celkově sušší konzistence a menších rozměrů, většinou v doubravách, s habrem, bukem i promíšeně, pokožka klobouku jde sloupnout do poloviny jeho poloměru – viz test na obrázku. Trochu vzácnější druh vázaný na zdravé ekosystémy.

 

Holubinka fialovozelená Russula ionochlora Jedlá a výtečná, klobouk větších rozměrů, jako u „kyanózy“ , v středě však leckdy dolíčkovatě vmáčknutý, obvykle bledě zelenofialový či zelenorůžový světlejších až vybledlých barev, nikoliv tak sytých jako u typu. Lupeny jsou částečně špekové a částečně lámavé, reakce dužniny s FeSO4 dává meruňkovou barvu. Má ráda dost světla v listnatých a smíšených lesích s podílem jedle a borovice, ale vyroste i ve smrčinách často za suchého počasí, nijak hojně, celkově je vzácnější s ostrůvkovitým výskytem u nás. Někdy je klobouk zbarven půl na půl - růžovofialově a zelenookrově.

 

Holubinka podmračná Russula parazurea Pokročilejším houbařům ve zdravých smíšených lesích s podílem jehličiny se jistě už stalo, že při sběru holubinek párkrát natrefili na tuto „podivnou kyanoxantu“ s lupeny zprvu špekovými, nelámavými, ale později přeci jen suššími a jakoby křehčími a ta divná barva...šedozelená, šedoolivová až šedomodrá až někdy dofialova. Klobouk je ke středu široce vhloubený a tmavší jakoby zakouřený - podmračený, někdy pak v samém centru bledne od zadržované vody a barva se vylouží. Klobouk nemá nutně kulatý tvar, ale častěji se spíš blíží oválu. Od typu existují ještě dvě formy, z nichž pro tu na obrázku – se silně stříbřitě lesklým kloboukem – zejména k okraji – bych volil jméno Russula parazurea f. metallica n. pr. Kubík 2017, protože oslnivá zář byla skutečně překvapující, bylo pro ni obtížné houbu vyfotit. Houba vyrostla v nijak nehojném počtu poblíž Říkonína. Vzácný druh, jedlý avšak chuťově pouze průměrný, lépe jej ponechat na stanovištích.

........

 

Holubinka hlínožlutá Russula ochroleuca Jedlá, ale na hranici nejedlé houby, protože je absolutně bez chuti. Klobouk menších rozměrů kolem 6 - 8 cm, okrově žluté barvy jako jíl, jméno je tedy výstižné. Lupeny bílé, husté, lámavé, někdy lehce štiplavé, pokožka klobouku je do dvou třetin slupitelná. Celá houba je nápadně suchá a křehká. Roste hojně ve skupinkách, ve všech možných lesích, hlavně však ve smrčinách kde se plodnice vyvíjí již pod zemí a vyzdvihují a odhazují kopečky jehličnaté hrabanky. Není kalamitním druhem, jen hojně rozšířená a pro růst smrků velice potřebná obohacováním chudých půd. Vyroste i za sucha, kdy je jiných hub nedostatek, takže máme -li jen dvě dobré houby v košíku, můžeme k nim na doplnění přidat 3 - 4 kloboučky této holubinky jako nouzovku, aby bylo co do smaženice. Jinak je sběr zbytečný.



Holubinka nazelenalá Russula virescens Maso z lesa či zákusek, lesní klenot nebo houbařský svatý grál. Naprosto vhodné pojmenování, bez diskuze nejlepší jedlá houba na světě. Snadno poznatelná podle výrazných znaků, existují dvě formy, světlejší - základní se šedozelenou pokožkou a tmavší s odstíny svinibrodské zeleně. Na vybledlých místech chytá lehce rezavé odstíny. Roste v nižších nadmořských výškách, listnatých a hlavně smíšených lesích s příměsí jedle, břízy. V některých končinách zcela chybí - MS Beskydy, nebo je vzácná, proto na ni jezdím do jiných lokalit a po plodnicích se zpravidla vrhám robinzonádou... prostě nemohu si pomoci...

Holubinku nazelenalou lze zpracovávat všemi způsoby – Nakládat do octa, tuku, soli, cukru, do marinády, konzervovat ve vlastní šťávě, dále smažit, vařit, péct, dusit i sušit a přidávat do jídel, do nádivek, na paštiky a pomazánky, do polévek, nebo jako dezert, obalovat či péct volně na plotně, lze ji rozemlít na koření, na houbový výtažek, i upravit jako hlavní jídlo. Chuť za syrova je lahodná oříšková, vůně mírná ovocná, při pečení připomíná lososa na mandlích nebo pstruha a chutná ještě lépe a přitom je i dietní.

Holubinka nazelenalá jako chipsy: 8 -10 větších klobouků holubinek nazelenalých očistíme, napůlíme, (pokožku není nutno sundávat) opláchneme v horké vodě a po okápání dáme péct na sucho do kwokovy pánve s vysokým okrajem. Nesolíme aby zbytečně neslzela. Vodu můžeme vymačkávat obracečkou, jakmile se již houby nepotí, přikryjeme je pokličkou a slijeme, houby obrátíme lupeny nahoru a pečeme po druhé straně. Nakonec obrátíme opět lupeny dospod a dopečeme dozlatova a dáme vychladnout do misky. Vůně je to taková, že když jsem ji naposledy na Vysočině pekl, vyběhl celý hotel na chodby co se to děje... proto doporučuji rychle posolit a konzumovat někde v ústraní. Jinak vám toho moc nezbude...Když můžete – zamkněte se!



Holubinka osmahlá Russula adusta Jedlá, avšak velmi průměrné, zemité chuti. Přízemní a dosti velký druh, šedivých, směrem do středu klobouku tmavohnědých, tmavošedých až načernalých odstínů, i na ostří lupenů jakoby opálený od ohně. Je to houba dosti hojná, v roce 2016 s kalamitním výskytem, kdy megatuny těchto holubinek o rozměrech 20 - 30 cm zaplavily snad celé Karpaty a leckde nebylo kam šlápnout pro tuto zvláštní pošmournou holubinku. Kalamitní výskyt mělo na svědomí vedro v létě a podzimu 2015, kdy podhoubí celých druhů na jižních svazích odumřelo a na uprázdněný prostor pak v srpnu 2016 nastoupily houby suchu odolnější. Jde většinou o subterestický tuhý druh, s lupeny velkými a řídkými, s třeněm velmi krátkým, plodnice se vyvíjí pod zemí a současně jsou vyzdvihovány i s půdou. Nikdo to nesbírá a tak jsou lesy na horách plné černých strašidelných hub, kterých v příštích letech ještě přibude...


Holubinka vrhavka Russula emetica Jedovatá, silně palčivá houba, rostoucí v horských lesích nejčastěji v mechu Polytrichum commune kde se se svou zářivou červení klobouku vyjímá velmi pěkně až kýčovitě. V terénu je prakticky nerozlišitelná od holubinky jahodové, s kterou obývá stejná stanoviště, ale která má ovšem červeněji nadechlý třeň, kdežto vrhavka ho má bílý. Leckdy nezbývá než ochutnat, což jsem posledně poradil dvěma nezkušeným Polkám na známé lokalitě Bílá. Polky nadšeně děkovaly, ale když jsem se vracel spodní cestou, viděl jsem, že se na pěšině nade mnou nějak divně kroutí a plivají a plivají a plivají. Pochopitelně ochutnáváme kousek ne větší než tabletka...Holt si dámy udělaly "jarní pročištění" dle Gondíků...

 

Holubinka smrdutá Russula foetens Jedovatá, páchnoucí a palčivá houba nechutného vzhledu, špinavě oranžové barvy s výrazným rýhováním na okraji klobouku 10 -20 cm velkého. Pokožka je za vlhka oslizlá, lupeny úzce ke třeni připojené, později volné. Velice hojný druh smrčin i smíšených lesů, vyhledává vlhčí místa, leckdy i bažinné oblasti s kyselým substrátem. Zasloužila by si ještě důkladný mykologický průzkum.

 


 

H jako...Hřiby a hřibovité

Na houby této skupiny se dívám s kulinářským despektem a mykologickým obdivem. Hřibovité chuťově většinou nijak nevynikají (chuť je samozřejmě subjektivní vjem), většina je nejedlých až jedovatých. Ovšem jsou to druhy pro masy a tedy masově sbírané, leckdy v takovém měřítku až se lze diviti, že vůbec ještě rostou. Z hřibů jsou nejchutnější Hřib královský, přívěskatý a bronzový, bohužel u nás již na pokraji vyhubení, všechny tři přísně chráněné (to jsem zvědav jak, když les jde háje pro špatnou hospodárku, co je potom ochrání ?) a proto se nesmí sbírat, rovněž tak i poměrně kvalitní borovák.


Hřib dubový Boletus reticulatus Jedlý, ale nechutný. Alespoň pro mě, proto jej nesbírám, dyť je to jak tráva, kuchyňské využití omezené, ještě tak na sušení a do polévek na ozdobu. Široké masy ovšem mají jiný názor a takzvané „ praváky“ mají tu smůlu, že jsou na ně každoročně prováděny hotové nájezdy. Ideální houba klasických hounařů, kteří v životě nepoznali jak dobrá může být holubinka..., bo má dole „radiátor“ ! Šetřte naše lesy a zkuste jednou „praváky“ vynechat !


Hřib kovář Neoboletus luridiformis Jedovatý. To co uvádím u dubáka, platí ještě v zvýšené míře u kovářů. Sám jsem měl dvakrát obtíže (švihavka spodní) po konzumaci této nechutné houby, nevidím důvod ke sběru pro kuchyň. Při použití koření, zejména česneku, může dojít k nepředvídatelným chemickým reakcím během vaření s možným zvracením po požití pokrmu. Překrásný kovář má mnoho variet a ekotypů a také mnoho lidových názvů. Typovou plodnici poznáte snadno, nemá síťku jen barevně jemně tečkovaný třeň, tmavě červené rourky, snadno si ho představíte jako kováříčka stojícího u kovadliny - zespoda ozářeného červeným žárem výhně a s hlavou umouněnou...


Hřib kovář f. odbarvený II Neoboletus luridiformis f. discolor II Jedovatý. Může způsobit lehčí gastrointestinální poruchy, průjmy, zvracení. Nedoporučuji sbírat, bohužel se to často sbírá - "bo, hele houba", stejně spolu se známým kolodějem -

Hřib koloděj Suillellus luridus Jedovatý, nechutný. Pro mně chuťově nedobrá houba kdovíproč masově sbíraná a konzumovaná. Od kováře se odliší síťkou na třeni a většinou světlou hlavou. Rovněž jsou známé xanthoidní formy, i formy jen částečně odbarvené. Při dušení kolodějů s česnekem dojde k chemické reakci, jejíž výsledkem je neuvěřitelný smrad, z kterého mně osobně bývá na zvracení, natož abych koloděje ještě jedl. Z mykologického a estetického hlediska je to houba zajímavá a krásná, výzkumy stále ještě nejsou ukončeny, probíhají zuřivé debaty na téma taxonomického zařazení kovářů a kolodějů, poslední pozice je, že byly vyčleněny do samostatných rodů má základě mikrobiologických testů. To že jedovaté látky v nich nebyly (zatím) nalezeny, neznamená že by potíže po konzumaci těchto druhů mohly být způsobeny jen jejich těžší stravitelností. Nevidím žádný důvod proč je sbírat pro kuchyni. A tak raději nechávejte kováříčky a koloděje v lese dělat jejich důležitou práci...

Na místě je otázka jak je to s kováři a koloději plus následná konzumace alkoholu po takových houbách ??? Zatímco jedni opisují od druhého že ano, nebo jiní zas že to nefunguje, přidám vlastní zkušenost:

V roce 1994 byla v Beskydech nadúroda hřibovitých (zejména kalamita suchohřibů) a otec donesl mimo jiné i kováře a koloděje což dal sousedovi, protože se mu to už nechtělo čistit. Houby to jsou vzhledově krásné, o tom žádná, a kdo by si jich pár nesebral, když zrovna rostou po statisících ? Soused si z nich udělal druhý den vydatný guláš a po dobrém obědě šel tzv. na pivo, kde nasával až do večera. O půlnoci následoval odvoz rychlou na JIP s totálním kolapsem.


Jen svému odolnému organismu a náhodě mohl děkovati, že se k tomu nepřidružil infarkt. Bylo z toho hodně nepříjemností, protože soused osočil otce, že mu dal jedovaté houby, ale krátké vyšetřování ukázalo jen koloděje a kováře 50/50 a samozřejmě 2,5 promile v krvi k tomu, takže „otráveného nešťastníka“ brzy všechny zainteresované osoby včetně lékařů poslaly do háje (dej si radši holubinku, vole!)...Nicméně funguje „to“ a na dotaz souseda jaká je antabusová otrava po těchto hřibech - až po letech odpověděl - “to víš, synku, tělo padne a po tři dni nevstane !!!“ Měl velké štěstí, že čtvrtý den vstal...kardiakovi už by hráli Hounařův pochod...



Hřib osmahlý Xerocomus ferrugineus Dosud nejasné taxonomické postavení na úrovni druhu, patrně to co se dříve sbíralo i pod názvy poddoubník a podmásník = kožák plstnatý nemá nic společného s kožákem „originál - nejedlým a nechutným hřibem plstnatým Xerocomus subtomentosus. Hřib osmahlý je jedlá a v mládí poměrně dobrá houba, pokud není příliš vodnatá po deštích. Dorůstá větších rozměrů, na snímku je 30cm velká plodnice, která vyrostla v hromadě holého kamení do níž zasahoval jediný tenký kořen olše na břehu řeky Morávky! Teplota vody, která tento nános oplachovala +10 °C, teplota kamení na slunci kolem +90 °C a houba plodí zrovna tam, svahy břehu homogenní modrý jíl...


Hřib plstnatý Xerocomus subtomentosus. Též suchohřib zvaný. Nechutný, nejedlý, a možná i mírně jedovatý. Známá houba z jehličnatých lesů kde je přimíšen dub, buk, habr, ale vyroste i v čistých smrčinách. Snadno se odliší pro menší rozměry, tuhost dužniny, kulatý semišový klobouk - v stáří rozpraskaný, a polygonální póry sytě kanárkově žluté barvy. Konzumaci nedoporučuji. Hřib osmahlý – viz výše, je dočista jiná houba s hladkým kloboukem a s jakoby políčkovitě žíhanou tmavší síťovitou kresbou na něm, ale motají to i mykologové...

Neplést tuto houbu prosím ani s Hřibem hnědým Boletus badius často také zvaným suchohřibem hnědým, který je jedlý a mnohem lepší než obě výše zmiňované houby.


Hřib smrkový Boletus edulis Jedlý, ale nechutný. Další takzvaný pravák co je širokými masami považován za bůhvíjaký etalon chuťové kvality. Já mám o pravácích jiné mínění a ani je nesbírám. V přírodě plní veledůležitou funkci usnadnění růstu smrků v obtížných podmínkách, tím že ho přehlížím, podporuji les. Oproštění se od sběru těchto hub považuji za přechod na vyšší level k pravému houbaření. Ročně je u nás „chudáky hladovými“ sebráno na statisíce kilogramů praváků...Ideální prototyp houby pro hounaře a nožíkáře.



Hřib žlučník Tylopilus felleus Též podhřib žlučový neboli hořčák, dnes již téměř legendární houba ve dvou varietách. Zatímco ta tmavá a malá pomalu zaniká, začíná dominovat ta velká forma se světlým kloboukem, která vyplodí i v neuvěřitelných vedrech a suchém substrátu, v množství co zaplaví celý les. To je dáno tím, že podhoubí jiných hub je soustavně ničeno špatným hospodařením i změnami klimatu a až zhovadile enormním vysbíráváním praváků, takže žlučník pak nemá konkurenci a začíná se stávat kalamitou naší přírody.

Tato houba je snadno poznatelná podle klobouku v barvě bílé kávy, vyniklé síťky na třeni – a pro začátečníky i zespodu – pohledem přímo do ústí rourek se ukáže výrazný nádech špinavě růžové barvy. Ohnout se pro nepoživatelný hořčák je největší potupa pro houbaře – znamená to, že ještě stále patříte do té méně vábné kategorie podpapíráků...ovšem hořčák rád klame tělem a tak leckdy není šance na záchranu a i zkušený kozák se prostě sehne v domnění, že je to hříbek a je na malér zaděláno. Prostě vás nesmí nikdo vidět !

V Ústí u Staré Paky mně od potupy zachránilo, jen to že je to také lokalita achátů, a tak když jsem se sehnul pro žlučák, poznavše svůj omyl - hned jsem vyskočil s kamenem v ruce a povídám:

- Byl tam achát!

- Lžeš, to žádný achát nejni, ohnul ses pro žlučák!

- Kdepak, vypadalo to jako achát a ta houba to stínila...

- Ne, to byl ten žlučák, a kus škváry k tomu !

- A co kdyby to byl achát, každý achát se musí nejdřív vybrousit !


Takže jsem se z toho ještě tenkrát dostal, přece nebudu sbírat žlučáky! Na Šebeni na Vysočině mně už zdáli cizí houbař -kolega varoval – hrozné sucho nic neroste jen hořčáky! Pravda svatá, povídám mu, kdyby nic tak si aspoň nějaký vyfotím..., to jen preventivně, kdyby mně viděl, že jsem se přeci jen ohnul...a kamení tam bylo taky dost.. dávejte si tedy pozor...wink

 


 


 

 

Houby K-L


Kozák březový Leccinum scabrum Jedlý, na sušení, ale je celkově bez chuti. Starší plodnice podle počasí vodnatí nebo schnou až dřevnatí, proto je nesbíráme.


Krásnoporka mlynářka Albatrellus ovinus Nejedlá, pro chuť a tuhost. Prodává se sice na trzích, ale k ničemu není. Dříve byla celkem hojná, ale jak postupuje devastace našich lesů, začíná být v některých končinách vzácná, takže ji nechávám v lese.


Křehutka vodomilná Psathyrella piluliformis Uvádí se jako jedlá pařezová houba, ale nedoporučuji ji sbírat. V lese vypadá velmi pěkně, není třeba všechno prohnat chřtánem, ať v těch lesích vůbec něco zůstane...


Líha nahloučená Lyophyllum decastes Jedovatá – já ji tak vedu, jako všechny líhy, protože jsem viděl již několik lehčích otrav líhami. Dle normy se sice může prodávat na trhu, doporučuji se těchto hub vyvarovat vůbec. Líhy jsou podle mě špatně určené – pomíchané názvy, navíc rostou v lokalitách smetištních, rumištních, silně průmyslových, herbicidy, arboricidy stříkaných, takže není nouze o sekundární jedy v takových plodnicích. Houba na obrázku vyrostla v množství několika stovek trsů na březích řeky Olše v Těšíně, na olšových pařezech po nesmyslné prořezávce břehových porostů. Otrava se projevuje kolikami, lehkým zvracením a průjmy, nevolností, postižený zbledne v obličeji nebo až zčerná. Lehká kocovina jako po alkoholu trvá 2 -3 dny. Není známo zda je to způsobeno dosud neurčenými látkami vlastní houby, nebo kontaminací chemikáliemi zvenčí. Za sebe - líhy nedoporučuji.

 

Límcovka měděnková Stropharia aeruginosa To samé jako líh se týká modrých límcovek. Nejdřív byly považované za jedovaté, potom za nejedlé, pak za jedlé a nyní za pochoutku. Poslední informaci mám, že houby jsou jedovaté pro obsah některých zdraví škodlivých sloučenin. Kruh je tedy uzavřen a modré límcovky raději ponechme tam kde rostou.

 

Límcovka modrá Stropharia caerulea Jedovatá, přinejmenším nechutná houba.


Límcovka nazelenalá Stropharia pseudocyanea Jedovatá – nebo nejedlá houba.
 


Liška ametystová Cantharellus amethysteus Nejedlá, vzácná. Na některých lokalitách sice až s invazním výskytem, avšak hounaři vysbírávána do mrtě – a zcela zbytečně, pro tuhost dužniny a nakyslý pach nechutná a nestravitelná, pouze v úpravě sekáním nadrobno, takže je zbytečné ji sbírat. Houba dorůstá větších rozměrů, klobouk se kristátně laločnatě dělí na svém obvodu, všelijak kroutí a zprohýbá do nejnemožnějších tvarů. Povrch je fialovosivě či fialovočerveně zabarven semišovými šupinkami až strupy, přičemž je velice variabilní. Zajímavý taxon, hodný ochrany.

 

Liška nálevkovitá Cantharellus infundibuliformis Jedlá a dobrá houba. Mylně a hojně také psáno Craterellus a navíc ještě spojováno s druhem níže, přestože jde o dva jasně odlišitelné taxony, to by si jen autoři museli dát tu práci a chodit po kopcích a najít. Liška n. má klobouk cca 6 cm velký, vhloubený, laločnatý na okraji, a roste ve skupinkách do 100 plodnic, nejčastěji v mechu.

 

Liška rourovitá Cantharellus tubaeformis Jedlá a dobrá houba. Liška t. má klobouk pouze cca 3 cm velký, kulatý bez laloků, stočený jako trubička, nebo malý toroid, a roste dosti nahloučeně ve skupinkách do 300 plodnic na ploše zpravidla jednoho metru čtverečního, ale našel jsem i formaci 4x větší, nejčastěji v smrkové hrabance, na stinných svazích s větší vlhkostí, obrácených na sever, v teplých a vlhkých letech velmi hojně.

 


 

 

 

MUCHOMŮRKY

Nejslavnější rod hub vůbec. Bohužel ta sláva není nijak veselá – 95% smrtelných otrav houbami ve světě připadá právě na muchomůrky s amanitinovým komplexem. To ovšem není vina muchomůrek, ale nepozorných či nedostatečně vzdělaných lidí.

Přitom je to rozlišení tak snadné – vše co má dole kouli obalenou blanitou pochvou je smrtelně jedovaté, muchomůrky s jenom z třeně kulovitou hlízou (bez obalu- pochvy) jsou prudce jedovaté a muchomůrky s hlízou jenom z třeně řepovitě zašpičatělou jsou jedovaté méně. ( Katmanky mají dole hlízu sice válcovitější a rovněž obalenou pochvou - donedávna se považovaly za jedlé, dnes už se zjišťuje, že jsou také jedovaté...).

V cizích zemích po celém světě se vyskytují různé druhy smrtelně jedovatých amanitinových muchomůrek s hlízou i víceméně válcovou, proto je nutno být velice opatrný a v neznámých končinách žádné houby raději nesbírat. Tento veledůležitý rozlišovací znak je skryt v půdě a proto při uřezávání hub nožíkem, zůstává nepovšimnut a může dojít ke tragédii.

NIKDY KE SBĚRU JAKÝCHKOLIV HUB NEPOUŽÍVEJTE NŮŽ – PLODNICE SE BEROU VŽDY CELÉ !!! Nožík se používá pouze na čištění hub, kdy už každá jednotlivá plodnice je prověřená a řádně určená. Čištění hub je vhodné provést už v lese a beru jen tolik hub kolik zvládnu zpracovat, to snad ani není třeba připomínat.

Muchomůrky jsou mimořádně zajímavými objekty živé přírody a předmětem stálého výzkumu s neutuchajícími novými objevy. Několik Nobelových cen již bylo uděleno právě v souvislosti s toxiny muchomůrek. I dnes tento rod může klidně poskytnout témata na habilitační práci...


Muchomůrka citrónová Amanita citrina Prudce jedovatá, obsahuje koktejl jedů a zdraví škodlivých látek. Vyroste i ve velice hubených substrátech jako jílovokamenité půdy, ani sucho jí nevadí. Z různých lokalit množství jedů v plodnicích kolísá a to dříve vedlo k mylným závěrům, že houba je mírně jedovatá, nebo dokonce i nejedlá.


Muchomůrka červená Amanita muscaria Jedovatá, halucinogenní. Nejznámější a a nejhezčí houba na světě. Ke kultovním rituálům i k psychomodulaci používána víc než 40000 let, ovšem účinky jsou nevyzpytatelné. Jako droga se používá v sušeném stavu kdy dochází k dekarboxylaci kyseliny ibotenické na muscimol- (3-hydroxy-5-aminomethyl-1-isoxazol), nervový jed, antagonista GABA receptorů, zatímco kyselina ibotenová, rovněž nervový jed, se váže na receptory glutamátové NMDA aj. Dalším derivátem IBO je aminokyselina muscazon, rovněž nervový jed s podobnými účinky. V neposlední řadě Muchomůrka červená obsahuje dioxin bis[N-[(1S)-1-(carboxy-κO)ethyl]-N-(hydroxy-κO)-L-alaninato(2-)-.κN,κO]-vanad, krátce zvaný amavadin, přírodní biometalickou sloučeninu s vanadem, která je rovněž toxická a trvale poškozuje mozek, ledviny a játra jako všechny kumulativní jedy. Muchomůrka si tento organokovový jed syntetizuje sama a zatím není jasné nač jej potřebuje. Intoxikace sušenou houbou je nevyzpytatelná, s dlouhou dobou účinku 4 -8 hodin a s příznaky - kocovinou, která odezní až za týden, přesto počet feťáků vzrůstá.

Literatura o Muchomůrce červené zabere několik kilometrů krychlových a výzkumy stále ještě nejsou u konce. Těžko ovšem brojit proti konzumaci houbových drog a jedů, když jsme denně zaplavováni megatunami sajrajtů v potravinách, kdy jedna lžička medu vydá za krabičku cigaret, v taveňácích je 30 i více procent žíravých solí a uzeniny – kam se hrabou muchomůrky !

http://www.zdravapotravina.cz/salam/gothaj-extra-reznikuv-talir-masokombinat-plzen

https://www.novinky.cz/ekonomika/402022-co-vsechno-obsahuji-salamy-gothaj.html

Ředitel jednoho masokombinátu k novináři - „Pane vy jste fakt osel, kdybychom tam nedávali 50% chemikálií, tak to všecko za 3 hodiny smrdí jak mrtvola !"

 

Muchomůrka červená f.nuda Amanita muscaria f. nuda Kubík 2017 Samostatná, řidčeji se vyskytující forma s absencí strupů na povrchu klobouku. V ostatních znacích shodná s typem.

Amanita muscaria f. nuda Kubík 2017 A separate, less frequently occurring form with the absence of warts on surface of a hat. In other does not differ from the holotype.

 

Muchomůrka červená f. velenovského Amanita muscaria f. velenovskyi Kubík 2017 Vzácně se vyskytující forma, kteréžto popis zcela zapadl, proto jej tímto obnovuji. Klobouk je plochý, kruhový s výrazně barevně odlišeným středem a okružím, které je odbarvené do žlutého odstínu, 10-15 cm v průměru. Celkově je plodnice nižší, plošší, subtilnější, okolo 20 cm výšky. V příhodných podmínkách až kalamitní druh. Fruktifikuje pozdě na podzim, nejčastěji ve smrčinách. V ostatních znacích shodná s typem. Může vegetovat i v slabém mrazu.

Amanita muscaria f. velenovskyi Kubík 2017 This is a rare form, which descriptions had been completely lost, so I have renewed it again hereby. A hat is a flat, circular with much deeply colored determinated center and with a ruff which is bleached to a yellow hue, 10-15 cm in a diameter. An overall fruitbody is lower, flatter, more subtle, about 20 cm in height. In favorable conditions this variety tends to cause even calamitous occurrence. Fruiting takes place in late autumn, mostly in mountain spruce forests. It is, in other respects identical to the holotype. It can vegetate in the mild frost.

 

Muchomůrka porfyrová Amanita porphyria Prudce jedovatá, ale ne ze všech lokalit a ne v každé době, stejně jako M. citrónová. Barva klobouku je zvláštní odstín šedolilé – starofialové barvy. Dosti variabilní druh podhorských smrčin, ale vyroste i ve smíšeném lese.

 

Muchomůrka růžovka Amanita rubescens Za syrova jedovatá, ale po uvaření jedlá a výtečná. Vyhledávaná houba vysoce ceněná. Křehká, třeň snadno vylomitelný, dužnina při sušení silně saje vodu a ihned červiví, pročež se k tomu účelu nehodí, jinak ve všech možných kulinářských úpravách, mladé plodnice obalované jako medailonky chutí připomínající kuřecí maso, na řízečky, pod guláš atd.

Zmýlit tuto houbu s tygrovitkou může jen totální ignorant a hounař používající nožík! Základní znak je opět dole - je to holá kuželovitá hlíza zašpičatělá jako u cukrové řepy, takřka vždy silně prožraná larvami hmyzu a v těchto místech špinavě starorůžové až špinavě červené barvy. Stejné odstíny najdeme na třeni či poraněném klobouku a lupenech. Středy klobouků, také často pod třeněm pročervivělé vyřízneme, houbu kvůli její křehkosti při sběru odkládáme zvlášť do papírové krabičky. I na řezu tato houba pozvolná chytá starorůžovou barvu. Je známo několik forem – se žlutým prstencem
f. annulosuphurea , anebo zcela tmavá – f. umbrina n.pr. Kubík 2017 z Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku. Tato houba má temně hnědočokoládový klobouk, zvláště v raném stadiu, čímž to je od tygrovitky na první pohled k nerozeznání, ovšem při vytažení CELÉ PLODNICE ze země je opět snadno vidět, že dole na třeni růžoví až červená a to ještě mnohem silněji než typ. Není-li poškození patrné, stačí houbu poškrábat na třeni či porušit lupeny, většinou je však vždy tato houba napadená larvami hmyzu v bazální části třeně s příslušným zbarvením, čímž se bezpečně odliší od tygrovitky, či jiných muchomůrek. Má ráda horské jehličiny, či smíšené lesy s kyselým podkladem, vlhčí místa - rony, žlaby, kapavé terasy, připojovací trojúhelníky- delty horských potoků, vyroste i v rašeliníku, pozor tedy na pád do bažiny...

 

Muchomůrka šedivka Amanita spissa Neboli též šedá či tlustá. Za syrova jedovatá, po uvaření stejně nechutná a tudíž i nejedlá. Šedivka se uvádí z ocelově šedivými barvami na klobouku, není to však pravda, protože se vyskytují i plodnice okrově nebo středně až tmavě hnědé. Tímto jí není možné odlišit od Muchomůrky tygrované Amanita pantherina co se týče rýhování klobouků či prstenů, to jsou velice nespolehlivé znaky. Zkušení houbaři ani s tím však nemají problémy. M. šedivka je nejsušší muchomůrkou vůbec, vyroste i za totálních suchých veder, kdy nerostou žádné houby a její dužnina tomu odpovídá. V takových letech třeň nebývá nijak vypasený spíše štíhlý, ale konstitučně se spíše podobá růžovce, bez těch barev ovšem. V dobrých letech je šedivka velice robustní, vždy však s řepovitě špičatou či odsedlou masivní hlízou. Tygrovitka má většinou dole kulovitou hlízu s okružní pochvou popřípadě několika částečnými natrženými prstenci...

 

Muchomůrka zelená Amanita phalloides Smrtelně jedovatá ! Obsahuje amanitinový komplex jedů s devastačním účinkem na játra. Klobouk barvy v různých odstínech khaki, dožluta, dozelena, dohněda ba i albinotická bílá forma se vyskytuje. Houba jedy tráví konkurenci a připravuje si tak prostředí pro sebe, na ploše výskytu plodnic je otrávená půda i byliny. Hlavními znaky jsou nahoře - jemně vláknitě vrostlé žíhání klobouku tmavšími čárečkami, a dole - kulovitá hlíza s blanitou cípatou pochvou z níž vyrůstá jemně útržkovitě žíhaný třeň. Hlíza bývá zpravidla ukrytá v zemi ! Houba je to tak jedovatá, že na ni ani nesaháme, je-li potřeba zkontrolovat hlízu dole pomůžeme si dvěma klacíky cca 30cm dlouhými jako preparačními jehlami. Jedovaté jsou i výtrusy, nedávno se zjistilo že syntéza jedů Muchomůrky zelené není vrozená, ale získaná jako reakce na život v daném prostředí... Po celém světě se vyskytuje několik příbuzných druhů různých tvarů i barev, rovněž smrtelně jedovatých.

Otrava začíná po 6 - 8 i 12 hodinách od požití houby nejprve velkou únavou, pak kolikou břišní s úpornými průjmy, nevolností s explozivním zvracením a to je nejzazší moment, kdy je třeba postiženého i se zbytky hub k určení dostat urychleně do nemocnice a je ještě možná jeho záchrana. V případě prolongace následuje periodické stupňování obtíží s křečemi, malátností a dušností až oběhovými potížemi a hrozícím kolapsem z dehydratace. Po třech dnech nastává zdánlivá úleva, ale to se již zcela rozkládají játra, vyvinuje se žloutenka nebo i terciální bakteriální otrava, celkový kolaps organismu, nakonec mdloby, selhání srdce či edém mozku a exitus.

Jsou známy případy kde nezřídka zemřely i celé rodiny na otravu touto houbou. K tomu podotýkám, že krabička žampionů v marketu stojí v akci 16 Kč z níž se pohodlně nají 4 osoby... 16/4 = 4 Kč za jeden život, to je tedy úspora...

Na obrázku nahoře je schválně uvedena netypická stárnoucí dehydratovaná plodnice v suché hubené vrchovištní půdě poblíž Pernštejna, s docela nenápadnou scvrklou hlízkou, která musela být pro focení odhrabána. Pro tmavnoucí klobouk a tvarové změny může být při rychlém sběru nožíkem snadno vhozena mezi holubinky a potom...tato jedna jediná plodnice může smrtelně vytrávit 3 dospělé osoby, nebo celou mateřskou školku... Dávejte si tedy velmi dobrý pozor!

 

Muchomůrka zelená Amanita phalloides detail žíhaného klobouku na juvenilní plodnici.

 

Muchomůrka zelená Amanita phalloides Základní znaky, aneb určujeme sami:

1. Kulovitá hlíza

2. Obalená plachetkou protrženou třeněm v cípatou blanitou pochvu

3. Jemně vláknitě útržkovitě šupinkatý třeň, zrovna na fotce však zatím chybí prsten,
    který bude v místě číslice 3, vyvine se teprv až se urve závoj pod kloboukem.
    Prsteny
tedy nejsou spolehlivým znakem...

4. Závoj, který u dospělých plodnic potom zmizí a jeho část zůstane
    někdy viset na třeni jako prsten...

5. Zvoncovitý klobouk, který se rychle plošně polokulovitě rozkládá, vrostle žíhaný.

 


 

 

 

PAVUČINCE

Čeleď: Cortinariaceae – Pavučincovité zahrnuje obrovské množství hub a samotný rod Cortinarius má kolem 2200 druhů s nesmírně obtížným určováním a rozlišováním, často i na mikroskopické úrovni nespolehlivým. Tento rod je předmětem intenzivních mykologických výzkumů, protože taxonomie i ekologie mnohých druhů je nejasná, stejně tak jako chemismus pavučinců.
  
Praktičtí houbaři udělají nejlépe budou-li považovat všechny pavučince za jedovaté, některé jsou nejjedovatější houby na světě. Komplex orellaninu houba vytváří proto, aby jím vytrávila konkurenci, a je to jed tak účinný a těžce odbouratelný, že leckdy kolem plodnic ani tráva neroste, a jedovaté je všechno v okruhu několika metrů včetně bylin a dokonce i dřevin a půdy.
   Zejména podrod
Dermocybe je obzvláště nebezpečný, pavučinec plyšový, skořicový, krvavý a dalších cca 40 druhů, v nichž byl tento toxin prokázán. Otrava začíná „pavučincovou chřipkou“ projevující se pár dní po konzumaci houby, přičemž dle symptomů nikdo na otravu neusuzuje. Po odeznění prvotních příznaků následuje za další týden chronické až fatální poškození ledvin, projevující se sekundární otravou krve metabolity z poruch funkce ledvin, nakonec jejich celkovým kolapsem, někdy i jater se všemi následky z toho vyplývajícími. V lehčím případě je pacient doživotním invalidou, většinou však otrava orellaninem končí jistou smrtí.

Pavučince mohou být mýleny v raném stadiu s mladými klouzky – proto sbíráme klouzky jen s plně vyvinutým kloboukem, kde jejich cortina mizí a je vidět, že lupeny u klouzků jsou dalece sbíhavé na třeň. Protože jedlé a výtečné klouzky jsou poslední dobou samy o sobě zdrojem značně zvýšené radioaktivity, je lépe se vyhnout i jim. Z pavučincovitých je snad jediná dobrá houba Sluka svraskalá...i tam si dejte pozor.

 

Pavučinec hlíznatý ?

 

Pavučinec modrofialový ? malachitový?
 

Pavučinec různý, zavalitý ?

 

Pavučinec slizký ?
 

Pavučinec skořicově hnědý Cortinarius sommerfeltii Smrtelně jedovatý, ještě jedovatější než Pavučinec plyšový a Muchomůrka zelená. Roste povětšinou ve smrkových lesích a v horských a podhorských oblastech, menší skupinky.



 

PEČÁRKY

Jsou houby většinou jedlé a výtečné, pár druhů je nechutných a asi 4 druhy jedovaté. Pečárka dvouvýtrusá je celosvětově pěstovanou plodinou z hub v největším množství vůbec. Rozlišování pečárek mezi sebou v přírodě není snadné a třeba dávat dobrý pozor. Pečárky sbíráme jen v čistém prostředí, jinak je riziko sekundární otravy jedy, které pečárky do sebe natahují v zamořených místech ve velkém množství.

 

Pečárka dvouvýtrusá cv. Agaricus bisporus cv. Jedlá a výtečná. Plodnice v kultuře vypěstované z instantní sadby. Kostka stála 120 Kč a vyprodukovala 8 kg hub, což je docela rentabilní. Prodává se i hnědá – přírodní „stejková“ odrůda této pečárky k pěstování, která je ještě lepší než ta klasická bílá. Doporučuji si vyzkoušet pěstování, návody najdete na internetu, nezapomeňte na „cacing“ jinak se to provalí bokem...

 



Pečárka koroptví Agaricus phaeolepidotus Jedovatý druh. Obsahuje fenolické látky, které poškozují zdraví. Zákeřnost této houby spočívá v tom, že roste dvoufázově a v první fázi se ničím neliší od běžných „žampionů“. Po krátké přestávce však pokračuje další vývoj do plného rozměru okolo 15 - 20 cm, klobouk se ploše rozkládá až se začíná prohloubeně vlnit a v té době se taky pokryje šupinami a lupeny ztmavnou. Na obrázcích je zachycen vývoj těchto plodnic různých fázích. Roste v parcích, na náměstích v trávě, v ruderálech, v návozech mulče, v příkopech, na okrajích cest, a na smetištích. Dužnina páchne, nebo alespoň nijak žampiónově nevoní. Na vhodném substrátu až kalamitní druh. Fruktifikuje nejčastěji v květnu. Podobné lokality vyhledává i pečárka zápašná. Protože některé z jedovatých pečárek je někdy těžko určiti, doporučuje se při pochybách třeň plodnice zcela rozmačkat v ruce a pak si přičichnout. Pokud chybí typická kořeněná příjemná houbová vůně a spíše cítíme naftalín - houby nebrat. Žloutnutí třeně či poraněného klobouku není spolehlivý ukazatel, žloutnou totiž i pečárky jedlé a výtečné.


 

Pečárka lesní Agaricus silvaticus Jedlá a výtečná. Představuje houbu nadstandardní kvality, výbornou na řízky, do guláše a k ochucení řady pokrmů. Doporučuji.

 

Pečárka perličková Agaricus moelleri Jedovatá. Obrázek představuje netypickou plodnici v návozu mulče na břehu Ostravice, postříkanou Roundupem, takže při požití by hrozily hned otravy dvě. Kdo neviděl celý průběh vývinu plodnic i jejich postřik, těžko může soudit na nezávadnost houby, a snad ji někdo i sebral...
Mohl by to být i jedovatý „zápašňok“
Pečárka zápašná Agaricus xanthodermus, ale po zásahu herbicidem se se to celé zkroutilo a zbledlo, ani do ruky jsem to brát nechtěl.

 



Pečárka xxl Tato pečárka z parku v trávě sbíraná měla některé znaky jako přírodní pečárka dvouvýtrusá, ale také jako pečárka opásaná, ale nijak nevoněla, spíše páchla, navíc extrémní tuhost dužiny i plachetky spolu s nechutným tvarem houby nebudil důvěru, druh se mi tedy spolehlivě určit nepodařilo, pročež postup byl jednoznačný – vyhodit.
 


 

PÝCHAVKY a spol.
 

Pýchavky jsou zajímavé příjemné houby, kde stále lze čekat překvapení v podobě nových druhů. V mládí jsou všechny jedlé a některé z nich - vhodně upravené - patří k houbovým lahůdkám světové extratřídy. Je proto s podivem jak je houbaři - konzumenty tento rod míjen, zatím co přitom mnozí nemají problém donést do kuchyně jedovaté čirůvky nebo nedobré strmělky, nebo bezvýrazné plodnice přestárlých pohryzaných a navlhlých hřibů. Jako všechny saprofyty pýchavky sbíráme pouze z čerstvých oblastí.

 

 

Pýchavka horská Lycoperdon nigriscens. Mladé plodnice jsou jedlé. Trichomy husté pospojované, pokožka většinou bez perel. Výhradně na kyselých substrátech.

 

Pýchavka hruškovitá Lycoperdon pyriforme. Mladé plodnice jsou jedlé. Roste v hojně v trsech v horských oblastech na odumřelém dřevě.

 

Pýchavka huňatá Lycoperdon umbrinum Mladé plodnice jsou jedlé. Roste v horských a podhorských smrčinách. Pravděpodobně více druhů či ekotypů.

 

Pýchavka – plešivka zahradní Calvatia hortensis Kubík 2017 n. pr. Nový druh nebo varieta. Mladé plodnice jsou jedlé. Roste v zahradách i na okrajích lesů. Plodnice max. 15x15 cm, většinou jsou však menší.

A new species or variety. Young fruiting bodies are edible. It grows in the gardens or at the edges of forests. Individual fruitbody is at a size about 15 x 15 cm, but usually is smaller. Further research is needed.

 

Pýchavka obecná Lycoperdon perlatum Mladé tvrdé a uvnitř bílé plodnice jsou jedlé a výtečné. Je to jedna z nejlepších hub na světě, při vhodné úpravě dietní pokrm i pro osoby s choulostivým žaludkem, které jinak houby nesnášejí. Všudepřítomný invazní až kalamitní druh. Sušená jako antibiotikum a imunomodulátor, účinnější než Hlíva ústřičná. Výtrusný prach a vlášení jako antiseptikum na rány, troud na podpalování ohně. Sušená kolečka jako koření nebo žvýkačky. Široké využití při ochucování pokrmů a omáček. Nutno rychle zpracovat, nebo uchovávat hluboce zmražené. Z průmyslových oblastí, příkopů cest, smetišť, hald a výsypek může akumulovat těžké kovy jako olovo, rtuť a kadmium. Pod +18 °C zastavuje růst, pod +15 °C přestává fruktifikovat. Pýchavka není od slova píchat, ale pýchati, pejchati = kýchati, podle dřívější zábavy vesnických kluků se zralými pýchavkami, kdy se nepříteli foukl do obličeje mrak výtrusů...

 

Pýchavka palicovitá Lycoperdon excipuliforme Mladé plodnice jsou jedlé a výtečné. Roste roztroušeně až hojně, za příznivých podmínek invazní kalamitní druh.

 

Pýchavka prstovitá Lycoperdon digitiforme Kubík 2017 n. pr. Nový druh nebo varieta. Mladé plodnice jsou jedlé a výtečné. Roste na horách roztroušeně na pařezech v pokročilém stupni rozkladu, 30 – 50 i více plodniček trsovitým způsobem. Jednotlivé plodničky jsou pouze 1-2 cm silné a protáhlé 10 - 15 cm.

A new species or variety. Young fruiting bodies are edible and delicious. It grows in the mountains scattered on the stumps at an advanced stage of decomposition, 30-50 and more fruitbodies in crowded clusters. Individual fruiting body is only 1-2 cm thick and a very slim, oblong up 10-15 cm. Further research is needed.

 

Pýchavka stlačená Lycoperdon pratense Vyloženě travní druh – zahrady, louky pastviny. Nejedlá, protože rychle šedne, měkne, záhy dozrává a rozkládá se. Možný vyšší obsah chemických sajrajtů vylévaných na louky, herbicidů a dusíkatých hnojiv.

 


 

 

RYZCE

Představují mimořádně zajímavou skupinu hub. Většina ryzců není jedlá, ale i na ty jedlé je třeba dávat pozor. Zatímco jiné houby mají v plodnicích nízký obsah účinných látek vyjádřených ve zlomcích promile, v ryzcích jde často až o desítky procent, jsou to takové vysoce koncentrované chemické továrny s řadou lidskému zdraví prospěšných i škodlivých látek. Alergici nechť se proto ryzcům vyhýbají obloukem, jsou známy i smrtelné kolapsy při požití ryzců smrkového, kravského atd. Pro osoby s normálním zažíváním, krevním oběhem a imunitním systémem v rovnováze, jsou jedlé ryzce při vhodném zpracování vybranými cennými lahůdkami.

 

Ryzec datlí Lactarius picinus Nejedlá houba ponurého vzhledu i chuti.




Ryzec ďubkovaný Lactarius scrobiculatus Jedovatý, velký ryzec až 30cm. Dříve poměrně vzácný, nyní při změně klimatu se stává až invazním druhem a vytlačuje jiné druhy hub.


Ryzec dubový Lactarius quietus Nejedlý, podřadné kvality, může vyvolat zažívací potíže. Je zbytečné ho sbírat. Dosti variabilní druh s několika subspeciemi.





Ryzec hnědý Lactarius helvus Invazní jedovatý druh, zvláště při vhodném počasí, dovede zaplavit lesy statisíci plodnicemi. Houba voní silně kořeněně jako maggi nebo masox a dorůstá větších rozměrů než je obvykle uváděno v literatuře. Za jeho vůni je zodpovědná látka sotolon a zejména lakton 4,5-dimethyl-3-hydroxy-2(5H)-furanon, obě substance mohou poškodit ledviny.


Ryzec klamný Lactarius decipiens Nejedlý, na obrázku abnormně velká plodnice.


Ryzec ohrnutý Lactarius resimus Uvádí se jako jedlý a ceněný pro své aroma. Jeden z středně velkých až velkých ryzců. Doporučuji před úpravou spařit, či stabilizovat krátkým varem, používat v omezeném množství pouze jako koření.



Ryzec plstnatý Lactarius vellereus Nejedlý, jedna z našich největších hub běžně dosahující 20 cm v průměru, ale za dobrých podmínek - vlhko teplo- i 30 cm jak je vidět na fotce. Z tohoto obra teklo mléko plným proudem, odhaduji to tak na 1/4 litru. Ryzec plstnatý má úplně stejnou ekologii jako holubinka bílá a ryzec peprný, vyroste i ve velice hubených a suchých sprašovitých půdách a rendzinech.


Ryzec pýřitý Lactarius pubescens Nejedlý, ale velice pěkný.


Ryzec ryšavý Lactarius rufus Za syrova jedovatý, i po uvaření zdraví škodlivý, podobně jak L. turpis. Invazní druh, navíc v oblastech zamořených spadem dosti nadnormativně radioaktivní. Snadno poznatelný podle vzhledu a asfaltového pachu. Byly z něj izolovány tyto látky - kyselina stearová, 3beta-hydroxyerg-osta-5,7,22-trien, sotolon, lactarorufin A, sesquiterpenoid rufuslacton jako hlavní složka a D-allitol.


Ryzec smrkový Lactarius deterrimus Za syrova zdraví škodlivý, ale i po tepelné úpravě může způsobit zažívací obtíže nebo alergické šokové reakce. Určeno pouze pro zdravé osoby a v přiměřeném množství. Pověstný naložený v octě, nebo opékaný na plotně. Houba obsahuje některé látky lidskému tělu nevlastní a potřebné, vzniká proto na něj mírná závislost.

 

Ryzec šeredný Lactarius turpis Jedovatý, mutagenní, karcinogenní pro obsah fenolických látek a zejména Nekatorinu, což je 7-hydroxykumaro(5,6-c)cinnolin, kolem 10 -15 mg/kg čerstvých hub, tepelným zpracováním lze snížit obsah na 1/4. Látka je to velice obtíženě odbouratelná a vždy zdraví škodlivá v jakémkoliv množství. Nicméně dávky podobných jedů z autodopravy nebo v oblastech hutí, převyšují dávku Necatorinu co můžete dostat z jednoho ryzce 10000 násobně. Stačí si postříkat trávník Roundupem a s mutageny v ryzcích už si nemusíte dělat starosti...


Ryzec vodnatý Lactarius uvidus Nejedlá houba. Dosti variabilní podle lokalit.
 

Ryzec vonný Lactarius glyciosmus (Fr.) Fr. 1838 je totožná houba s Ryzcem marcipánovým Lactarius marcipanis Velen., České Houby 1: 165 (1920), proto lze Velenovského popis považovat za neplatný. Je to velice variabilní druh a poslední dobou se ukazuje, že jde pravděpodobně o soubor dvou či více druhů, nebo alespoň ekotypů. Ryzec vonný snadno poznáme podle silné marcipánové vůně upomínající na zákusek laskonku, přičemž tato velice příjemná vůně je v příkrém kontrastu s jeho palčivým mlékem, pročež je houba nejedlá.


Ryzec xxl 20 cm v průměru, stará plodnice znemožňující určení. Za čerstva musela být ještě o 5 cm větší. Staré plodnice jakýchkoliv hub ponecháváme v lese.

 



 


 

STRMĚLKY

Taxonomicky dosud neujasněný rod, převážně jedovatých druhů.


Strmělka anýzka Clitocybe odora Mírně jedovatá za syrova, po uvaření jako výrazné koření v menším množství pouze 3x do roka. 4 větší růžovky a 6 menších anýzek pokrájíme a důkladně opražme na másle, přidáme trochu nadrobno nasekané klobásky a na závěr cibulku. Na této bázi uděláme klasickou smaženici, která překvapí neskutečně lahodnou chutí. Strmělku anýzku možno dále opékat na plotně jako chipsy, nebo sem tam použít klobouček na ražniči na prokládku a dochucení. Ve větší míře však konzumaci této houby nedoporučuji.


Strmělka mlženka Clitocybe nebularis Jedovatá za syrova i po uvaření, přesto se najde dosti nerozumných co ji jedí a dokonce i doporučují ke konzumaci. Ano je toho v lese hodně tak co bychom to nesežrali, když je to zadarmo ? Ze Strmělky mlženky byla izolována celá řada toxických a zdraví škodlivých látek, které po separaci a v rozumné míře mohou být využitá i jako léčiva. Fenylacetátové kyseliny, Nebularin 9-β-Dribofuranosyl-9H-purine (Ehrenberg et al., 1946) jako antibiotikum, kterým mlženka tráví konkurenci Brucella abortus, Mycobacterium phlei, M. avium, M. tuberculosis, (Löfgren and Lüning, 1953; Gordon and Brown, 1956) a připravuje si prostředí pro vlastní existenci. Dále byl izolován Clitocipin - inhibitor cystein proteázy jako obranná látka proti mykovirům (Brizin et al., 2000). Další látky izolované z SM jako uracil, uridin, adenin komplex, kyselina benzoová, manitol.

Je s podivem kolik mykologů a popularizátorů u nás tuto houbu stále doporučují jako "po spaření jedlou" aniž by si dali tu minimální práci o ní zjistit, že se dávno vede jako jedovatá a její konzumaci pro možné chronické onemocnění ledvin a jater nelze doporučit.



Strmělka potůčková Clitocybe rivulosa Bílé strmělky se nejen těžko určují, ale i další zmatek byl zcela neopodstatněně zaveden jejich přejmenováváním. Držím se tedy zavedeného názvu. Strmělka listomilná, odbarvená, mohou být synonymy k tomuto jménu. Pro vysoký obsah muskarinu je nutno považovat ji za potenciálně smrtelně jedovatou a vyhýbat takovým houbám.


Strmělka přehrnutá Lepista flaccida Mírně jedovatá, nechutná a tudíž nejedlá. Vysoce invazivní druh, který se šíří na úkor vysbírávaných jiných druhů i z příčin špatného hospodaření v lese a celkové změny klimatu. Poslední dobou se rozměry klobouků zvětšují, není problém najít 20 i 25 cm velké plodnice.
 

Strmělka středobarvá Clitocybe metachroa Velice proměnlivý druh, nemusí se nutně jednat o houbu na obrázku. Jedovatá. Drobné strmělky by si zasloužily ještě detailní taxonomický výzkum.



Strmělka vosková Clitocybe cerussata Používám starý název, pro naprosto zbytečné zavádění nových jmen. Smrtelně jedovatý druh pro vysoký obsah muskarinu, purinů, uridinu a jiných látek, několik úmrtí po konzumaci bylo již celosvětově registrováno.

 


 

Šiškovec černý Strobilomyces floccopus Nejedlý – jedovatý až smrtelně jedovatý druh, podle lokality, ročního období a počasí, některé plodnice vykazují malé množství amanitinu, jiné ne. Protože tento jed je mimořádně škodlivý i v množství mnohem menším než malém, houbu nedoporučuji ke konzumaci. Pouze k vědeckému studiu. Ekologie i evoluce této houby zasluhuje ještě důkladný průzkum.
 


Špička obecná Marasmius oreades je známá všudypřítomná jedlá polévková houba prostřední jakosti. V poslední době přibývá otrav z požití špiček z travních ploch pravidelně roundupovaných, hnojených či jinak chemicky ošetřovaných. Z tohoto důvodu jsem ji přestal sbírat úplně.
 


Třepenitka svazčitá Hypholoma fasciculare je smrtelně jedovatá houba odporné chuti, v přírodě vysoce invazní druh v posledních letech po celé zeměkouli. Obsahuje koktejl jedů z nichž nejhlavnější Fasciculol E. Trvale poškozuje játra, ledviny, rozrušuje srdeční svalovinu i krev. Otrava má skoro stejný průběh jako u otravy Muchomůrkou zelenou. Požita v malém množství nezabíjí "jen" poškozuje orgány, což vede k chronickým onemocněním různého druhu.
 


Václavka smrková Armillaria ostoyae je jedlá houba a vydatnější než Václavka obecná. Používá se výhradně do sterilovaných nálevů. Za syrova je prudce jedovatá jako všechny václavky, tepelná úprava min. 40 minut. Houba obývá hojně pařezy po holosečích, nebo parazituje na živých kmenech smrků. Jeden jediný organismus může zabírat plochu několik kilometrů čtverečních, žít déle než tisíc let a ročně vyprodukovat přes milion hlaviček.
 


Vlčí mléko červené Lycogala epidendrum není houba jako taková, ale je to něco spíše mezi houbou a prvokem, avšak není příbuzné ani jedné skupině. Hlenky čili slizovky (Mycetozoa, Eumycetozoa) jsou soubory eukaryotických amébovitých organizmů patřící do říše Amoebozoa. Některé z těchto organizmů vykazují pohyby řízené vlastním uvažováním a komunikaci s prostředím i mezi sebou navzájem. Je to oblast pro mimořádný vědecký výzkum.
 


Závojenka podtrnka Entoloma clypeatum představuje jedlou a chutnou houbu, kterou si však dopřáváme jednou ročně, protože je to převážně bodově se vyskytující druh. Sbíráme plodnice výhradně rostoucí v sadech a zahradách pod stromy a keři z čeledi Růžovitých. Jak předejít otravě jinou závojenkou – vmáčklou, páchnoucí nebo olovovou ? Závojenka olovová působí tak bolestivou otravu, že postižený si z celého srdce přeje aby zemřel a uvažuje i o sebevraždě. K šoku z bolesti se přidružuje dehydratace a velice riziková je otrava na noc, kdy dojde k rychlému vyčerpání a následnému kolapsu z výše popsaných příčin. Závojenka olovová naštěstí není tak hojná, o to je to je však nebezpečnější, zejména pro nezkušené houbaře. V lese nesbíráme žádné závojenky !!! Nikdy !!!

 

Jak předejít hrozné otravě?

Podle barvy výtrusného prachu i tvaru a barvy plodnic není možno spolehlivě odlišit podtrnku od olovnatky. Ovšem je dost ukazatelů, které je nutno brát v potaz:

 

  1. Doba růstu ZP první květen plus mínus pár dní, ZO roste vyloženě od června.

  2. Místo výskytu ZP pouze ze zahrad a sadů z pod švestek, třešní, ostružin, maliničí atd. ZO roste v lese. Nesbíráme ZP ani v remízcích pod hlohy a trnkami, při okrajích lesa, nestojí to za to...

  3. Množství plodnic ZP 20-50 i více plodnic na jednom metru čtv., ZO max. do 10 kusů.

  4. Vůně při pečení volně na plotně (bez soli!) ZP lahodná houbová, ZO velmi mírně chemická - chlorová, ostatní závojenky smrdí...

  5. Barva lupenů u ZP je komplet starorůžová, plodnice jsou hojně poprášeny výtrusným prachem, kterého je u zralých plodnic opravdu hodně, ZO má lupeny u okraje klobouku žlutavé.

 

Prvotest: Roste mi pod ringlí na zahradě 5 května cca 15 plodniček jakési závojenky a chci to zkusit, jak ? Vezměte malé kolečko plodnice cca dva cm v průměru ne větší! omyjte a dejte péct na plotně. Nosem vtahujte vůni. Nakonec upečenou plodničku snězte a zajezte ji rohlíkem...Pokud se do dvou hodin nedostaví kolika, (to snadno poznáte - s pěnou u úst polezete po zemi), pak je to v pořádku. (Jistá plynatost z psychologického efektu se je v mezích tolerance). Gratuluji, je to Závojenka podtrnka a právě jste složili svoji houbařskou maturitu!

 

Závojenka podtrnka je výborná jarní houba do guláše, pod maso, do polévek i smaženic. Nesuší se ale může se zamrazit, se spotřebou ale zbytečně neotálejme.

 


 

 

Ha ha ha – HALUCINOGENNÍ HOUBY.

 

Houby výhradně sbírané k účelu intoxikace psychotropními jedy.

Představují nesourodou skupinu druhů, počet je větší než se všeobecná veřejnost domnívá. Celosvětově vede rod Psilocybe s různými názory na něj, povětšinou extrémně vychýlenými na jednu či druhou stranu, zatímco objektivní pohled na věc, oproštěný od zbytečných emocí chybí.
 

Užitím „lysulí“ se sice můžete podívat do vzdálených končin vesmíru, ovšem jen toho ve své hlavě. Některá rizika jsou jistá a neoddiskutovatelná:

 

  1. Kolísavý obsah látek v plodnicích a nemožnost výpočtu správné dávky – riziko silné otravy končící až trvalou schízou nebo těžkými flashbacky...

  2. Nedodržení pravidel užití „houbiček“ - klid, příjemné přírodní prostředí, zajištění dozoru tripu osobou střízlivou, kombinace s dalšími drogami.

  3. Prakticky nepředvídatelné výsledky, po spuštění akce není možnost nijaké kontroly či přerušení.

  4. Bad trip nebo good trip, v prvním případě hororové zážitky, ale i v tom druhém jde může jít o život, je znám případ týpka, co si po intoxikaci houbami myslel že je Batman a pokračoval skokem z 3. patra a potom následným doživotním začleněním se mezi vozíčkáře...

 

Flashbacky různého druhu 5-20% Bad trip, hororové zážitky 10-50%

Schíza, depky, rozpolcení osobnosti 30 – 60% Úrazy při tripu až 75%

 

Zdravotní fyziologické následky vlastního působení Psylocinu a Psylocibinu se někdy záměrně zveličují – ačkoliv jsou nulové, takže to je zase přehnaná antipropaganda na druhou stranu, ovšem horší jsou však potencionální následky psychické. Je to jako přejít vysokohorský ledovec: Může to být docela vzrůšo a krása když se to podaří, ale také se můžete propadnout do trhliny...a koneckonců i do fyzicky skutečné, když budete někde bezcílně pobíhat zhoubovanej.

 

Nejhorším rizikem, úrazů včetně, je neznámá manipulace s vlastním vědomím i podvědomím. Představte si (velice zjednodušeně) svůj mozek jako gigantickou serverovnu do které vlítnou darebáci a popřepojují množství kabelů jak je napadne. Jak bude síť asi fungovat, či popřípadě nefungovat je snadno domyslet – nikdo neví co to udělá.

Jednoduše řečeno pootvíráte celou řadu dveří u zamčených komnat vlastního podvědomí aniž byste o některých měli potuchy co se tam nachází, anebo že vůbec existují. Může to být i příjemné, ale může se i stát, že si z celého srdce budete přát aby některé z těch dveří zůstaly zavřené, ale už to nebude možné vrátit. Při opakovaném nadužívání těchto drog, dokonce může dojít k „vyběhání jiných kanálů“ podvědomých reakcí, „přemazání“ pamětí, zvyků a zkušeností, nebo k oslabení či rozbití těch stávajících (jiné preference) a výsledkem bude to, že už to nebudete vy jak se znáte a jak i okolí zná vás, ale změněná či úplně někdo jiný, jiná osobnost, popřípadě i osob více (rozpad, depersonalizace).

A jako možný bonus - nechutné flashbacky k tomu, znal jsem osobu co po požití lysulí už v životě nevleze do žádné koupelny, protože tam je ta strašná vana...

Flashback je – zapnutí části informačního kanálu při běžných podmínkách – ve střízlivém stavu, jako kdybyste byli opět na tripu (rekurentní bludy z čistého nebe) , přičemž spouštěčem může být jakýkoliv podnět - klacek ležící na cestě (co kdyby po vás začal střílet?), vůně kávy, rachot tramvaje, prostě cokoliv. A řešení nemusí existovat. Dostat syndrom Bílé opice jde snadno. Zbavit se ho není možné – je to vědecky prokázáno na 100%.

Horování pro legalizaci v žádném případě neschvaluji. Lidé jsou už i bez houbiček většinou pitomí dosytosti. Dnes a denně vidím co za zhovadilců je na cestách. Představa, že namísto magora za volantem auta sedí ještě magor zhoubovanej, popřípadě sedí za volantem kamionu, patří do kategorie nejhorších můr... (určitě se to uhlídá...) Čili jednoduše řečeno - obávám se eskalace rizik.

Pokud někdo houbuje, nechť tak činí privátně a výhradně na vlastní riziko, to je jeho svaté právo na svobodu. Ale každá svoboda jednoho končí tam kde začíná svoboda druhého...

 

Závěr. Tyto houby nemohou být substituce intenzivních prožitků chybějících v reálném životě. Člověk plytkého ducha – čili primitiv, udělá s halucinogenními houbami zkušenost spíše nevalnou a zcela jistě tristní při kombinaci s jinými drogami jako je alkohol, nikotin, THC atd. A člověk s hlubokým duševním prostorem, fantazií, kreativitou, schopný emocí – to prostě nepotřebuje.

 



Houby houby houbičky,

zemřel chlapec mladičký,

chtěl se cítit světově

- na krchov šel bleskově!“

 


 

TOPlist